Kryštof

13. března 2018 v 21:05 | Willy |  Život
Znal sem ho už několik let, ale on mne ne. Jak je to možný? Četl jsem jeho blog, když jsem byl prakticky ještě dítě. A strašně mě to bavilo. Děsně jsem to sjížděl a mezi řádky poznal, že bude asi na kluky. A možná i proto mě to tak bavilo. Měl tam i několik svých fotek a proto jsem věděl, jak vypadá. Když ten blog přestal psát, nějak sme se spojili přes email a tak jsme si onehdá chvilku psali. Protože žil stovky kilometrů daleko, nedělal jsem si žádnou naději, že se někdy potkáme. Pak jsme si přestali psát a několik let jsem o něm nic neslyšel. Až v poslední době jsem na něj narazil na seznamkách. Zjistil jsem, že teď žije v Praze a tak jsem mu na jedné z nich napsal a pozval ho na rande. Nakonec jsme se ale nedomluvili a já netlačil na pilu.

Před měsícem mi od něj na jiné seznamce přistála zpráva, zda bych nešel na rande. Byla neděle a my se bez jakýhokoliv dlouhýho žvatlání domluvili hned na následující den. Přišel jsem do té kavárny první a byl jsem lehce nervní. Jediný volný stůl byl hned u vchodu a WC. Tak jsem mu napsal zprávu, že sedím u ošklivého stolu hned vepředu. Po chvilce se rozrazili se dveře a já trochu znejistil. Šel takovým sebejistým krokem ze kterýho lehce dýchalo buznovství. Když promluvil, cítil jsem to taky, ale po chvilce jsem si uvědomil, že je v něm víc dítěte než ženy. A to je mi u lidí docela sympatický - pokud v nich zůstane kus dětství. Upřímně v Kryštofovi zůstalo to dětství nejen uvnitř těla, ale i na jeho zevnějšku. Kdyby nás někdo vyfotografoval vedle sebe, mohli bychom sloužit jako příklad pojmu David a Goliáš.

Pili sme pivo a docela sme se zlili. Potom, co jsem mu vyklopil, že ho znám už asi 10 let a že jsem ten, kdo četl jeho blog a s kým si vyměnil tu řadu mailů - byl celkem v šoku, až jsme si z toho nechali objednat vaječné koňaky, jako dvě bábrle, co se potkali po 50 letech. Cítil jsem, že je to docela dobrý. Bavil mě a asi i já jeho. Potom jsme se přesunuli přes řeku na Národní, kde jsme si v jednom jeho oblíbeným baru objednali pití, který chutnalo doslova jako Penicilin. Nebo Acylpyrin? To je jedno, prostě hrozně. Během toho večera mi na sebe stihl vyzradit asi všechny největší tajemství, který má. A protože jsem byl okouzlen, vůbec mě to neodradilo.

Protože jsme byli už dost opitý a měli hlad, rozhodli jsme se jít na nedalekou vyhlášenou pizzu. Můžete si ten koupený kousek navíc dozdobit špenátem, chilli nebo česnekem. A protože sem byl fakt namol, namrdal sem si na svůj trojúhelníček takové množství česneku, které by vystačilo průměrné české rodině na celý kalendářní rok. Dokonce jsem tam nabral i celý stroužky. Hned potom, co jsem to do sebe nasoukal jsem si s hrůzou uvědomil (ucítil), že česnekové hody nejsou možná nejlepší nápad na první rande. To už jsme však byli na cestě ke Kryštofovi domů, kam sem ho šel vyprovodit. Celou cestu jsem hledal a nenacházel žvýkačky, až jsem se Kryštofa před jeho domem začal dožadovat, zda nějaké nemá (aniž by mi došlo, že se právě máme rozloučit a já už je logicky nebudu potřebovat). Kryštof řekl, že má žvýkačky nahoře a zda se pro ně u něj nechci stavit. Opilý Willy si skutečně myslel, že vyleze do 4. patra nastaví dlaň do které ladně spadnou dvě mentolové žvýkací gumy jako v reklamě, Willy poděkuje, rozloučí se a zamíří domů. Ani ve snu by ho v tom stavu nenapadlo (!), že hned jak vejde do jeho bytu, Kryštof zamkne a Willy si uvědomí, že se úplně ukázkově nechal nalákat do pasti na cukrovinky. Přesně tak, jak nás o tom poučovaly paní učitelky na základní škole. O tom, jak nesmíme podlehnout nabízeným sladkostem od cizích pánů a nasedání do jejich aut.

Po pár přemlouvání, ať mě Kryštof pustí domů (nechtěl jsem u něj hned po prvním rande spát + nechtěl jsem s ním hned po prvním rande spát) jsem nakonec usoudil, že se kdyžtak ubráním. A taky jsem nechtěl vypadat jako frigidní kráva. Navíc nemohl najít klíče, které jsme další den našli zapadnuté u botníku. Nechtěl jsem tam taky zůstat proto, protože mi byl sympatický. A já věděl, že se s ním chci dál vídat. Kdyby mi byl nesympatický, tak bych se s ním klidně vyspal.

V noci se krom líbání a jemného (negenitálního) osahávání a hlazení nic ostřejšího nestalo. Ráno jsem se sbalil a Kryštof mě šel vyprovodit, protože si šel koupit cíga. U vchodových dveří jsme se rozloučili a já byl docela chladnej. Řekl jsem něco jako "Tak dík. Měj se." Žádný romanťárny, prostě drsňák Willy. Kryštof se taky nějak moc nerozplýval a každej sme se vydali na opačnou stranu. Pyšně jsem si vyšlapoval, hrdej na sebe, že jsem se dokázal chladně rozloučit (i přestože jsem z něj byl docela udělanej). A jak to tak bývá, po 16 metrech chůze, mě karma/bůh/jeho mlýny nebo všichni dohromady vrátili na zem. Nemohl jsem najít telefon a došlo mi, že zůstal položený na posteli. Sakra! Nezbylo mi nic jinýho, takže jsem se vrátil zpátky před dům a čekal na Kryštofa. Ten se po chvilce vrátil z nákupu cigaret a trochu se podivoval, co se děje. Já na úvod pronesl něco jako "Kdybychom byli ve filmu, řekl bych, že mi to chladný rozloučení nestačilo, ale protože v něm nejsme - zapomněl jsem si u tebe telefon." Po druhém rozloučení sem jel domů a už při cestě jsem se rozhodl. Nikdy mu nenapíšu, pokud to neudělá první. Co když se jen opil a teď ráno s hrůzou zjistil, co si to za exota přitáhl domů? Určitě nic necítí! Určitě se už nebude chtít potkat znovu! Pokud se neozve, bude jasný, že to byla jen opilecká chyba. Sice vypadá na to, že nikdy první nepíše, ale pokud to bylo dobrý, tak třeba nakonec napíše. Já totiž neudělám vůbec nic. Přece se nebudu vnucovat.

Ozval se a nebo neozval? Napsal mu nakonec Willy nebo nenapsal? Viděli se ještě někdy? Pokračování v dalším díle!

PS: Každý/á laskavě napište komentář, jinak nebude žádné pokračování - aby bylo jasno! A vy umřete touhou vědět, jak to celý dopadlo! Jachacha.
 

Všechno je jinak

2. března 2018 v 19:49 | Willy |  Život
Hodně věcí se změnilo, mění a dost se jich ještě měnit bude. Definitivně studuju, pracuju a žiju v Praze. Od léta mám terapeuta. Bydlím v překrásným bytě. Šel jsem do něj bydlet s nejlepšíma kamarádama ze kterých se během našeho spolubydlení stali už jen kamarádi. Život se proměňuje a já jsem vlastně rád. J. má čmafičku a vídáme se málo. K. tu teď je na pár dní, než odjede do zahraničí. Už téměř rok nekouřím. Po 8 letech intenzivního tabákovýho života. Ale zase daleko víc hulím trávu. Platonicky jsem se zamiloval do jednoho kluka a nepustilo mě to více než rok. Bylo to hrozný a nepřál bych to nikomu. Strašně mě to zabrzdilo a já se děsně trápil. Až relativně nedávno sem se z toho jakštakš dostal, respektive na to zapomněl nebo spíš - přehlušil to novejma věcma. A byl jsem v posledním roce na 4 randítkách:

Igor - kluk, kterej je chytrej, milej, ale moc mě nebaví a hlavně si absolutně nedokážu představit s ním cokoliv mít. Rande bylo fajn, ale já věděl, že to nikam nepovede. On mě každopádně uháněl dál a já mu napsal, že to vidím jen na kamarádství a on, že i tak se chce vidět (což asi udělal z hrdosti, aby to pozvání nemusel vzít zpět). Druhý rande bylo divný a bylo mi ho líto. Ale srdci ani péru prostě neporučíš, vole.

David - noc před tím, než jsme měli jít na první rande jsem mu psal nějakou rádoby romantickou zprávu o tom, že jdu spát a jdu si představovat jeho hlas (nebo tak něco trapnýho). A on mi na to odpověděl, že to bych radši neměl. Já se zeptal Proč jako? A zda má hlas jako Luděk Sobota nebo co? Střih. Další den jsme se potkali a David měl hlas jako Luděk Sobota. Navíc byl zženštilý tak, jak to moc nemusím. Trochu jsme se opili. Začal mi být víc sympatický. Říkal jsem si, že na sex je vlastně docela dobrý. Málem jsem skončil u něj na bytě, ale nakonec sem vzal roha. Potom už jsme se nikdy neviděli.

Architekt - kluk se kterým jsme si snad dva měsíce psali, než jsem ho konečně přinutil se sejít. Já hrozně nemám rád takový vypisování, ale s tímhle to jinak nešlo. Dokonce to byl prý rekord. Jindy na první rande chodí po 3 měsících chatování. Chápete to? Čtvrt roku si s někým jen tak psát? Lol. Nicméně během toho psaní jsme si toho řekli hrozně moc a při tom rande jakoby sme nenacházeli témata. Nicméně prvně se mi stalo, že jsem si po té schůzce řekl, že by mi nevadilo se vidět znovu, ale už k tomu nedošlo.

Kávárník - souběžně s Architektem jsem si ještě chvilku psal s Kavárníkem. Nikdy jsem se s ním nesešel, ale v našem příběhu hraje důležitou roli. Asi hned druhý den, co jsme si začali psát mi říkal, že jde na koncert do Meetfactory na který jsem měl také jít, ale nakonec nešel. Pak jsme si psali dál a začali se domlouvat na termínu našeho rande. Po dvou týdnech psaní jsem se zeptal, jestli to rande platí a z milého Kavárníka vypadlo, že se tenkrát na tom koncertu v Meetfactory seznámil s nějakým klukem se kterým teď randí a že je mu to vůči němu blbý. Tak jsem mu řekl, že my si začali psát dřív a že teď je to blbý vůči mě. On začal mít patetický odpovědi a trochu se mi tím zhnusil. Nicméně Willy se nedoprošuje, takže sem zařízl konverzaci a udělal jsem dobře. Proč?

Těšte se v dalším díle!


Kambek

10. října 2016 v 22:31 | Willy |  Život
Celou dobu jsem vlastně nepsal, protože jsem byl líný. A čím víc jsem byl líný a zapomínal psát, tím paradoxně bylo víc a víc věcí, které jsem vám chtěl říct, protože se jich logicky hodně událo a čím delší doba, tím toho bylo víc. A nevím, jestli se k tomu chci vlastně vůbec vracet. Trochu mě to historčení občas ničí. Ale presto bych mel. Vezmu to rychle na víc není asi čas.

Ve zkratce jsem celý rok upřednostňoval práci nad školou. Asi sem tomu trochu propadl. Pracoval jsem skoro i 30 hodin týdne. Což je na člověka, co studuje na vejšce asi vážně přehnaný. Ani ne kvůli prachům, ale spíš protože mě to bavilo a baví a utíkám tím asi od školy, kde nemám trpělivost a odhodlání a píli. Nahrazuju si totiž citový prázdno tím, že pracuju a taky dost tím, že žeru. Za poslední rok a pul jsem přibral 15 kilo a myslím, že pokud mi někdo brzo nepodváže žaludek, skončím v pořadu Jste to, co jíte. Nebo na psychiatrii. Televizní pořad z prostředí psychiatrie se zatím, naštěstí, žádný nevysílá. Nebo o něm zatím nevím. Celá tahle štace v souvislosti s nekonečným ponocováním a tříhodinovými spánky vyústila v jízdu sanitkou do nemocnice, kdy jsem navíc v souvislosti s vypozorování několika přesně identických příznaku uváděných v internetových poradnách, příručkách a diskuzích propadl totální schíze, že mám primoinfekci HIV a začal o tom neprodleně přesvědčovat všechny mé ošetřující lékaře, kteří mi dali docela jasně najevo, že jestli tomu tak je, tak jsem špína roku. No nebylo to nijak příjemný, ale sám si ztratil - sám si hledej. Hypo, hypo, hypochodrie? Po, po, podezření se nevyplnilo, jsem negativní a bylo to prostě jen celkový selhání organismu. Navíc ve zkouškovém, kdy jsem zrovna nejvíc potřeboval fungovat. Mezitím než to takhle dopadlo, jsem se vyspal s jedním Němcem v klubu, byl dvakrát v Itálii a jednou v Rakousku, navázal na úspěšné šoustání s F., dalším úspešným šoustáním, které je snad ještě úspěšnější než kdy jindy a které prozatím nekončí, stihl zažádat o právě probíhající stáž na jiný škole, o prázdninách se následovně pateticko-platonicky zamilovat do kluka, se kterým jsem se nikdy reálně nepotkal, leč mě přitahuje víc než pornoherci z gaypornoprůmyslové producentské společnosti BelAmi. Jenže pláchnul na půl roku do zahraničí, občas se ozve, ale já ho chci teď a tady a vzájemně se milovat a však to znáte. Tak kde jako, dopíči, poletuje?

K. jinak docela blázní a baví mě čím dál tím míň. Je hrozně zahleděná do sebe a já takové lidi nevyhledávám. Dokonce jsem na ní dostal trochu averzi po ponorkovém výletu na přelomu srpna a září. J. přestal hulit a je s ním podstatně větší sranda. Nemá střídání nálad, který na lidech úplně nenávidím a začala s ním být legranda pořád. A já i presto, že jsem víc v klidu, než před pár měsíci, nejsem stejně tam, kde bych být chtěl. Nemám si na co stěžovat, přesto mě to napadá. Mimochodem právě jsem ve vlaku a na proti mě sedí jeden pán, co vypadá jako kdyby byl synem biskupa Malého. Ale asi to nebude jeho syn. Protože biskup Malý mít potomka, myslím, nemůže - protože je biskup. Ale je to škoda, vlastně hodně škoda. Určitě by to totiž byl príma člověk. A vedle mě byly, nepříjemnou učitelkou s obličejem silně asociujícím socialismus, posazené slečny ve věku 9 - 13 a já se obávám, že ta nejblíž ke mě mi právě teď čumí na monitor. Jestli vážně čumí a čte to, tak by teď logicky měla přestat. No, něco právě začala dělat, ale obávám se, že jen pije. Jo, vážně pije. Jinak taky doufám, že nestihla přečíst fázi s kým jsem píchal, s kým píchám momentálně a s kým bych píchat chtěl. Nerad bych totiž ohrožoval mravní výchovu mládeže. I když jestli to vážně přečetla, tak je to její problém. Neměla mi čumět na monitor. To se přece nedělá, žejo.

Tak ČAU a asi zase někdy! Snad dřív než za rok.
 


ZIMNÍ VÝPRODEJ! SLEVY AŽ 54 %!

2. ledna 2016 v 21:41 | Willy |  Život
K. přicházela od tramvajové zastávky a vůbec sem jí nepoznával. Vlasy do culíku a deštník. Vypadala jako pětatřicítka. V ruce kelímek s kafem. Dala mi napít, ale nechutnalo mi. To sem jí ale neříkal. Šli sme na dvě vína, jenže já už měl v sobě dvě skleničky červenýho. Pak do klubu. K. tancovala ostošest. Někdy vypadala fakt sexy. Najednou se rozjelo karaoke, což fakt není můj šálek a proto jsem vyrazil zlobit. Nebyl zase tolik dlouhý, ale byl strašně široký. Přišel jsem si jako když kouřím kabanos. Fakt totálně obrovskej pták. Bavilo mě to. Nemohl se mi vejít do pusy. Hrozně mě to rajcovalo. Jsem děvka. Když sme se líbali, úmyslně sem ho kousl do rtu a on vší silou praštil pěstí do zdi. Asi ho to fakt bolelo. Přišlo mi to vtipný.

Pak došlo ještě několikrát na opáčko podobných akcích. Ale mě už to moc neba. K. se předvádí a zjistil sem, že jí to dělá dobře taky to, jak mě tím trochu shazuje. A pak mi k ránu povídá, že by se stejně nejradši líbala semnou. Ti zamilovaní lidé, umí být pěkní sráči, koukám. Já se v tom asi, ve svý naivitě a dobrovidinství, nevyznám a prostě to nedokážu rozklíčovat.

Se Zlatovláskou a Zrádcem to bylo celkem dost špatný, ale než jsem Ti o tom stihl, milý deníčku, povyprávět, tak už je to zase v ouklendu.

Přijel F. Nečekaně. Byl sem dost v šoku. Což není zvykem a tudíž sem nevěděl, jaxe chovat. Celkově to bylo divný. Spal u mě, ale ne v pokoji - což je možná nakonec docela dobře, neboť sem byl (a stále ještě sem) nadrženej jako nosorožec v říji, což by tomu malému chudáčkovi samozřejmě přišlo vhod. Nevím proč, ale teď se mi vybavila situace, kdy jsem ho píchal v dost nonkonformní poloze někdy loni na J. posteli a on u toho jemně vzdychal. Rajcovalo mě to. Potom sem ho musel povytáhnout víc k sobě, neboť se začal krapet mlátit hlavičkou do nedaleké poličky. Tyvoho! A nevzdychal on celou dobu právě kvůli tomu?

Viděl jsem se i s J. Je jízlivej a obávám se, že i trochu zlej. Stále. Bylo to fajn, ale mě tohle moc nebaví. Hrozně mě tím sráží a já si pak připadám hrozně hroznej hrozňák. Proto s ním už nechci bydlet. Jako je s ním obrovská legrace, ale hrozně mě drtí. Možná, že i já jeho. Nevím. Ale není mi to příjemný.

A všichni se navzájem drbeme a pomlouváme. F. a K. taky, což mě vážně mrzí. No, u J. už sem si na to docela zvykl, ale u nich mě to nemile překvapilo a utvrdilo v tom, že na trůnu přátel stále kraluje Zlatovláska. A navíc k tomu, jak sem teď zjistil, má i značný předpoklad při pohledu na její příhodnou přezdívku!


PS: Mimochodem, ty reklamy tady mi teda nezanedbatelně zvyšujou krevní tlak. Vypadám, sakra, jako někdo, kdo si chce koupit matraci Dormeo?

Listípad

29. listopadu 2015 v 21:59 | Willy |  Život
Nic se mi nechce. Sem znechucenej. Světem, ostatníma a hlavně sám sebou. A proto mě ani nebaví o tom psát. Vůbec to nepovažuju za důležitý. Ne, že bych to snad dřív za důležitý považoval, ale byl to v minulosti spíš takovej terapeutickej zážitek. Leč veřejná, tak anonymní zpověď. Zpověď světu. Dřív mě to docela bavilo. Takový zaznamenávání bytí, neboť moje paměť je velmi špatná. Ale má vůbec něco takovýho smysl? Trávit čas zaznamenáváním? No, ostatně, co vlastně má vůbec smysl. Zase tak marná činnost to asi není. Každý člověk je minimálně trochu egoista, takže představa, že by mě za pár let vůbec nezajímalo, jak jsem uvažoval ve dvaadvaceti, je asi mylná. Ale stejně je mi to šumák. Asi já sám sobě sem si šumák. To není dobrý. Člověk by se měl mít rád a měl by umět myslet na sebe. Jachacha. Mluvím jako farář. Při kázání. Tramtadadá.

Tenhle tejden není pro starý

25. října 2015 v 0:57 | Willy |  Život
Tenhle tejden byl vlastně asi strašně dobrej, akorát já sem byl občas děsně smutnej. Nevím. Sem vlastně tak strašně prázdnej. A taky furt strašně fňukám. Prostě potřebuju mužskýho. A žádnej dobrej gej kolem mě nikde není, do píče! Tedy spíš do prdele!

Minulej tejden sme se měli vidět s tátou, ale nakonec sem rád, že to nedopadlo. Rád je blbý slovo. Spíš mi to prostě nevadí.

V pondělí mě na bytě zhulili. Zjistil sem, že to dělají proto, aby se pak bavili. Já sem totiž docela legrační, když se zhulim.

Se Zlatovláskou byla velká legrace. Zpívali sme strašně nahlas v prázdným sálu. Nemohla si vzpomenout na žádnej text a když už, tak dávala sotva refrén. Tak sem přišel s hymnou, jakože jistotka, chápejte. Jenže po spojení "rajský zééém to na dohled" sem to už definitivně odpískal. Nicméně jsem celej náš betl nahrál na telefon. Chvilku sem to později poslouchal. Zlatovláska je legrační jako v reálu a zpívá falešně, taky jako v reálu. A já se slyšet nemůžu - protože je vidět, že se hrozně snažím, sem děsně vážnej a navíc mám tak děsnej homohlas, že bych si za trest nejradši naordinoval trojku se dvěma ošklivejma zrzavejma špatně vyholenejma holkama. PS: Nic proti zrzkám. PS2: A už vůbec nic proti zrzkům, hehe.

Opakovaně přestávám kouřit, ale nejde mi to. Snažím se udělat něco se svým životem, ale nejde mi to. Nevím čím to je. Asi se sám nedokážu namotivovat. Je to divný? Asi jo. Ale mě poslední dobou prostě nestačí vidina toho, že když budu cvičit, budu mít zdravé a hezké tělo. Ani to, že když se budu dost věnovat škole a makat na sobě, budu mít jednou fajn práci. Nestačí mi to. Na střední jsem na sobě v určitě chvíli začal makat a díky tomu se dostal na vejšku, kam se moc lidí nedostane. A přesto mě to vlastně nenaplňuje. Respektive mám samozřejmě radost, ale něco tomu chybí. Něco málo tomu vždycky chybí. Nemám nějakou iluzorní představu o tom, že jednou budu šťastný a bude to napořád super. Dokonce si myslím, že pocit úplnýho štěstí možná ani neexistuje. Bavili sme se o tom se Zlatovláskou, která je se Zrádcem hrozně šťastná. A když sem se jí ptal, jestli jí něco chybí, řekla, že vlastně ne. Že je samozřejmě spousta věcí, který jí serou, ale že je v zásadě šťastná. Ten pocit má, myslím, právě díky tomu, že je s ním. Tím, že s ním začala chodit, se situace u nich doma nezlepšila, ani nemá nějaký zázračný úspěchy ve škole a tak. Ale je prostě šťastná díky tomu, že ho má a že to spolu všechno zvládnou. Myslím, že tohle má pak vliv i na spousty dalších věcí v jejím životě, který se přímo netýkají jejich vztahu.

Tím nechci říct, že někoho potřebuju, abych měl zaručenej osobní růst. Jen si přeju vědět, že je někdo, komu na mě záleží, kdo mě má rád/miluje/šuká a o koho se můžu opřít, on o mne a s kým budu něco tvořit a třeba budovat. Já vím, že to tady jednou za čas vytahuju a už je to docela ohraná písnička. Ale narážím na to vlastně pořád a nevím co s tím. Na škole moc gejů není, nebo o nich nevím. A oni možná neví o mě. V reálným životě skoro žádný nepotkávám a když už potkám jednou za 5 měsíců nějakou homokládu, tak se mi buď nelíbí a nebo někoho má. Je nepříjemný, když je Vám co nevidět dvaadvacet a ještě jste vlastně nikdy s nikým nechodili a nikoho nemilovali.

rfiefrouswoijexwnexoewijuhfnewuo

16. října 2015 v 23:14 | Willy |  Život
Nevim, jestli vlastně nejsem labilní. Asi jo. Mám být po kom. Babička, máma, sestra, možná i táta. Jo ach. Jestli sem labilní, měl bych s tím něco dělat. Čím dýl, tím hůř. Ve středu jsem se hrozně opil a měl takovej ten strašnej stav, kterej už bezpečně poznám. Každou chviličkou se mi motá hlava takovym stylem, že se mi neuvěřitelnym způsobem zvedne žaludek, až se mi chce zvracet. A to já mám vždycky na výběr dvě možnosti. Buďto si to prostě vyřeším sám a to znamená si v klidu najít nějaké pěkné místečko, no a tam si někde v poklidu strčit prstíčky do krčíku, trochu polechtat madličky a zblít se. A nebo dělat modelku, ustát to, ustát to a pak to stejně někde vyhodit, akorát na hulváta. Navíc nekontrolovaně. Nuže, informoval jsem tedy všechny známé i neznámé o tom, že se jdu vyzvracet a skutečně jsem tak i učinil. A pak mi bylo dobře, ale stejně už mě to tam nebavilo a odešel jsem na byt.

Se Šimonem sme se od začátku semestru ještě nepotkali. Já dělám zoufalosti a vysnívám si ho. Přijdu si jako hysterická fanynka Kelly Family. Navíc smradlavá, ošklivá a nevkusně voháklá. Povrchňárny, vždyť já vím...

Kulička mě zvala zase na nějakou smažpárty v Holešovicích. A já odmítl. Hrozně peněz, vysmažená Kulička a možná vysmaženej i Willy. Je to nuda. Fakt nuda. Nevím proč, ale nic mi to neříká. Prostě si z toho nesedám na prdel, to je ten problém. Jako na bytě to teď, jak sem pochopil, taky docela frčí. Éčka a tak. Šňupáníčka. Fakt nedávám, jak se někdo může vyjet třeba v hospodě. Já úplně postrádám smysl. Dovedu to pochopit na párty. Ale v knajpě? U piva? Hehe. Ze mě by se ta obsluha musela asi pomátnout.

Nevím co je s F. a možná mě to ani nezajímá. Občas si na něj vzpomenu. Ale ne moc často. Spíš bych mu chtěl napsat a občas s ním takhle komunikovat, ale vím, že to nejde. Je to takhle lepší.

Sem hrozně tlustej. Jo a na pravé ruce už mi z té velké pihy zase rostou ty dlouhé chlupy. Neznám nic horšího než hnusně dlouhé hnusné chlupy z hnusné pihy. Jo a teď sem si navíc uvědomil to, jak si pletu pravou a levou - opět je to tady. Oprava. Ta piha je logicky na levé ruce.

Přijede na týden Zlatovláska. Chtěl bych jí asi fakt vylízat. Jako hrozně by mě totiž zajímalo, jestli by mi to vonělo. Ale možná by se mi spíš hrozně zatočila hlava a zvedl žaludek asi jako ve středu. Cheche.


Moby - Made of stars



Kam dál