Březen 2014

Strach

30. března 2014 v 0:01 | Willy
O víkendu jsem se viděl s Pamelou a Tichým pánem. Bylo to jako vždycky. Možná jen trochu napětí, ale ne moc. Tak nějak očekáváný, po to všem.. Volala Zlatovláska. Podvedla svého přítele, kterého nemiluje, ale má ho přesto ráda. Plakala. Moc plakala. A já nevěděl jak pomoct. Paradoxně z toho je v háji asi daleko víc, než bude on, až mu to řekne. Prostě ve stručnosti: Za devatero horami a devatero řekami byl Kůň. Jeden moc hezkej kluk s kterým se už léta zná a který chodil hrozně dlouho s Kobylou, kterou podvedl a ona se to následně domákla a tím skončila jejich úchvatná láska.. Zlatovlásce se Kůň líbil už za starých časů, ale v té době ještě randila se Zrádcem, takže na to neměla snad ani pomyšlení. Uběhl nějaký ten rok a co se nestalo: jsou spolu na škole. Ještě předtím, než nastoupili, se v opilosti líbali na jedné countryparty, ale nástupem do školy se všechno změnilo! Kůň si jí ani nevšímal a tak podobně. Zlatovláska z toho celá smutná. Už dlouho s nikým nechodila a tak smutněla čím dál více.. Na škole se vyspala snad pouze s Přenašečem, což je místní mladý muž, jenž svůj falus rád smáčí, kde se dá. Zlatovláska ale pak už byla zase poslušná. Po novém roce se ale všechno obrátilo. Začala s Koňem spát! Ale zjistila, že Kůň není takový, jakého si ho představovala. Je totiž velice krásný, ale dosti nablblý (velmi vstřícné označení). Ale co se nestalo - Kůň to vzal tak, že jsou partneři a všude povídal, že spolu chodí. Zlatovláska se nestihla rozkoukat a už byla pozvaná od paní Koňové na rodinou večeři, apod. Trochu jí to imponovalo, že má pěkného kluka a s ním pěkné styky, avšak povaha, jak je nám známo, je prostě důležitější.. A jak říká sama Zlatovláska: "To bych radši měla kluka vošklivýho, ale chytrýho a zábavnýho.. No tak bych se na něj prostě tolik nedívala, no!"... Pocit blaženosti se neustále střídal s pocitem nasranosti, až se v pátek stala osudná věc. Zlatovláska se trochu rozjela, dováděla, opila se, atd., zkrátka nakonec skončila s .......... ano, bystří z Vás, již doplňují - s Přenašečem v posteli! Ještě než to celé skončilo, už prý věděla, že to hrozně posrala a byla už z toho pěkně v háji...
STŘIH. Trochu to Koňovi přeci jen přeju. Za ty všechny holky, co je podvedl a tak. Jen mě mrzí, že nástrojem pomsty se stala Zlatovláska. Hrozně plakala a říkala, že taková není, že takovýhle věci totálně nesnáší a teď to udělá. Já jí neustále říkal, že ten vztah měla odlehčit už dávno (odlehčit = jasně definovat hranice toho, že spolu prostě nechodí, ale jenom spí a občas se chovají, jako že spolu chodí, ale to neznamená, že tomu tak doopravdy je) a tím by taky neměla tak ohromné výčitky z toho, co se stalo. Byl by to volný vztah, kde je vše dovoleno a ona by byla spokojená (nevím, jak on), ale každopádně by mu nelhala a nemusela se přetvařovat. Avšak můj návrh tenkrát nebyl přijat, protože se s Koňem prý o těchto věcech vůbec nedá mluvit (což je vzhledem k předpokladu jeho odporně nízké společensko-sociální vyspělosti, snadno uvěřitelné). I přesto jsem byl však přesvědčen, že by se o to měla pokusit, jinak se to jistojistě zvrtne. No a jak to dopadlo? A to nepotřebuji ani křišťálovou kouli! Taky, že jsem tehdější návrh při našem telefonátu lehce nadnesl, avšak vím, že už je pozdě, a že jí to stejně nepomůže.. Má ho ráda a přesto mu takhle ublížila, ale moc se tomu nedivím.. Kdyby ho milovala, tohle by neudělala, na to jí moc dobře znám, avšak tímhle metrem by se dala obhájit nevěra všech manželů a manželek.. STŘIH. Ale pod tím vším je jedna zásadní věc, která tohle všechno způsobila - Zlatovláska nechce být sama. Proto je s Koněm, líbí se jí, že se o ní někdo stará, ikdyž ho nemiluje, přesto zažívá pseudozážitky, které jí skutečný vztah připomínají a je pro ní těžké se jich vzdát. Ovšem kdyby si dokázala přiznat, že Kůň není to pravé, a že se s ním stejně jednou rozejde a ublíží tím sobě i jemu, už dávno by to ukončila, nebo přinejmenším všechno řádně zbrzdila. Ale opět je tu ten strach ze samoty, kterou si dostatečně užila poslední dva roky. Strach z toho, že si nikoho nenajde. Tento strach dovolil to, že s Koněm nadále byla. A podivný vztah s Koněm dovolil zase to, že ho dokázala podvést. Typický příklad toho, jak může mít fatální důsledek to, když se člověk nechce smířit s tím, jak na tom skutečně je. Strach ze sebe.

Opakuj stále dokola a rychle slovo tekpá

22. března 2014 v 23:47 | Willy |  Život
Pátek byl fajn den. Svítilo sluníčko a hned sem se cítil mnohem lépe. Měl jsem na sobě oblíbený kahoty, boty a nový strašně divňácký tričko ze
sekáče za dvacku a taky nový sluneční brýle a cítil jsem se zdravě, krásně, energicky, odpočatě a především neporazitelně. Je to moc legrační,
ale prostě to tak bylo, no.. Možná je to duševní deficit, když se tolik odráží počasí a vůbec vnější vlivy na chování a cítění člověka, ale prostě sem se po dlouhé době cítil fakt fantasticky. Totiž - já se cítím většinou velmi dobře, ale teď to bylo jaksi ultradobře. A taky jsem si to celé ultradobře užil a na všechny se, ještě více než normálně, usmíval. A na ty, co se mračili, dokonce smál. Většina potom sice svůj ksicht ještě přitvrdila, ale to mě rozesmálo ještě více. Taky jsem na někoho v metru vypláznul jazyk. Tak nějak nenápadně a totálně obyčejně, ale všiml si toho a ačkoliv se na nic nezmohl, asi ho to trochu vyvedlo z míry. A koho by nevyvedlo. Nevím proč sem to udělal. Asi sem chtěl trochu testovat. Toho pána a asi hlavně sám sebe. Nevím jak se takový test hodnotí, ale uspěl jsem. Ten den, bych totiž uspěl s čímkoliv. Jak dojemné.

Zašito

20. března 2014 v 2:52 | Willy |  Život
Úterý: Tak jsem si tam zašel. Pan doktor řekl, že mi tam nechali steh. Rok a čtvrt chodit s nevyndaným stehem v hlavě není zrovna jeden z nejlepších pocitů. Šel jsem na předělání hned potom. Píchnul mi injekci a hned se v tom začal vrtat. Myslel jsem, že chcípnu. Když už to fakt nešlo vydržet, trochu sem zaskučel. On na mě: "Vás to bolí?".."Jo. Hrozně.".."Tak tam ještě přidáme." Hurá. Třikrát hurá. Nejprve jsem mu moc nevěřil, ale snad se mu to povedlo. Ouje. Dost to bolelo, ale to je ta jedna z nepříjemných bolestí, které si ale za pár hodin nepamatujete. Takže vlastně patří k příjemným bolestem. Dostal jsem čelenku, aby tam držel takovej polštářek a vypadal jsem vskutku jako čurák. Ještěže jsem měl s sebou mikinu s kapucí. Pak jsem šel domů a byl hrdý, že jsem to všechno vydržel i bez té nejhezčí motivace z dětství, že hned od pana doktora půjdeme do hračkárny. Ostuda mi nedovolila vyjít ven a tak už jsem taky zůstal doma až do rána.
Středa: Ráno kontrola. Snad v pohodě. Čelenka v trapu. Sláva. Potom setkání s šéfama. Netaktní polotupci. Nechápu, jak to mohli lidi, jako oni, dotáhnout tak daleko. Na tom se perfektně ukazuje stav naší společnosti.. Potom zase přednášky, nákup, jídlo, film, úkol. A vůbec - co je Vám komu do toho?


Bratři Orffové - Na hadím ocase

Hlavně se neptej proč

17. března 2014 v 2:57 | Willy
Pálej mě oči. Stop. Mám ránu na hlavě, už přes rok nezahojenou. Stop. Jedno varle podezřele vysoko. Stop. Hrozný chutě. Stop. Špičatou zadnici. Stop. Divný vlasy. Stop. Strach. Stop. Naději. Stop. Naději!
Středa: Šéfové nepřijeli. Jako bonus si jeden z nich vymyslel absurdní historku a druhý vypnul telefon. Oaláá.
Čtvrtek: Celý jsem prospal, proválel a proonanoval. A večer jsem se díval na Sedmikrásky. Moc pěkný film.
Pátek: Konkurz. Trapnější zážitek už jsem dlouho nezažil. Styděl jsem se nejvíc za ně.
Sobota: Nic jsem nedělal. Napsal jsem jenom tátovi, jestli má čas a doufal jsem, že ho mít nebude. Neodepsal, což
se mi také moc hodilo..
Neděle: Volal dnes a já to nezvedal, protože jsem čekal na to až pojedu pryč a budu mu moct říct, že už
nemůžu. Celý mi to přijde divný až teď, když to vidím napsaný. Je to hodně zvláštní. Nevím čeho se bojim, protože když
se spolu bavíme, je to celkem v pohodě. chjoAch.
O víkendu jsem psal Tichému pánovi. Byl v práci. Chtěl jsem se vyvětrat. Ale odepsal to, že mu přišla sms od Pamely, která se ptala, jestli neví, zda jsem doma... To si dělá srandu, ne? Co je tohle za způsoby? Ano, je pravda, že už jí tři týdny slibuju, že někam zajdeme a také sem řekl, že se tento víkend ozvu, ale neozval jsem se a asi k tomu mám nějakej důvod, ne? Nevím co má tohle znamenat. Hlavně jsem třeba mohl napsat ještě ten večer (no jistojistě bych nenapsal), ale ona už si samozřejmě zjišťovala dopředu, jestli jsem nebo nejsem doma. Nevím co mám dělat.. Mluvit pravdu? Říct jí, že už si s ní nemám co říct a že je čas, spolu s ní, totálně ztracenej? Já takovej prostě nejsem. Vím, že by jí to ublížilo, protože to ubližuje i mě. Ale tohle taky není dobrý jednání, nechovám se dobře, ale prostě nevím, jak to celý zabít. Ikdyž tohle už je jenom torzo toho kamarádství. Ale i tak je mi z toho smutno. O to víc po tom, co mi napsala za esemesky.. Hlavně se to všechno uvnitř mě protíná s jinou rovinou a totiž - když jsem já někoho potřeboval, totálně se na mě vykašlala a byla doba, kdy sme se taky přes půl roku nebavili, protože měla tu svojí pinkpartu. Ale já to bral. A nikdy nedělal žádný podrazárny, ikdyž sem moc dobře věděl, že je ona na mě dělá. A teď se to otočilo. Pinkparta zjistila, že je Pamela prolhaná a nevděčná a ukončila s ní veškeré kontakty. Teď nikoho nemá a najednou mě potřebuje..
Avšak já se s ní nepřestávám bavit kvůli tomu, abych jí něco vracel,
ale zkrátka proto, že už si s ní asi nemám co říct.

Na to se časem zapomene

11. března 2014 v 1:50 | Willy
Úterý: Pracovní.
Středa: Slavili sme narozky F. J všechno zařídil a byla to velká legrace. Dostal spoustu dárků, pohřební svíčky ve tvaru srdce nevyjímaje. Pak sme šli do hospody, kde sme se hrozně opili, já se neustále převlékal a byl hrozně důležitej, F. opatrnej a J. permanentně slečenej. Ještě že tam nebylo moc lidí. Mimochodem: J měl na stranách hlavy dva nádherný, mnou upletený drdolky, jako Jana Brejchová v roli Elišky Přemyslovny v Noci na Karlštejně. (Trošku skromnější, samozřejmě).
Čtvrtek: Trapný. Byl jsem na bowlingu s velkým šéfem a ovcema. Třikrát za sebou jsem nestrefil ani kuželku. (Pokud nesejmete hned v první ráně všechny, máte ještě jeden pokus. Takže jsem vlastně nestrefil nic na 6 pokusů. Dost trapný.) Ale na to se časem zapomene. Prostě ani pseudosporty nejsou pro mě. Pak asi chlastačka, už se nepamatuju.
Pátek: Škola, úklid, onanie, cesta na základnu, četba, onanie 2, spánek.
Sobota: Spánek, četba, televize, net, onanie, net, sprcha, onanie, spánek.
Neděle: Nevím, jsem líný přemýšlet.

Mrdají mě lidi, co neustále řeší jenom povrchnosti. Třeba vzhled ostatních. Kupříkladu Blondýn. Je to fakt debílek. Teploušek, myslící si, že je nejenom inteligentní a vtipný, ale také krásný. Bavil jsem se s ním chvilku na začátku roku, ale fakt se to nedalo. Nemůžu moc dobře vydržet poslouchat neustálé rozmrdávání někoho, koho možná ani nezná.
Willy, nepřestal ses s ním náhodou bavit hlavně ze strachu z toho, aby nepomlouval i tebe? Protože je pro Tebe, aniž by sis to nějak totálně připouštěl, pořád hrozně důležitý, co si o Tobě ostatní myslí? Nehraješ si náhodou na moralistu, abys tím zakryl svůj strach z ponížení a pomluv?
To není pravda! Byl jsem takovej dřív, ale já už se změnil. To ty zkurvený zkušenosti. Dřív možná, ale dnes už to není tak jednobarevný. Já už nejsem takovej jako dřív. Nebo alespoň ne tolik. Prosím! Chci v to věřit. Chci takovej bejt. Prosím.

Výlet do stanice Cesta

3. března 2014 v 23:44 | Willy
Středa: Zvláštní. Večer prý jen pivo maximálně.. Nakonec totální akce do šeté hodiny ranní. Bylo to dobré, až na to, že jsem F. vyskočil na záda a zkurvil mu tou vahou obou těl nohu. (To, že moje tělesná schránka je přibližně jedenkrát větší než jeho, zůstalo pro ten večer mému mozku latentní.)
Čtvrtek: Cesta do Prahy, za Velkým šéfem, pak kultura a na závěr setkání se Zrádcem. Je to zvláštní. Ani jeden sme se nezměnili, ale on už mě nebaví. Nebo teda baví, ale asi ne tak, jako dřív. Je to zvláštní. Něco mě k tomu člověku strašně táhne (nikoliv ve smyslu nějakýho chtíče, prostě čistě kamarádsky. Ikdyž u nás už to kamarádství vlastně vůbec není. Je to něco tak hrozně silnýho, co prostě přerostlo do ohromnýho přátelství, který nejspíš paradoxně vůbec nestojí na prioritách, který by pro něj měly být nebetyčný, ale stojí asi jenom na těch brutálně silnejch vzpomínkách, což je docela dost smutný. Všechno zmizelo. A drží to historie. A přesto je to všechno děsně silný. Jsem zmaten. Nevím, jak to mám řešit. A hlavně jak k tomu všemu připojit tu jeho zradu - ale o tom až někdy příště.
Pátek: Ranní probuzení - šílený, cesta pro věci - hrozná. Neměl jsem co číst a ještě víc mě mrdal pocit, že tam jedu jenom pro pár sraček a zase se vracím zpět.
Sobota: Spal jsem snad celý den. Psala mi Pamela. Chtěla pokecat. Potřebuje mě jenom, když je ve sračkách. Vymrdal jsem s ní.
Neděle: Spánek a cesta do školy, jak originální.
Pondělí, tzn dnes: Docela pohoda. Jsem příjemně unaven a chci mít v posteli nějakýho charismatickýho mladýho, lehce nechutnýho muže, který bude pořád chtít kouřit (cigarety!), popel bude padat do peřin a propalovat povlečení a k tomu všemu mi bude hrát na kytaru něco od The Smiths a hezky se na mě usmívat.