Věřte nevěřte

4. listopadu 2018 v 21:53 | Willy |  Život
Mám tu takový velký zrcadlo. Nikdy sem neměl v pokoji tak velký zrcadlo jako je tohle. Často před ním tančím. Nahý. Druhé je na dveřích, takže když chci dívám se na sebe ze dvou stran téměř současně - je to taková vzrušující hra. Hodnotím své pohyby a dělá mi dobře, že se sám sobě začínám líbit. Taky jsem zjistil jednu úžasnou věc - je se mnou docela legranda. No skutečně! Nevěříte? Věřte. A nebo si vlastně klidně nevěřte. A druhé zjištění je, že si tu srandu sám se sebou dokážu užít, aniž bych tu musel s někým být. Jde z toho trochu strach a zavání to nějakým narcismem nebo egoismem, nemyslíte? - ale opak je pravdou. Myslím, že objevuje svý já. A začínám s ním být docela v pohodě. Je to takovej docela milej kluk ten Willy, představte si, lidičky. Má za sebou spoustu trápení - rozvedli se mu rodiče a několik let s otcem nepromluvil jediný slovo, spolužáci na základce na něj byli celé roky hodně zlí a trápili ho, utekl na dalekou střední, málem přišel o levé varle, natuty přišel o krční mandle, brzo odešli všechny jeho prarodiče, jeho máma si místo táty našla vola, ségra ho moc nemusela a navíc ještě zjistil, že bude na kluky. To je na jednoho mladého muže ažaž. Ale on si nechce stěžovat. Protože mnoho lidí je na tom mnohem hůř. Spousta věcí se v jeho životě proměnila k lepšímu. A především - přesto všechno z něj vyrostl docela hodnej a slušnej kluk, kterýmu to samozřejmě občas ujede - ale na to čím vším si prošel by mohl bejt daleko větší hovado.
 

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější

1. listopadu 2018 v 19:48 | Willy |  Život
Už mě s tím hrozně vytáčela. Pořád se vracela k tomu, že bych měl posilovat, že nemám žádný ramena. Že břicho a od něj dolů cajk, ale tu ručičky a ramínka... Stejně sem ségru neposlechl a musel si na to přijít až sám. Nevím, kterej chytrej pán to tenkrát řekl: Rozdávat rady je zbytečné. Chytrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne. Asi Werich. Jestli mu to ovšem zas někdo nevložil do úst.

Koupil jsem si dvě plastový lahve, vypil obsah a následně je naplnil vodou. Viděl jsem totiž jedno video na youtube o tom, jak začít posilovat. Používají tam místo činek právě petky. A to video si pouštím každý večer poslední dva měsíce a cvičím podle toho. Vypínám sice zvuk, protože ten chlap je na pěst, ale obrazově to docela jde. Za ty dva měsíce jsou fakt viditelný změny. Není ze mě Arnold, ale ledacos se změnilo. Třeba prsa už nemám takový změknutý, ale začínají být pevnější. A ramena se začínají osvalovat. Nikomu sem to zatím neřekl a čekám, že si toho všimnou - až se vrátím. Trochu se bojím, že jestli si toho nevšimnou budu nasraný.

Ale nejdůležitější stejně je to, že to vidím já (vítej, autosugesce) a především to, že mě tohle PET posilování přivádí na lepší myšlenky. Připadám si díky tomu mnohem zdravější, hezčí a sebevědomější. A taky úspěšnější, neodolatelnější, nejkrásnější a nejlepší.

PS: Ta poslední věta je vtípek.

PS2: A nebo není?


Poprvé na nudapláži

28. října 2018 v 19:06 | Willy |  Život
Stalo se to v létě. Ségra chtěla, ať s ní jedu k moři. Pod jejím a matčiným urputným tlakem jsem logicky musel podlehnout a vyrazit s ní. Kryštof byl na fesťáku, takže se to docela hodilo. Bydleli jsme jen pár metrů od moře a bylo to dost príma. Abych zčeknul místní buzny, stáhnul sem si Grinder do telefonu. Stala se však nemilá věc a já tam natrefil na ředitele našeho hotelu (!), který mi od té doby začal psát (!) a taky na mě trochu dorážet v hotelu (!) - načež jsem mu napsal, že ta holka, co tam s ní sem je vlastně moje holka - takže sem ze sebe udělal egodystonního homosexuála, čili člověka, který si to nedovede přiznat a žije s holkou, zatímco je gay. A nebo bisexuála. Ať tak či onak, stejně tomu jistě nevěřil, protože sme si se ségrou podobný jako vejce vejci - dokonce se nás tam někdo ptal, jestli jsme dvojčata. Lol. Teď mě vlastně napadá, jestli si on náhodou nemyslel, že je to incest a já píchám se svým dvojčetem! OMG, raději ani nepomyslet.
Celým výletem se jako červená niť nebo jak se to tak poeticky říká, táhla moje nadrženost. Byl sem extrémně horny. Neměl jsem v plánu se tam s někým spustit. Nicméně ta stažená aplikačka možná vyvrací předchozí větu nebo jí minimálně hodně rozkolísává. Co myslíš, Willyho druhé já? Mlčí. Asi jako vždycky, když by bylo zrovna žádoucí nemlčet. Nicméně, aby se všechno jen neházelo na Willouše, je třeba zdůraznit, že Kryštofův sexuální apetit by trumfnuli i v domově důchodců. Spíme spolu maximálně jednou měsíčně a to ještě s vypětím všech sil. A vzhledem k tomu, že Willy se každé ráno probouzí v pozoru a vůbec má prostě pozitivní vztah k těmto věcem - dovede si každý čtenář udělat obrázek, jak je to těžké.


Byl to předposlední den. Protože už jsem se strašně nudil a potřeboval jsem nějakou zábavu - vyrazil jsem na nuda pláž o které nám řekla naše pětašedesátiletá delegátka jménem Marika. Nikdy jsem na nudapláži nebyl. A zároveň jsem cítil, že bych potřeboval něco netradičního. A zde se přesně nabízelo něco takového - navíc s vidinou ukojení mých sexuálních chtíčů formou tzv. čumendy - čili očumování ostatních zadků. Nuda pláž byla skutečně velmi rozlehlá a mnoho lidí navíc složilo svou hlavu až za takovým písčitým valem, kterým pláž končila. Nejspíš nechtěli být na očích. Já jsem si položil ručník celkem blízko toho valu, počkal až nikdo nepůjde po pláži a vydal se nahatý do moře. Nevím, jak přesně to popsat, ale bylo to příjemné. Člověk si připadá jako miminko, dítě. Volně. Tak nějak v souladu. S mořem. S vodou. S přírodou. Omg.
Jaroslav Dušek likes this.

Protože byla nudapláž velmi vzdálená, bylo snadné sestru setřást a vyrazit na ní alone i další den - tedy náš poslední den. Když jsem tam po dlouhé cestě dorazil, dal jsem si ručník nedaleko dvou lidí, kteří tam spolu byli. Velmi brzo jsem zjistil, že to jsou dva muži ve stejném věku. Dva nazí muži ve stejném věku, ehm. Pro ty trošku nablblé z vás - gayové. Jeden z nich byl trochu při těle a plešatý, ale ten druhý... ten nebyl ani při těle a ani plešatý. Chodil jsem se koupat a pak jsem se vždycky nějaký čas opaloval. Všiml jsem si, že na mě ten hezčí občas civí. Civěl jsem zpátky, co by ne. Občas se spolu o něčem bavili, ale ten Cvalík většinou něco četl a ten Hezoun čuměl buď do moře, do písku a nebo na mě. Bylo mi to příjemný, ne že ne. A tak sem taky čuměl zpátky. A když už se to tak několikrát za těch pár hodin stalo, všiml jsem si, že si Hezoun sahá nezvykle často na fanfulína. Dokonce si tam sahal ve chvílích, kdy se na mne koukal a věděl, že já se koukám na něj. Jenže Willy se nezalekl a koukal dál. Důležitý je zmínit, že jsme od sebe byli dobrých dvacet, možná pětadvacet metrů. Postupně to přerostlo v to, že i já jsem si občas přejel rukou všudemožně. Jenže při těchto nenápadných občasných hrátkách vyvstala jedna potíž - začal na mě čumět i Cvalda a já měl obavu, aby si snad nemyslel, že se osahávám i kvůli němu. Proto jsem si musel velmi složitě dávat pozor na to, abychom se dráždili jen s Hezounem a ve chvílích, kdy kouká Cvalda - jsem toho rychle zanechal. Vyvstává z toho samozřejmě otázka, jaktože Cvaldovi nevadilo, že jeho boy si osahává čuro a kouká na jinýho boye, který si ho taky osahává. To je však otázka na Cvaldu, já jí zodpovědět nedokážu. Vím jen, že být Cvaldou, tak udělám Hezounovi céres a Willymu hodím písek do očí.

Hezoun se postupem času přestal hladit, ale začal dělat cosi jako "Honbu za pokladem". Vždycky jen maličkou chvilku - třeba dvě, tři sekundy. Jako by nechtěl, ale nemohl si pomoct. Vždycky takový moment. Nedalo by se to tak ani definovat a myslím, že kdyby se na to člověk nezaměřil, ani by si toho nevšiml. Jenže postupně se tyto frekvence začaly protahovat v přímé úměře s Willyho tvrdnutím. Do toho však hodně překážel Cvalda. Nevydržel chvilku v klidu číst a pořád se ošíval a pokukoval, což mně hodně znervózňovalo. V určitou chvilku se Cvalda zvedl a kamsi odkráčel. Říkal jsem si, že přišla naše chvilka s Hezounem a jsme tu jen sami pro sebe. Začal jsem Hezouna hodně napodobovat na což reagoval patrným úsměvem a zvýšením zájmu, ale já si najednou všiml, že zamnou na písčitém valu stojí neznámý nahý mladý kluk, který připomínal dospělého Oťáska Vocáska ze seriálu Bylo nás pět. A tenhleten Ota stál na valu a měl skvělý výhled do mého klína. Snažil jsem se to nějak vyřešit, ale kdykoliv sem cokoliv udělal - zjistil jsem, že se Ota nejen dívá, ale dokonce si asi myslí, že to dělám na něj. Omg. Takže mladý teplý ucho nám přišlo rozbít naše hrátky s Hezounem... Otočil jsem se na břicho a dál se jen opaloval. Když už Ota ukončil pozorovací fázi s domněním, že tady asi nepochodí - otočil sem se směrem k Hezounovi a s hrůzou zjistil, že Cvlada je zpět a opět vegetí na dece. Achjo. Byl jsem vzrušený, že si to ani nedovedete představit. A najednou to všechno mělo skončit? Tak to neznáte Willyho. Kouknul jsem se na hodinky a zjistil, že mi zbývá necelých dvacet minut než budu muset jít, abychom stihli letadlo. V tu dobu si Hezoun celkem regulérně, ale pořád pomalu a rádoby nenápadně honil. S přestávkama a za občasnýho pomrkávání na mě a moje aktivity. Ležel jsem v tý chvilce stále na břiše, upřímně teda dost obtížně, rozhlédl jsem se po pláži a zjistil, že jsou všichni buď daleko a nebo se nedívají. V tu chvíli sem se rozhodl. Jdu do toho. Otočil jsem se na záda, podíval se na Hezouna a začal si to naprosto regulérně dělat. Žádný pomalu, žádný přestávky. Normální jízda. Hezoun s velkým překvapením zrychlil i své tempo a s širokým úsměvem mě zaujatě pozoroval. Cvalda zahodil knihu a skenoval mě se stejným zájmem, ovšem bylo vidět, že se urputně rozhlíží, jestli někdo nekouká. Měl evidentně strach, že nás všechny zavřou. Já jsem si však řekl, že tohle je poslední má chvíle na týhle pláži. Nejen dnes, ale asi i v životě.Teď nebo nikdy. Nohama sem se zaryl do písku. Udělal sem se na břicho.

Ležel jsem ještě chvilku v tom opojným pocitu, strašně vyčerpán, ale rád, že se to stalo. Zaslechl jsem hlasy. Hezoun se smál a cosi nahlas vykřikoval a u toho na mne gestikuloval jakože dobrý, že to bylo supr. Usmál sem se a šel si naposledy zaplavat do moře a smýt to ze sebe. Pak jsem se rychle sbalil, udělal na Cvladu s Hezounem takový ten lišácký pozdrav dva skautský prsty od spánku a vyrazil. Hezoun se Cvaldou něco blekotali místní řečí u toho se srdečně usmívali a bylo evidentní, že jsou spoko. Cestou za ségrou sem přemýšlel nad tím, jestli to byla náhoda nebo zda jsou všechny nudapláže plný gayů a taky nad tím, zda jsem právě podvedl Kryštofa a nebo to bylo jen takový víc autentický porno. Dodnes si tím nejsem jistý. Každopádně při představě, že tam Cvalda s Hezounem možná ještě někdy přišli a třeba čekali, že se tam ještě někdy ukážu - zatímco já už nikdy nepřijdu - je zajímavá a baví mě. Btw na cestě zpátky jsem si v jeden moment nahlas zpíval a imitoval refrén písničky Hráč od Petra Spálenýho, aniž bych si všimnul, že hned vedle mně v moři plavou turisti. Český turisti!

 


Kdo neumí trpět, musí trpět

28. října 2018 v 0:28 | Willy |  Život
Stalo se a děje tolik věcí, že ani nevím kde začít. Mimochodem moje posedlost sem uvádět všechno a zároveň frustrace z toho, že to tak není způsobuje, že sem nedávám nic. Je to možná těžko pochopitelný, ale je to tak. Střih. Jedna z nejzásadnějších věcí je ta, že mám kluka. Tolik sem si to přál. Tolik sem po tom prahnul. Já, kterej nikdy nebyl do nikoho až po uši zamilovanej. Já kterej sem přestal věřit, že by se někdo mohl zamilovat do mně a že bych snad jednou mohl být ve vztahu. Zní to možná bláznivě, ale já si to fakt myslel. Přestal sem věřit v sebe. Absolutně. Otázka je, jestli sem s tím vůbec někdy začal a jestli veškerý moje dosavadní sebevědomí nebyla schovávaná. Před ostatními. Před sebou samým. Střih.
Po počáteční euforii přišlo to, co jsem si jako člověk, který nebyl nikdy v pořádným vztahu - nedokázal moc představit. Nějaký problémy a tak. Kryštof je fajn, mám ho moc rád. Ale neprojevuje city. Neříká mi, že mně má rád. Neříká mi, že je rád, že spolu sme. Neříká nic. Podle jeho slov nikoliv proto, že by to necítil, ale protože to říkat neumí - což má na mně dopad téměř stejný, jako kdyby to ani necítil. Stalo se spousta věcí, který možná někdy popíšu, ale důležitý je, že sem se v poslední době zaměřil na sebe. Uvědomil sem si, že hlavně já se musím mít rád. Kryštof do mýho života vstoupil možná právě proto, aby na to nepřímo poukázal. Kdybych začal bejt s člověkem, kterej by mně zahrnoval láskou - asi bych na tohle nikdy nepřišel. Jsem rád, že jsem na to kápnul a že na tom pracuju. Že se musím mít rád. Že si musím věřit. Že nesmím spoléhat na ostatní víc než na sebe. Že nemůžu hledat svoje sebevědomí v druhých, ale jen sám v sobě. Možná to zní banálně. Možná už to tak všichni máte, nevím. Ale já si tohle všechno uvědomil až teď. Ale lepší teď než nikdy, ne? Věc Makropulos. Střih.
Dělám to i tak, že nahý stojím před zrcadlem a hladím se po tváři. Nebo se na sebe usmívám, když se v něm náhodně zahlédnu. Snažím se si odpouštět. Srdečně se směju svým nedokonalostem - to je můj způsob, jak se s nimi vyrovnávám. Ale není to zlý smích. Je to smích smíření. Něco, jako když vaše dítě udělá lumpárnu, ale vy se nakonec zasmějete, protože ho máte stejně rádi a nikdy nepřestanete. Střih. Je to náročný, ale je to nevyhnutelný. Jo a taky mám nad postelí dvě cedulky na růžových post-itech, čili těch malejch zkurvenejch lepících bločkách, co pořád padají. Na jednom z nich je napsáno "Jééé, pane! Vy jste tak krásný!", což je věta, kterou mi řekla jedna ukrajinská prodavačka při nákupu krytu na telefon v obchodním domě Palladium Praha. Dodnes si vyčítám, že jsem jí za to neobjal, protože i tahle věta mi dnes pomáhá k tomu si víc věřit. Na té druhé cedulce je připomínka, že si musím před usnutím vzpomenout na 3 věci z celého dne - na které sem pyšný. Prostě něco, co se mi povedlo. Střih.

Kryštof

13. března 2018 v 21:05 | Willy |  Život
Znal sem ho už několik let, ale on mne ne. Jak je to možný? Četl jsem jeho blog, když jsem byl prakticky ještě dítě. A strašně mě to bavilo. Děsně jsem to sjížděl a mezi řádky poznal, že bude asi na kluky. A možná i proto mě to tak bavilo. Měl tam i několik svých fotek a proto jsem věděl, jak vypadá. Když ten blog přestal psát, nějak sme se spojili přes email a tak jsme si onehdá chvilku psali. Protože žil stovky kilometrů daleko, nedělal jsem si žádnou naději, že se někdy potkáme. Pak jsme si přestali psát a několik let jsem o něm nic neslyšel. Až v poslední době jsem na něj narazil na seznamkách. Zjistil jsem, že teď žije v Praze a tak jsem mu na jedné z nich napsal a pozval ho na rande. Nakonec jsme se ale nedomluvili a já netlačil na pilu.

Před měsícem mi od něj na jiné seznamce přistála zpráva, zda bych nešel na rande. Byla neděle a my se bez jakýhokoliv dlouhýho žvatlání domluvili hned na následující den. Přišel jsem do té kavárny první a byl jsem lehce nervní. Jediný volný stůl byl hned u vchodu a WC. Tak jsem mu napsal zprávu, že sedím u ošklivého stolu hned vepředu. Po chvilce se rozrazili se dveře a já trochu znejistil. Šel takovým sebejistým krokem ze kterýho lehce dýchalo buznovství. Když promluvil, cítil jsem to taky, ale po chvilce jsem si uvědomil, že je v něm víc dítěte než ženy. A to je mi u lidí docela sympatický - pokud v nich zůstane kus dětství. Upřímně v Kryštofovi zůstalo to dětství nejen uvnitř těla, ale i na jeho zevnějšku. Kdyby nás někdo vyfotografoval vedle sebe, mohli bychom sloužit jako příklad pojmu David a Goliáš.

Pili sme pivo a docela sme se zlili. Potom, co jsem mu vyklopil, že ho znám už asi 10 let a že jsem ten, kdo četl jeho blog a s kým si vyměnil tu řadu mailů - byl celkem v šoku, až jsme si z toho nechali objednat vaječné koňaky, jako dvě bábrle, co se potkali po 50 letech. Cítil jsem, že je to docela dobrý. Bavil mě a asi i já jeho. Potom jsme se přesunuli přes řeku na Národní, kde jsme si v jednom jeho oblíbeným baru objednali pití, který chutnalo doslova jako Penicilin. Nebo Acylpyrin? To je jedno, prostě hrozně. Během toho večera mi na sebe stihl vyzradit asi všechny největší tajemství, který má. A protože jsem byl okouzlen, vůbec mě to neodradilo.

Protože jsme byli už dost opitý a měli hlad, rozhodli jsme se jít na nedalekou vyhlášenou pizzu. Můžete si ten koupený kousek navíc dozdobit špenátem, chilli nebo česnekem. A protože sem byl fakt namol, namrdal sem si na svůj trojúhelníček takové množství česneku, které by vystačilo průměrné české rodině na celý kalendářní rok. Dokonce jsem tam nabral i celý stroužky. Hned potom, co jsem to do sebe nasoukal jsem si s hrůzou uvědomil (ucítil), že česnekové hody nejsou možná nejlepší nápad na první rande. To už jsme však byli na cestě ke Kryštofovi domů, kam sem ho šel vyprovodit. Celou cestu jsem hledal a nenacházel žvýkačky, až jsem se Kryštofa před jeho domem začal dožadovat, zda nějaké nemá (aniž by mi došlo, že se právě máme rozloučit a já už je logicky nebudu potřebovat). Kryštof řekl, že má žvýkačky nahoře a zda se pro ně u něj nechci stavit. Opilý Willy si skutečně myslel, že vyleze do 4. patra nastaví dlaň do které ladně spadnou dvě mentolové žvýkací gumy jako v reklamě, Willy poděkuje, rozloučí se a zamíří domů. Ani ve snu by ho v tom stavu nenapadlo (!), že hned jak vejde do jeho bytu, Kryštof zamkne a Willy si uvědomí, že se úplně ukázkově nechal nalákat do pasti na cukrovinky. Přesně tak, jak nás o tom poučovaly paní učitelky na základní škole. O tom, jak nesmíme podlehnout nabízeným sladkostem od cizích pánů a nasedání do jejich aut.

Po pár přemlouvání, ať mě Kryštof pustí domů (nechtěl jsem u něj hned po prvním rande spát + nechtěl jsem s ním hned po prvním rande spát) jsem nakonec usoudil, že se kdyžtak ubráním. A taky jsem nechtěl vypadat jako frigidní kráva. Navíc nemohl najít klíče, které jsme další den našli zapadnuté u botníku. Nechtěl jsem tam taky zůstat proto, protože mi byl sympatický. A já věděl, že se s ním chci dál vídat. Kdyby mi byl nesympatický, tak bych se s ním klidně vyspal.

V noci se krom líbání a jemného (negenitálního) osahávání a hlazení nic ostřejšího nestalo. Ráno jsem se sbalil a Kryštof mě šel vyprovodit, protože si šel koupit cíga. U vchodových dveří jsme se rozloučili a já byl docela chladnej. Řekl jsem něco jako "Tak dík. Měj se." Žádný romanťárny, prostě drsňák Willy. Kryštof se taky nějak moc nerozplýval a každej sme se vydali na opačnou stranu. Pyšně jsem si vyšlapoval, hrdej na sebe, že jsem se dokázal chladně rozloučit (i přestože jsem z něj byl docela udělanej). A jak to tak bývá, po 16 metrech chůze, mě karma/bůh/jeho mlýny nebo všichni dohromady vrátili na zem. Nemohl jsem najít telefon a došlo mi, že zůstal položený na posteli. Sakra! Nezbylo mi nic jinýho, takže jsem se vrátil zpátky před dům a čekal na Kryštofa. Ten se po chvilce vrátil z nákupu cigaret a trochu se podivoval, co se děje. Já na úvod pronesl něco jako "Kdybychom byli ve filmu, řekl bych, že mi to chladný rozloučení nestačilo, ale protože v něm nejsme - zapomněl jsem si u tebe telefon." Po druhém rozloučení sem jel domů a už při cestě jsem se rozhodl. Nikdy mu nenapíšu, pokud to neudělá první. Co když se jen opil a teď ráno s hrůzou zjistil, co si to za exota přitáhl domů? Určitě nic necítí! Určitě se už nebude chtít potkat znovu! Pokud se neozve, bude jasný, že to byla jen opilecká chyba. Sice vypadá na to, že nikdy první nepíše, ale pokud to bylo dobrý, tak třeba nakonec napíše. Já totiž neudělám vůbec nic. Přece se nebudu vnucovat.

Ozval se a nebo neozval? Napsal mu nakonec Willy nebo nenapsal? Viděli se ještě někdy? Pokračování v dalším díle!

PS: Každý/á laskavě napište komentář, jinak nebude žádné pokračování - aby bylo jasno! A vy umřete touhou vědět, jak to celý dopadlo! Jachacha.

Všechno je jinak

2. března 2018 v 19:49 | Willy |  Život
Hodně věcí se změnilo, mění a dost se jich ještě měnit bude. Definitivně studuju, pracuju a žiju v Praze. Od léta mám terapeuta. Bydlím v překrásným bytě. Šel jsem do něj bydlet s nejlepšíma kamarádama ze kterých se během našeho spolubydlení stali už jen kamarádi. Život se proměňuje a já jsem vlastně rád. J. má čmafičku a vídáme se málo. K. tu teď je na pár dní, než odjede do zahraničí. Už téměř rok nekouřím. Po 8 letech intenzivního tabákovýho života. Ale zase daleko víc hulím trávu. Platonicky jsem se zamiloval do jednoho kluka a nepustilo mě to více než rok. Bylo to hrozný a nepřál bych to nikomu. Strašně mě to zabrzdilo a já se děsně trápil. Až relativně nedávno sem se z toho jakštakš dostal, respektive na to zapomněl nebo spíš - přehlušil to novejma věcma. A byl jsem v posledním roce na 4 randítkách:

Igor - kluk, kterej je chytrej, milej, ale moc mě nebaví a hlavně si absolutně nedokážu představit s ním cokoliv mít. Rande bylo fajn, ale já věděl, že to nikam nepovede. On mě každopádně uháněl dál a já mu napsal, že to vidím jen na kamarádství a on, že i tak se chce vidět (což asi udělal z hrdosti, aby to pozvání nemusel vzít zpět). Druhý rande bylo divný a bylo mi ho líto. Ale srdci ani péru prostě neporučíš, vole.

David - noc před tím, než jsme měli jít na první rande jsem mu psal nějakou rádoby romantickou zprávu o tom, že jdu spát a jdu si představovat jeho hlas (nebo tak něco trapnýho). A on mi na to odpověděl, že to bych radši neměl. Já se zeptal Proč jako? A zda má hlas jako Luděk Sobota nebo co? Střih. Další den jsme se potkali a David měl hlas jako Luděk Sobota. Navíc byl zženštilý tak, jak to moc nemusím. Trochu jsme se opili. Začal mi být víc sympatický. Říkal jsem si, že na sex je vlastně docela dobrý. Málem jsem skončil u něj na bytě, ale nakonec sem vzal roha. Potom už jsme se nikdy neviděli.

Architekt - kluk se kterým jsme si snad dva měsíce psali, než jsem ho konečně přinutil se sejít. Já hrozně nemám rád takový vypisování, ale s tímhle to jinak nešlo. Dokonce to byl prý rekord. Jindy na první rande chodí po 3 měsících chatování. Chápete to? Čtvrt roku si s někým jen tak psát? Lol. Nicméně během toho psaní jsme si toho řekli hrozně moc a při tom rande jakoby sme nenacházeli témata. Nicméně prvně se mi stalo, že jsem si po té schůzce řekl, že by mi nevadilo se vidět znovu, ale už k tomu nedošlo.

Kávárník - souběžně s Architektem jsem si ještě chvilku psal s Kavárníkem. Nikdy jsem se s ním nesešel, ale v našem příběhu hraje důležitou roli. Asi hned druhý den, co jsme si začali psát mi říkal, že jde na koncert do Meetfactory na který jsem měl také jít, ale nakonec nešel. Pak jsme si psali dál a začali se domlouvat na termínu našeho rande. Po dvou týdnech psaní jsem se zeptal, jestli to rande platí a z milého Kavárníka vypadlo, že se tenkrát na tom koncertu v Meetfactory seznámil s nějakým klukem se kterým teď randí a že je mu to vůči němu blbý. Tak jsem mu řekl, že my si začali psát dřív a že teď je to blbý vůči mě. On začal mít patetický odpovědi a trochu se mi tím zhnusil. Nicméně Willy se nedoprošuje, takže sem zařízl konverzaci a udělal jsem dobře. Proč?

Těšte se v dalším díle!


Kambek

10. října 2016 v 22:31 | Willy |  Život
Celou dobu jsem vlastně nepsal, protože jsem byl líný. A čím víc jsem byl líný a zapomínal psát, tím paradoxně bylo víc a víc věcí, které jsem vám chtěl říct, protože se jich logicky hodně událo a čím delší doba, tím toho bylo víc. A nevím, jestli se k tomu chci vlastně vůbec vracet. Trochu mě to historčení občas ničí. Ale presto bych mel. Vezmu to rychle na víc není asi čas.

Ve zkratce jsem celý rok upřednostňoval práci nad školou. Asi sem tomu trochu propadl. Pracoval jsem skoro i 30 hodin týdne. Což je na člověka, co studuje na vejšce asi vážně přehnaný. Ani ne kvůli prachům, ale spíš protože mě to bavilo a baví a utíkám tím asi od školy, kde nemám trpělivost a odhodlání a píli. Nahrazuju si totiž citový prázdno tím, že pracuju a taky dost tím, že žeru. Za poslední rok a pul jsem přibral 15 kilo a myslím, že pokud mi někdo brzo nepodváže žaludek, skončím v pořadu Jste to, co jíte. Nebo na psychiatrii. Televizní pořad z prostředí psychiatrie se zatím, naštěstí, žádný nevysílá. Nebo o něm zatím nevím. Celá tahle štace v souvislosti s nekonečným ponocováním a tříhodinovými spánky vyústila v jízdu sanitkou do nemocnice, kdy jsem navíc v souvislosti s vypozorování několika přesně identických příznaku uváděných v internetových poradnách, příručkách a diskuzích propadl totální schíze, že mám primoinfekci HIV a začal o tom neprodleně přesvědčovat všechny mé ošetřující lékaře, kteří mi dali docela jasně najevo, že jestli tomu tak je, tak jsem špína roku. No nebylo to nijak příjemný, ale sám si ztratil - sám si hledej. Hypo, hypo, hypochodrie? Po, po, podezření se nevyplnilo, jsem negativní a bylo to prostě jen celkový selhání organismu. Navíc ve zkouškovém, kdy jsem zrovna nejvíc potřeboval fungovat. Mezitím než to takhle dopadlo, jsem se vyspal s jedním Němcem v klubu, byl dvakrát v Itálii a jednou v Rakousku, navázal na úspěšné šoustání s F., dalším úspešným šoustáním, které je snad ještě úspěšnější než kdy jindy a které prozatím nekončí, stihl zažádat o právě probíhající stáž na jiný škole, o prázdninách se následovně pateticko-platonicky zamilovat do kluka, se kterým jsem se nikdy reálně nepotkal, leč mě přitahuje víc než pornoherci z gaypornoprůmyslové producentské společnosti BelAmi. Jenže pláchnul na půl roku do zahraničí, občas se ozve, ale já ho chci teď a tady a vzájemně se milovat a však to znáte. Tak kde jako, dopíči, poletuje?

K. jinak docela blázní a baví mě čím dál tím míň. Je hrozně zahleděná do sebe a já takové lidi nevyhledávám. Dokonce jsem na ní dostal trochu averzi po ponorkovém výletu na přelomu srpna a září. J. přestal hulit a je s ním podstatně větší sranda. Nemá střídání nálad, který na lidech úplně nenávidím a začala s ním být legranda pořád. A já i presto, že jsem víc v klidu, než před pár měsíci, nejsem stejně tam, kde bych být chtěl. Nemám si na co stěžovat, přesto mě to napadá. Mimochodem právě jsem ve vlaku a na proti mě sedí jeden pán, co vypadá jako kdyby byl synem biskupa Malého. Ale asi to nebude jeho syn. Protože biskup Malý mít potomka, myslím, nemůže - protože je biskup. Ale je to škoda, vlastně hodně škoda. Určitě by to totiž byl príma člověk. A vedle mě byly, nepříjemnou učitelkou s obličejem silně asociujícím socialismus, posazené slečny ve věku 9 - 13 a já se obávám, že ta nejblíž ke mě mi právě teď čumí na monitor. Jestli vážně čumí a čte to, tak by teď logicky měla přestat. No, něco právě začala dělat, ale obávám se, že jen pije. Jo, vážně pije. Jinak taky doufám, že nestihla přečíst fázi s kým jsem píchal, s kým píchám momentálně a s kým bych píchat chtěl. Nerad bych totiž ohrožoval mravní výchovu mládeže. I když jestli to vážně přečetla, tak je to její problém. Neměla mi čumět na monitor. To se přece nedělá, žejo.

Tak ČAU a asi zase někdy! Snad dřív než za rok.

Kam dál