Listopad 2013

Vzít roha

28. listopadu 2013 v 21:40 | Willy |  Život
Úterý bylo fajn. Nepohodál jsem se s žádnou hloupou, levicově zaměřenou, rádoby intelektuálně hozenou učitelkou, což bylo nejspíš dobře. Nejzbytečnější činnost je přece konfrontace s idiotem.. Poté povedená další přednáška a tak. Odpadla následující, takže jsem šel se spolužáky na oběd. Označme si je písmeny abecedy, jako D a K. D mě moc nemá rád. Všichni mi to vyvrací, ale asi mu nesedím. Ale on mě, koneckonců, taky ne. Ale nechci mít s někým s ročníku takovýto podivný vztah.... OH, jak jsem jen naivní. - Myslím si, že budu každému sedět. Takhle to nefunguje a ani by to nebylo správně. Nicméně sme šli do nějakýho podivnýho bistra a moc se nenajedli. Potom flákačka na další přednášce a odpoledne volná práce ve škole až do tragicky pozdního večera. Úvod středy byl podivný. Potvrdilo se moje podezření, že můj nejdůležitější učitel neumí učit a je k hovnu. Vkládal jsem do něj veškeré své naděje, ale prostě to tam není no. - Jsou lidi, který se jako učitelé naroděj a nemusej absolutně studovat žádnou vysokou a jsou to učitelé každým coulem. Pak je taky skupina, jejíchž členové můžou mít každý klidně 3 vejšky, ale nikdy se dobrými učiteli nestanou. (Touto polarizací nechci rozdělit školství na tyto dvě party a tvrdit, že jinak to není. Je, ale o tom třeba jindy.) Mrzí mě to. Učitel na jeho pozici je pro mne důležitej, takže mě to fakt hrozně mrdá.. Jinak je ta škola strašně fajn. Můj obor a tak nějak všechno (až na Pány a Paní z jiných ročníků, se kterýma sme ve stejném oboru, jenž nám povětšinou ani neodpoví na pozdrav) mě fakt baví a naplňuje, asi. (Zatím). S K sem se vykašlal na večerní předenášky a štrádovali si to do čajovny. Čajovny moc nemusím. Přijdou mi totiž jako špinavé smradlavé klubovny sektářů a alternativních matek. Překonal jsem se a šel. Sundali jsme si na stupínku boty a K celkem slušně smrděli nohy (mě asi taky trochu, ale duchapřítomně! jsem si je strčil v tureckém sedu pod sebe). Dali sme si nějakej čaj, byl docela dobrej. Moc sme si povídali, občas mě nudilo jí poslouchat, nebo se vůbec soustředit, ale jelikož je celkem chytrá (nebo tak zatím celou dobu působí) tak sme si prostě měli co říct. Psali sme F, což je náš spolužák, ať se vykašle na večerní přednášky a přijde taky za náma. Dorazil. Ale až po přednáškách (je to šprtna, ale je mi to sympatický). Přemístili sme se do kuřácké části a objednali si vodnici. Šlo to. Připadal jsem si, jako kdybych omládl o pět let. To prostředí bylo stejně ujetý, jako v každý čajovně. Ale přečkal jsem to s úsměvem. F byl srandovní, jako vždy. Odešli jsme před zavíračkou do jedné hospody, kde snad nic, krom vody z kohoutku, neměli. Takže sme se moc nezdrželi. Všichni tam byli moc opilí a slizští. F chtěl jít spát, já také (protože jsem se x dní téměř nevyspal), ale něco mi říkalo, že přeci jen chci pokračovat. K tlačila na pilu a možná to bylo dobře. Hodili sme mincí. Panna. Doháje. Takže sme šli místo do hajan, do herny. Tam si objednali moc drahé pití, povídali si s drzým pánem, který si k nám přisedl a vyblil nám celý svůj hrozný životní příběh, za který si nejspíš do jisté míry může sám a periferně pozorovali pár - slováka a rumunečky, kteří na barových židličkách za chrápání barmanky dělali něco, jenž naprosto (audiovizuálně, rytmicky i hypoteticky) vypadalo jako šoustání. K pak šla na WC a nějak to tam rozehnala, protože si slovák podle zvuku zapínal poklopec. Čuňata. Ale lákalo mě, se tam dívat, ikyž byli oba nechutní. Tak to občas chodí, no. Setřásli sme pána s žívotním příběhem a pak se každý rozešel do svého. Já dorazil po čtvrtý hodině. Vysral jsem se dnes na celou školu a jel domů. Trochu si to vyčítám. A taky si to trochu celý náramně užívám.

Mluvící hlava

26. listopadu 2013 v 0:48 | Willy |  Život
Občas jsem jen mluvící hlava. Přijdu si tak. Jenom melu, aniž bych uvažoval o souvislotech a vůbec smyslu toho všeho. Stydím se, když se občas přistihnu jenom bezmyšlenkovitě kecat.. Je to spíš k smíchu, protože to musí být hrozný sračky.
CVAK. Před hodinou sem přišel ze školy. Dnes jsem tam byl od devíti a přišel jsem v jedenáct. Už jsem zase vyčerpán jako před maturitou. A to jsem si bláhově nalhával, že na vejšce to bude jiný - hodně času na sebe, sebevzdělávání (žádný bezobsahový blbosti, ale smysluplný věcičky) no a ? Velký hovno! Nemám čas ani dočíst Nesmrtelnost, hlavně že sem si vypůjčil dalších třistadvacetsedm knížek.. Vypůjčoval jsem si je už s vědomím, že je určitě nestihnu přečíst. Jsem ocas.
CVAK. Potřeboval bych si s někým pořádně zašukat. Ihned a rychle. Nehty, jazyky, škrábance, surovost, smyslnost, úchyláctví, slast a tak. - To ale vždycky brzo přejde. Teď chci jít spát, protože jsem fakt unavenej. A taky, že jdu. CVAK.

Mám se asi fajn

23. listopadu 2013 v 23:52 | Willy |  Život
Jo, je to tak. Asi fajn. Pouštím si do uší hrozný srajdy, určitě mnohem starší než datum početí mých rodičů, ale líbí se mi to. A taky mě celkem baví tím krmit své okolí. Jsem vlastně trošku zmrdeček. STOP. Jinak jsem opět ztloustl. Mám 75 kg. Ale vážil jsem se ještě před kaděním, takže teď už mám třeba jen 73,5. Možná. Všichni mi pořád říkájí, jak jsem hubený, ale to velký břicho, který vypadá jako břiho čtyřicetileté ženské, je vidět pouze když jsem slečený. Jsem líný cvičit. Taky líný nejíst. A strkání prstů do krku mě zrovna taky netankuje. STOP. Měl bych taky dělat práci do školy, ale jsem opět (kdobytobylřekl?) líný. Ale zítra už se do toho pustím. STOP. Hrozně někoho potřebuju. Prostě už to na sobě strašně dlouho pozoruju. Samota mi nevadí, ale je to prostě jen do určitý míry. Než to začne být "neproduktivní". A u mě už je to "neproduktivní" jak dávno. Potřebuju to, aby se o mě někdo bál, aby mi říkal, že mu chybím, aby mi psal a volal. A aby mě měl rád. Miloval. Kašlu na nějakej sex. Ještě jsem si nikdy nezapíchal natolik skvěle, aby to (podle mne) vyrovnalo ten pocit někoho milovat. Bože, když to tak po sobě čtu, je to vlastně strašný klišé. Milovat. To slovo, ztratilo za ta staletí veškerý svůj obsah. Lidi ho zničili. STOP. Vím, že to stojí na mě. Že jedině já s tím můžu něco udělat. Změnit to. Ale asi se toho bojím. Bojím se neúspěchu a zklamání, takže bolesti. Když se to vezme kolem a kolem, jsem vlastně posera. Není to těžký si s někým sjednat schůzku, ale nevím jestli to chci takhle. Ale jak jinak? Kluků s nápisem "I LOVE BOYS" na mikině, moc nepotkávám. A takový bych vlastně nejspíš ani nechtěl.


Mimořádná linka PRAHA - TOKIO!

Země volá Mars

23. listopadu 2013 v 22:58 | Willy |  Život
Tak jsem tady. Nevím, zda jsem učinil správně, ale to momentálně není podstatné. To ukáže čas. Rozhodl jsem se psát blog, protože můj papírovej deník by se mohl zatoulat do rukou, které pro mě nejsou žádoucí. Tudíž budu psát tak, aby nikdo z nežádoucích mě (snad) nemohl prokouknout. Nikoliv ze strachu, ale z té ohromné svobody, jenž mi to dává.