Duben 2014

Kdo si hraje zlobí

30. dubna 2014 v 20:19 | Willy |  Život
Oh. Tak a je to totálně v prdeli, vážení. Mám smýšený pocity, ale je to asi rozumem. Protože citově je to totiž mnohem lepší. Chichi.
No prostě - v pondělí sem byl ve škole a s F. sme po sobě ani moc nekoukali, ale já měl velikou chuť ho třeba jen tak políbit nebo tak, ale ani ne proto, že by se mi tolik líbil, spíš mě baví ho provokovat a pozorovat, jak je z toho hrozně nervózní a rozpačitej. To mě na tom zkrátka hrozně rajcuje. Nevim, jestli je to smutný, trapný nebo vtipný, ale bohuželdík, je to tak. No a pak, po škole, sme spolu leželi v posteli a já dělal všechno proto, aby sme k sobě byli co nejblíž a pak mi to přišlo hrozně ostentativní a tak sem s tím přestal a začal s tím F. a trvalo to hrozně dlouho, no ale potom sme si dali pusu, pak druhou a pak se líbali a líbali a docela vášnivě no, ale u toho to zůstalo, díkybohu. Bylo to podivné. Nepili sme předtím žádnej chlast. Bylo to z ničeho nic. Teď a tady. Jakoby to bylo všechno úplně běžný. A bylo to taky asi docela dobrý. Pak sem říkal, že mi to přijde trochu blbý, vůči J. a tak. A bavili sme se o tom celkem otevřeně. Prostě sem po tý líbačce říkal, že nevím, jestli je tohle dobrý a F. to samozřejmě pochopil tak, že dělám něco, co vůbec dělat nechci.. A tak sem se mu to snažil vysvětlit, ale vlastně měl do jistý míry pravdu. Já fakt totálně nevim.

Volal sem Zlatovlásce, ta se smála už minulý týden a teď ještě víc, samozřejmě. Ale začíná to brát a řekla mi, ať to prostě neřeším a užívám si. Avšak já sem velký řešitel a tak to moc nejde dohromady, že. Sice to tak stejně asi dopadne, avšak nejdřív budu celou situaci tři týdny analyzovat, následně přemýšlet nad tím, jaká jsou vhodná řešení, poté je začnu v představách uvádět do praxe v několika inscenovaných situacích, po nekonečném výběru té nejvhodnější, začnu posléze přemýšlet nad tím, nad čím asi přemýšlí F. a následně budu muset zopakovat všechny předchozí kroky, včetně nervování spojeným s bolestí břicha, nevolností, občasného průjmu, únavě a nespavosti, abych v úžasu zjistil, že stejně nemám koule na to, něco učinit a tak tedy neučiním nic.

Nepřitahuje mě a přesto se mi líbí. Občas mě dost sere, ale přesto ho mám celkem dost rád. Nerajcuje mě asi vůbec ničím, co by mohl ovlivnit. Má kukuč nevinnýho mladíčka, je roztomilej, chová se šíleně dětinsky a mě to bůhvíproč baví. On asi není člověk, se kterým bych chtěl chodit. Asi by mě bavilo ho trochu trápit, rozesmívat, šukat, ale to je vlastně asi všechno. Málo? Nevím. Každopádně je celá tahle story protnutá s tím, že sem hrozně udělanej z toho, jak moc je do mě zabouchlej, to je to - co mi laská ego a mě tohle všechno dělá děsně dobře, což je fakt značně primitivní. Prostě mě (s pravděpodobností hraničící s jistotou) miluje a potvrzuje to třeba fakt, že neustále řeší co sem dělal o víkendu (jestli někoho náhodou nemám), předstíral potěšení, když sem mluvil o nějakym potencionálním vztahu (což už samozřejmě nedělám, protože ho nechci zbytečně ničit), ale v očích byl ohromně smutnej a nemusím mít křišťálovou kouli na to, abych to poznal. Tohle každá trochu citově založená osoba musí poznat. A já, že citově založenej sem. To byste čuměli. To sou doslova kila a litry citů! Mimochodem říkám si, že člověku jako já, kterej asi tam někde uvnitř doslova prahne po tom, aby miloval a byl milován, stačí opravdu málo, aby došel k tomu, že ho to najednou baví s někým, s kým by za jiných okolností nikdy nic neměl. Možná se pletu. Nemám tušáka.

Včera sme se všichni hrozně opili, ale k ničemu kupodivu nedošlo, ale F. asi chtěl, avšak já byl moc opilej a hned sem usnul, sice sem údajně nejdřív vynadal J. za to, že se smál odporný fotomontáži s Ivetou Bartošovou, ale pak sem šel přece jen spát a ráno mě bolela hlava, jako už dlouho ne.

Už jen to rozsekat

27. dubna 2014 v 22:02 | Willy |  Život
Potom, co sem přijel domů, byl sem fakt hrozně unavenej a těšil sem se, že už půjdu spát. Klidně v půl desátý, hlavně abych se vyspal. V ten moment mi psala Pamela, že se rozešla s Tlučhubou a potřebuje se jít napít. V tomhle sem jí nemohl nechat, ale chtěl sem. Chtěl sem, protože se nebezpečně opakuje scénář z minulýho léta, kdy se s ním už jednou rozešla, já jí skoro celý prázdniny téměř každej den několik hodin utěšoval a doufal v to, že si konečně najde někoho lepšího, kdo se k ní bude chovat tak, jak si zalouží a ona se na konci prázdnin rozhodla k němu vrátit.. A co víc - nikdy mi neřekla, že je ráda, že sem jí pomohl, ale spíš naopak. Ještě by měla pomalu nějaký řeči.. Já od nikoho nežádám, aby mi líbal ruce, jako Matce Tereze, ale mohla by se aspoň zeptat, jak je mě samotnýmu. Dluží mi toho
zkrátka hodně. Ale nejhorší na tom je, že já to vrátit nechci. Ona mi sice pomoct nijak nemůže (to ale neví), ale ani se o to náznakem nesnaží. Moje a problémy Tichýho pána sou pro ní totálně nicotný a mě nerozčiluje tahle samotná situace, mě rozčiluje samotnej fakt toho, že je jí to jedno, že jí na tom vůbec nezáleží - to potvrzuje, jak je sebestředná a sobecká - a s tímhle člověkem já už se bavit nechci. Ale nevím, jak to mám ukončit.
Každopádně s námi šel Tichý pán a byli sme tam až do čtyř do rána. Byl sem trochu nasranej, ale potřeba spát to přebíjela. V sobotu sem se probudil ve tři. Trochu prča. Nic sem nedělal a dneska taky ne a už zase odjíždím a Pamela
už mi zase píše jestli mám čas. Docela často se mi stává, že se přistihnu, jak sem sobecký, nebo sebestředný či tak a většinou toho dost lituju. Snažím se s tím bojovat a netroufnu si říct jak moc to mám, ale v porovnáním třeba s Pamelou, sem prostě břídil. Přesto s tím chci něco dělat.
Čím víc to u ní vidím, tím víc tyhle vlastnosti nesnáším. A o to víc je nechci mít já sám. Vlastně už jenom to, že se s ní bavím, dokazuje to, že zase tak sobeckej bejt nemůžu. A nebo právě to, že se s ní chci přestat bavit dokazuje, že jsem? A nebo spojuju dvě neslučitelný věci, totiž - neschopnost přátelit se s někým sebestředným, která třeba není vůbec vázaná na mou vlastní sobeckost? Nevím. Bolí mě žaludek a mám špinavé uši. A mastné vlasy. Taky potřebuji ostříhat nehty na nohou. Ty voho, co když sem vlastně hajzl a to, že se sám lidem moc nesvěřuju a čekám na to, až se začnou ptát, je vlastně hajzlovství, protože takhle jako bych vlastně očekával jejich selhání a byl předem nedůvěřivej. Protože většina opravdu spíš selže a mluví skoro pořád jen o sobě a málokdy se to změní. A nebo je to naopak zaručenej způsob, jak najít lidi, který za to stojej?

V baru

26. dubna 2014 v 21:35 | Willy |  Život
Ta středa večer byla ještě dost zajímavá. Hodně se pilo a já pak šel ještě pro J. a vysprchovat se, protože sprchování ve čtyři ráno sousedy už asi fakt mrdá a mě zase vážně mrdá sprchování ráno, když se cítím povětšinou trochu rozjívený. Zkrátka F. a K. šli napřed a já s J. sme je dohnali. Pilo se a pak i trochu hulilo, ale ne moc. Byl sem dost opilý a hodně sem se bavil. Bavil mě především J. Byl sem překvapenej, jakou umí udělat srandu. Kdybyl nebyl introvert, mohl by s přehledem hrát hlavní role, minimálně v ochotnickém spolku. My sme si s J. z hospody udělali tak trochu obývák a ostatní se stali bez milosti rekvizitama. Předváděl sem skokana Jandu na můstku (důvod tohoto jednání neznám) a J. celou dobu pořád dělal něco úplně jinýho než skoky. Ráno sme se nasmáli, když nám J. ozřejmil, že jak sem tam furt vykřikoval Janda, Janda - J. to pochopil, jako Petra Jandu z Olympicu.. A já se furt divil, že místo chytání mě, při skákání
ze židle z můstku, pořád huláká a prstama neustále jezdí po břiše sem a tam..
Pak už chtěli F. a K. jít pryč. A tak sme šli. Mě se teda moc nechtělo, ale když sem opilej, mám asi větší tendenci k ústupkům. V té hospodě sme si dali mnoho panáků, a nebylo tam moc lidí. J. pak někam zmizel, posléze se ukázalo, že domů. K. bylo špatně, tak šla na záchod zvracet. Když se u ní zrovna jeden z nás dvou nestřídal na kontrole, tak se ke mě F., strašně opilej, celou dobu hrozně moc lepil a neustále mi něco povídal. Bylo vidět, že něco asi dneska bude chtít.. Pořád trochu padal na držku, ale vždycky před nárazem do desky stolu, hlavu prudce zvednul. Zvláštní to jev. Holky od vedlejšího stolu, asi od nás ze školy, nějaké dvě blondýny, sprosté a nechutné, rozebírali, že vedle u stolu sedí asi teplouši. Už sem nebyl opilej. Trochu mě rozčilovalo, spíš vadilo, jak se na mě F. opile a divně lepí, než to, že někdo řeší, jestli sme nebo nejsme buzeranti. Pak už se K. rozhoupala k odchodu a sto metrů od baru, se nás zeptala, jestli máme tu její tašku. Podíval sem se na F., jestli jí má na rameni, pak znova na K. a opět na F. Neměl jí nikdo. Věděl sem, že tam byla pověšená na její židli a bylo mi divný, že jí F. nevzal.. Tak sem řekl, že pro ní doběhnu. Nebyla tam. Prošel sem to tam všechno a ptal se každýho. Barmanka říkala, že si jí asi bral "ten druhej", ale F. jí prostě neměl. Když sem se vrátil za F. a K. uvědomil sem si, že předtím, při běhu do baru, sem minul zastávku, na který byli všichni, co odešli z toho baru, takže určitě i ten zloděj. Mohl sem od něho bejt klidně jenom metr. Jenže trolejbus už byl dávno v háji a K. úplně hotová. Bylo mi jí strašně líto. Měla tam telefon, všechny karty, kreditku, klíče od bytu, kde má dost veliký úspory, atd. Její kluk měl přijet až v pátek, zkrátka totální průser. Spala u nás dva dny a já se jí se vším snažil pomoct. F. to nějak moc neřešil. Sice mu to asi bylo líto, ale jinak se vůbec neangažoval. Trochu mě to mrzelo. Měl sem oprávněný výčitky svědomí, protože kdybysme si tu pitomou kabelku dali k sobě, nikdo by jí nevzal. A nejvíc mě to sralo právě proto, že když sme za to vlastně mohli všichni a hlavně my dva, že mi F. alespoň trochu nepomáhá. Musím přiznat, že v tom velkou roli hraje to, že sem v tom prostě nechtěl bejt sám. Nezbavoval sem se zodpovědnosti, ale nechtěl sem brát odpovědnost jeho, ještě k tý svý. Posral to stejně jak já a mohl i teď pomoct, jako já. Takhle to vypadalo, že to byla hlavně moje chyba, proto se tolik snažím, přitom sem se snažil, protože sem chtěl pomoct. Už dost. Tohle je stejně řešení k ničemu. Zkrátím to. K. šla tedy spát k nám. Zablokovali sme kreditku. S F. sme se potom asi hodinu, do probuzení J., líbali, trochu osáhavali a povídali. Bylo to divný, protože sme nebyli vůbec opilí a venku už svítalo. Ve čtvrtek ráno sme šli do školy, pak K. na policii, všichni do sekáče, kde sem byl jako v tranzu a potom sem poprvý viděl Trainspotting, pak trocha vodky, v jedenáct topinky, záchvaty smíchu nad stavbou slov ve zprávě od holohlavého, cca stočtyřicetikilového policisty z K. výslechu a potom ještě trocha diskuze na volné téma a pak spánek. Pátek škola, potom odjezd.

Underworld - Born Slippy

Břemeno

23. dubna 2014 v 22:08 | Willy |  Život
Pondělí docela v pohodě. Moc sem toho teda neudělal, ale něco jo. Ale málo. Sakra málo. Musím hejbnout. Úterý docela na pohodičku. Přijel sem sice pozdě, infantilně se omluvil, takže to tolik nevadilo. S timhle profesorem to totiž umím skoulet. Je to takový starý dědeček, horzně charakterní, moudrý a tak, a já si ho moc vážím a mám ho rád. A taky mu to tak nějak všechno naznačuju. (Jako to, že si ho vážím.) Myslim si totiž, že když má člověk pocit, že je ten druhej dobrej a tak, měl by mu to říct. Sice se člověk občas dostává do vtipných situacích, ale to je pomíjivý. To se zítra zapomene, avšak ten pocit, když někdo ocení Vaší práci nebo to, jak se chováte, učíte nebo pracujete je prostě příjemný a důležitý i do budoucna. Lidi by si to měli říkat. Ne naoko, ale jenom když to opravdu cítí a myslí si, že ten člověk za to stojí a měl by to vědět. Je to vlastně trochu vadný, když bych se měl stydět za to, že někomu vyšvihnu poklonu. Člověk by druhýho, pokud to tak cítí, měl chválit veřejně. A pokud ho kritizovat, tak konstruktivně, osobně a v postranní. Ale už dost blábolení. Dneska docela pohoda. Včera sem se na dnešek hrozně připravoval, ale nakonec to docela klaplo. Velký šéf byl nějakej divnej, ale každopádně mi ty věci odsouhlasil, takže už sem vnitřně celkem srovnanej, jestli se to tak psychedelicky dá nazvat. A taky sem byl na akci a vypil dvě piva a vínko a vzal si buchtu a pak celej rudej, ještě jednu. S ořechama. A teď jdu ještě ven, mám dobrou náladu a konečně už mě tak intenzivně netíží to ohromný břemeno bytí, jako poslední dva týdny.

Kdopak by se bál

21. dubna 2014 v 12:02 | Willy |  Život
Pátek docela na klid. Zubárna. Potom sluchátka do opravny a taky vyřídit průkazy a tak. Pak flákárna. Sobota flákárna, pak na chviličku vymejvárna s Pamelou a hodinovej telefonát se Zlatovláskou. Všechno to tak nějak ukončuje a čistí si prostor, dělá mi radost. A taky mi vlastně v týdnu volala Kulička, že asi bude pracovat v cizině a že už musí vypadnout, protože její poslední zastávka na Tour de drugs, byl perník. A to už je hodně rozjetej vlak. Byl sem z toho dost špatnej a tak. Ale řekl sem si, že by to ta cizina mohla změnit. Ještě když pojede s nějakou tou pipkou, která jí bude hlídat. Jen aby to klaplo. Je jedno, že se neuvidíme několik měsíců, důležitý je, aby byla relativně čistá. Tohle je totiž fakt síla. Mě to bylo jasný, jen sem čekal, kdy to řekne. Ach né.
Včera návštěva, já zase flákárna, Pamela mě sháněla, ale nepovedlo se, chichi. Tátovi se ovšem zadařilo. Byl sem s ním venku. Šli sme takovým kanálem, tunelem, nebo jak to nazvat a pod nohama nám tekla voda, mě těsně před koncem vypadl telefon z kapsy rovnou do vody, ani nevím jak a zavolal jsem na tátu, kterej byl předemnou, ale nestihl to a telefon propadnul do takový výpusti. Hned si začal sundavat kalhoty a vlezl tam. Říkal sem, ať tam neleze, že je to špinavý a tak. Ale on šel. Za chvilku ho vytáhl. Měl sem radost. V tu chvilku mi to udělalo hrozně dobře. Ani ne tak to, že mám zase mobil. Především, že mám nebojácnýho tátu, kterej vleze do těch sraček, aby mi vytáhl telefon. To, že neměl ani jednu připomínku k tomu, že mi vypadl z kapsy a nekráčel kolem, nerozhazoval rukama a nenadával, jako každej jinej fotr, ale hned mi pro něj skočil. A mohl sem jít klidně já sám. Byla to moje chyba a můj telefon. Ale šel on a já měl radost. Připadal sem si zase jako dítě, který něco podělalo a přišel táta, ten hodnej silnej a dobrej táta, kterej to všechno vyřeší. Pak sem si taky říkal, jestli tam tak agilně nešel proto, aby mi nedejbože nemusel kupovat novej. Trochu sem nad tím přemýšlel a pak sem si takovýhle myšlenky vyčítal. Teď je zasunutej v rýži. (Ten mobil, ne otec.) Rýže totiž do sebe absorbuje vlhkost, pokud nevíte.. Pak sme šli ještě dál, k řece a tak. Mluvili sme o přírodě a konstatovali jasný věci. On trochu vyzvídal, ale ne o mě. Na školu se zaptal až nakonec a jen tak, aby se neřeklo. Jinak pak celou cestu k nám domů mluvil o Hře o trůny. Já to v životě neviděl a on mi detailně popisoval, kdo koho jak nenávidí a kdo jak kdy koho otráví, nebo jinak zneškodní a já koukal z okna na utíkající krajinu a zjistil sem, že on už asi půl hodiny mluví o tom seriálu a já ho vůbec neposlouchám a přemýšlím nad něčím úplně jiným. Trochu sem se styděl, ale jenom trochu. Vím, že ho to baví a proto sem ho nepřerušoval, ale zeptat se na mě mohl víc. Skoro se nevidíme a on se téměř nikdy nezeptá, jestli něco nepotřebuju. Místo toho řešíme useknutý hlavy, incest, otrávený pití nebo shazování z hradeb..
Včera sem od tety dostal velikonočního zajíce. A asi docela drahýho, protože nechutná jako vosk. Ostatně musí být docela chutný - už mu totiž chybý uši, hlava a část trupu. Měl bych pracovat, ale nechce se mi. Nemám sílu a nic mě nemotivuje. Místo toho ukusuju zajíce a raději píšu, abych se tomu vyhnul.. Pche.

Zvrat

20. dubna 2014 v 21:01 | Willy |  Život
Tento týden se toho mnoho událo. V neděli se F. snažil chovat hrozně mile, po tom minulém týdnu, ale v pondělí to docela posral. Já měl jednu ze svejch denních přiblblejch připomínek a nemyslel sem to nijak zle, jen sem to podal trochu divně, ale on se hned nasral a štěkal po mě. Několikrát za ten den. Já ani když se naseru, tak tohle prostě nedělám. Nekříčím. Vždycky to nějak podám, ale nikdy ne zle. A on byl zlý. A ještě neprávem (ovšem za předpokladu, že se dá být zlý právem!). A pak, aby toho nebylo málo, se ke mě zase přisral na přednášce, ikdyž moc dobře ví, že už jeho i mě sere, jak sme spolu často a tak, přesto všechno si ke mě sedl. Vytočilo mě to. Především to, jak reagoval, jak se snažim, aby to bylo v pohodě a on to sabotuje a ještě se nakonec stejně pasuje do role ublíženýho. Strašně mě to
dostalo a odmítal jsem se usmívat a bavit a tak. Vina samozřejmě byla i na mojí straně. On prostě špatně pochopil ty situace a moc dobře vím, že kdyby je pochopil správně, nebyl by nepříjemnej a taky nemusel úplně pochopit to, že s ním nechci být pořád, aby sme si prostě nelezli na nervy.. Ale ikdyž sem si v sobě tohle všechno uvědomoval, nemohl sem v tu chvilku přestat cítit to, jak mě sere. Tím chováním, nejdřív urážením a štěkáním, pak přehnaným staráním o to, co mi je. Já jsem se vlastně normálně bavil, akorát, že sem se neusmíval, jako většinou. Nechtěl sem s ním mluvit a natož mu vysvětlovat, že jediným mým přáním pro dnešní den je ho vzít, pověsit za tkaničky z okna, lechtat ho na patách, v puse převalovat játrovou paštiku, kloktat plnotučné mléko, mísit s paštikou a přesně tento ekl mu plivat na obličej. Avšak nakonec jsem to ustál, nic neřekl a nechal to v sobě. Což prostě asi není nejlepší řešení, ale já nejsem ten typ člověka, kterej jen aby se cítil dobře, hned všechno hodí na ostatní, aniž by se trochu uklidnil, nebo dokonce přišel na to, že sou věci jinak, než se zdají. Nebo tedy vlastně sem takovej, ale tentokrát sem se asi zachoval jinak, zkrátka - Cvak. Navečer sem šel do školy. F. a J. čuměli, moc to nechápali. Ale já i přesto šel. Byl sem v klidu, pracoval, poslouchal dobrou hudbu, ukusoval Liona, kterýho sem už velmi dlouho neměl a měl radost, protože sem se zkrátka cítil dobře. Jenže, jak už to tak v životě chodí, vše je jinak dříve, než se nadějete! Pozdě večer sem se vrátil na byt. J. seděl na gauči a měl narudlej obličej. Byl opilej. Vypadal jak Marv, ze Sám doma a taky sem mu to hned řekl. F. byl na záchodě. Když se vracel, byl sem otočenej zády ke dveřím a hned jak vešel, objal mě a hrozně pevně držel a nechtěl pustit. Nevěděl sem co mám dělat, docela sem nemohl ani dýchat. Smál sem se, trochu. Bylo to komický. F. byl hrozně opilej. Motal se, J. taky. Oba byli legrační. Pak šel J. do sprchy a s F. sme kecali na gauči. Já mezitím vypil nějaký alkáč, abych je dohnal a bylo mi už podstatně líp. Pak se kolem mě F. pořád ochomejtal a nenápadně otíral, až se pro něco nahýbal a jeho obličej byl kousek nademnou a mě v tu chvilku strašně
bavilo to, jak je opilej, nervózní a možná do mě i zamilovanej a tak sem mu vlepil pusu. A hned sem se začal strašně smát. Nebyl čas na slova, bohužel. F. mě chytl a začali sme se líbat. Bylo to zvláštní. On byl z toho asi dost hotovej, já spíš rozesmátej. Pak do toho vtrhl J., kterej naštětstí nic neviděl. Cvak. Večer F. nakonec skončil v mé posteli a tak trochu sme se laškovali, nebo jak to nenazvat nechutně. Líbali sme se a tak, detaily vynechám, nejsem ani E. L. James a kupodivu ani Halina Pawlowská. Zkrátka, k ničemu důležitýmu nedošlo (pro nechápavé: ani kuřba, ani koitus). J. sme zbudili, vynadal nám, že máme počkat, až usne... Pak už mě to nebavilo, F. se šel napít a já se rozvalil tak, aby se tam nevešel a předstíral sem spánek a pak sem taky skutečně usnul. Ráno sem šel na vyšetření, pak mě trochu učitelé vytočili ve škole a odpoledne mi F. řekl, že se ho J. ptal, jestli sme včera měli sex. Musel sem se smát. Vzpomněl sem si totiž na to, jak sme nahlas dýchali (nemělo to žádný pádný důvod, prostě sme dýchali nahlas, to se tak občas děje) a proto to možná budilo dojem kopulace. Ale k ničemu takovému nedošlo. Cvak. A o dva dny později sme šli s F. a K. do čajovny a potom taky trochu opít. A pak opít víc a namalovali sme J. černou barvou pseudovousy, tedy bradku a nakonec sme skončili v hospodě a zhulili se. Já opravdu dost, J. ještě víc. K. středně a F. skoro vůbec. J. šel po chvilce zvracet na záchod, já ho šel hlídat a trochu se mu taky smát. Bylo to totiž fakt legrační. Vypadal, že si tu mísu asi odnese domů. Na dvě hodiny k ní doslova přirostl. Držel sem mu vlasy a tak, a taky sem se u toho hrozně smál. Pak přišel F. a v jeden nestřežený okamžik mě zatáhl za takový roh a zase se semnou začal líbat.
Bál sem se, že někdo přijde. F. se po chvilce vzdálil, kroutil hlavu ve smyslu: "Co sem to udělal?", pak se zase rozeběhl, že v tom budeme pokračovat, ovšem v tom zavolal J., že potřebuje nějakýho asistenta. A tak za ním šel. Cvak. Pak sem se tam pozvracel i já, ale J. sme domů dovedli, hlavně díky mnou vymyšlené říkanky do pochodu, kterou sme tak přibližně devětasedmdesátkrát zopakovali. Na bytě sme špinavého J. uložili do postele, protože žádnou jinou variantu nebyl ochotný připustit. A pak se udělalo zle mě a zvracel sem pro změnu zase já. F. vypadal, že chce pokračovat v druhém jednání té hry, kterou sme začali už v hospodě, avšak mě bylo opravdu tak špatně, že sem šel spát. Ráno sem vstal, F. byl ve škole. J. ležel a měl úplně černou tlamu, jako kdyby celou noc skládal uhlí. Ta černá barva byla i na rukou, polštáři a tak. Začal sem se ukrutně smát. Odpoledne sem zapomněl na oběd. Nakonec sem se rychle sbalil, abych vše stihl, rozloučil se s J., pak i s F., který vypadal, že asi něco čekal (možná pusu? nebo to, že tam spolu s ním zůstanu déle? možná ani jedno. nechápu. netuším.) a odjel sem domů.

Roemheldův syndrom

14. dubna 2014 v 14:28 | Willy |  Život
Minulý pátek mě od rána strašně bolelo srdce. Bylo to fakt k nevydržení, hlavně ve škole. Nevěděl jsem co to je. Šlo to jako od srdce do zad, jako k lopatkám, a pak zase zpátky k srdci a bylo to dost ujetý. Taky se mi začalo špatně dejchat
a kdyby se mě někdo zeptal, co si myslím že mi asi je, rozhodně bych se dohadoval, že mám infarkt. Bohužel se nikdo nezeptal a tak jsem si tento poznatek musel nechat pro sebe. Ale zase sem si říkal, že kdyby to infarkt opravdu byl a já to někomu řekl a potom umřel, vypadalo by to, že sem byl fakt husťák, když sem si před smrtí stanovil přesnou diagnózu.
Jo, napadlo mě někam zajít, ale byl jsem líný. A trochu sem si říkal, že jestli mám umřít, tak to tak má asi být (toto podivné chladné smíření se s koncem ale dokazuje to, že se neblížil, protože si trochu myslím, že to člověk pozná i psychicky. Teda na mě by to bylo znát teda určitě!) Střih. Zbytek dne nůďo. Večer jsem byl v hospodě s Pamelou a Smutným panem. Pamela děsně chytrá, všehoznalá a hned potom, co sme přišli do hospody, tak nikoho minimálně čtyřicet minut nepustila ke slovu. Nechtěl jsem mluvit já, ale prostě sem nechtěl poslouchat jenom jí, ale třeba se zeptat Tichého pána, jak se mu daří, když sme se tak dloho neviděli a co je novýho a tak. Nedostal sem ale šanci. Na závěr si stěžovala na svého přítele, že je strašně sebestředný a že když spolu telefonují chce mluvit jenom on... Co na to říct? Střih. A taky sem se trochu zastával Romů. Střih. Tichý pán se opil. Z části nejspíš splínem, zčásti nabytejma prachama za brigádu a zčásti díky Pemely tlamě, ze které se asi definitivně stalo perpetuum mobile. Byl legrační a ona nakonec taky, přesto každý jinak. Já sem byl taky trochu opilý. Střih. Doma sem hrdě popisoval můj první infarkt v životě a k mému překvapení jsem byl poučen, že za to můžou .. prdy. A opravdu. Ten problém se nazývá stejně jako název tohoto článku a vzniká tím, že plyny uložené v místě nad žaludkem, tlačí na plíce a srdce, což vede k bolesti, dušnosti, změnám rytmu srdce, závrati, návalu horka a pocení. A tohle všechno je úplně totožný s tím, když máte infarkt. Trochu prča. Alespoň sem pobaven a poučen. Střih. Dneska sem viděl auto, které za sebou mělo druhé a mezi nima byl provaz. Evidentně nějaká porucha a jedno táhlo druhé. Tak sem tak koukal a přemýšlel, které auto je nepojízdné a které z těch dvou ho táhne. Jestli přední nebo zadní. Další fáze samozřejmě byla ta, že sem se naprosto utvrdil v tom, že sem totální idiot. Střih.

Kostky jsou vrženy

Budem se dívat?

14. dubna 2014 v 0:24 | Willy |  Život
Tenhle týden zvláštní. Několikrát opice, hodně srandy a tak. F dost podrážděný, celý týden.
J se totiž chtěl dívat na film a F chtěl jít spát. Já jsem ho překecal, že se chceme dívat a tak. Vstal totálně nasranej mrdnul s počítačem o stůl a řekl, ať se jdem teda okamžitě dívat. Já řekl, že ještě ne, že nejsem sbalenej. On mezitím usnul a J mi po sbalení řekl, že už se mu nechce. Tak jsem šel spát a když jsem se přikrýval F se probudil a čuměl na mě. Říkal jsem si, že se snad tím spánkem trochu uklidnil a tak jsem mu pověděl, že se J už dívat nechce.
Pak to prasklo.
Mlátil s počítačem o stolek, jak smyslu zbavenej a nepříčetně řval. Připadal mi jako blázen. Nechutnej odpornej blázen, kterýho jestli nepřestane, s radostí dojdu rozkopat. Pak mi ho, ale bylo trochu líto a všechno se to střídalo s tím, že mi to vlastně asi dělalo dobře (jako to, že trpí). Řekl, že už ho celej tejden jenom serem. Pak začal lítat po bytě, vším flákat a pak vzal deku a šel spát vedle. Za chvilku se vrátil, zase řval. Hlavně na J. "Proč, kurva proč?" J řekl, že za to nemůže. F se rozbrečel a řekl, že to ví. J řekl, že za to vlastně teda může on. F se pak omlouval. Řekl, že už ho celej tejden jenom serem a že neví, co s tím má dělat. Že nás má rád, ale už nás nemůže vystát. Střih. Ponorka. Zkrátka ponorka..
Mě už taky hrozně sere, ale vždycky to nějak udržím v sobě.. A taky si to vybíjím tím, že se mu trochu směju, když něco podělá nebo tak. A on si to moc nevybíjí a pak to prozměnu praskne takhle. Další den se omlouval, že to tak nemyslel, že nás má rád a tak. Ale to jak vypadal nechutně, mu zůstalo i další den ráno. Možná to tak nebylo, ale v mých očích jo. A vůbec. Bylo to všechno fakt divný. A moje máma začala říkat chlapovi, kterej nám prodává vejce, vaječník.

Kámoš

12. dubna 2014 v 23:31 | Willy |  Život
Otec se minulý týden přiopil v hospodě, když sme byli na večeři. Bylo to srandovní a trochu smutné. Nebylo mi smutno z toho, že vidím svého tátu přiopilého (už asi nejsem dítě, to by mě to totiž hodně nasralo), ale zkrátka proto, že je to vlastně takovej starej smutnej pán.
Vidím jak je zničenej a vím, že si za to z devadesáti procent může sám, ale i přesto všechno je to takový zvláštní a prostě trochu smutný no. Sestra mi pak řekla, že jí přijde, že nás má jako kamarády. Má pravdu. Ale já už to vnímám tak poslední dva roky. Rezignoval na svoji úlohu otce. Popřel jí tím, že jsme bytosti rovnocenné a že to není o vztahu otce se svým potomkem, ale dvou
lidí na stejné vlně. A je jedno, kdo je kdo. Což je ale píčovina. S rodičem můžu být na stejný vlně, ale jednou je to prostě rodič a tím to končí. Nikdy není dobrý, když se tohle totálně rozseká. Já netvrdím aby mě neustálne hlídal - v tom ani základní rys rodičovství nevidím, ale musí chápat, že jednou stál (ležel) u mého zplození a že je tedy jaksi na místě, aby na to bral zřetel. Tohle je prostě zbavování se zodpovědnosti. Samozřejmě, že je snažší si ze svého dítěte udělat kamaráda, ale já prostě nechci za kámoše chlapa kolem padesátky, soráč. Vždycky se mi vzpomenu na jednu holku ze střední, Veroniku. Měla rozvedený rodiče a žila pouze s mámou. Kouřila od čtrnácti před mámou, ta jí brala na víno a pak už jí absolutně neřešila a nakonec si opilá domů vodila týpky a Veronika musela poslouchat, jak jí v ložnici mrdaj.

Omyl

4. dubna 2014 v 22:32 | Willy
Nic důležitýho. Cvak. Jenom dvakrát hospoda a jednou město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká. Cvak. Viděl jsem se s Pamelou. Nakonec docela v pohodě. Musím to vždycky nějak vydržet, ale občas se snažím dělat chytrýho, což mě naplňuje, takže mě to chvilkama asi baví. Cvak. Pamela má kluka, Tlučhubu. Pamela se prý před půl rokem domákla, že chodí Tlučhuba s nějakou courou na kafe. A neřekla mu to. Asi to celý nějak monitorovala, ale přesto si to nechala pro sebe. Pak se nějak hodně pohádali a na nějaký čas i rozešli a ona to Tlučhubovi všechno pěkně řekla. Teď už sou zase spolu a Tlučhuba prý nedávno pronesl, že nechápe, jak to mohla v sobě tak strašně dlouho držet a neříct mu to. Že jí za to obdivuje. Přemýšlel jsem nad tím a já jí za to neobdivuju. A taky sem jí to řekl. Není sakra tohle taky totálně ujetý? Víte, že Váš kluk chodí s někým jiným na rande a necháte si to pro sebe? Není upřímnost, to co činí vztah vztahem? Chápu, že on byl ten první, který byl neupřímný. Ale nic to nemění na tom, že její postoj byl stejně strašný jako ten jeho. Možná ještě strašnější. Ale vztah se přece neřídí pravidlem oko za oko, nebo snad ano? A jestli jo, není to náhodou špatně? Ten půl rok mu prohledávala telefon a lezla tajně na facebook a chovala se stejně odporně jako tehdy on. Jenže on to udělal jednou nebo dvakrát, ale ona tuhle nechutnou hru hrála celej půlrok. Byla schopná člověku, kterého miluje, lézt do věcí, vyzvídat od jeho kamarádů, ztrapňovat se. Samozřejmě, nejspíš by to jen tak neudělala, kdyby k tomu neměla pádný důvod, ale proč si s ním o tom nepromluvila? Nedůvěra vede pouze k dalším nedůvěrám a některé z nich si ani nedokážeme připustit. Ale to sme zase u toho, že nakonec je středem světa jednotlivce, vždycky on sám. Nebo ne? Nebo se pletu? Paušalizuju bez jakýchkoliv zkušeností a na jednom příkladu stavim celou svojí hypotézu? Nevím. Jasně - jsou lidi, který obětují celý svůj život svým dětem nebo zkrátka svému protějšku. Úctyhodné, na první pohled. Ale není tohle všechno jenom latentní snaha se vypořádat s vlastním bytím? Ten důvod, proč jsou schopni se pro někoho obětovat třeba není ten, že jsou silní a chtějí, ale třeba je to tak, že jinak prostě nemůžou. Prostě jsou tak nastavený a možná to vůbec nesouvisí s jejich morálním a duševním kreditem. Třeba si ani nedovedou jiný život představit. Nebo dovedou, ale rozhodně by ho nedokázali uskutečnit a možná by je zkrátka nenaplňoval. A nebo se to všechno snažím rozdrtit nikoliv z té potřeby přijít na to, jak to doopravdy je, ale prostě proto, že si potřebuji ospravedlnit svoje jednání a to, jaký jsem vlastně já sám. Cvak. Mám nějak zažloutlé zuby. Cvak. V létě půjdu na bělení. Právě teď jsem se rozhodl. A taky bych měl začít běhat. A taky posilovat a zdravě jíst. Achjo. Nejhorší na tom je, že už teď vím, že se nejspíš nic z toho neuskuteční, protože se k tomu nedonutím. Potřeboval bych nad sebou asi nějakou dominu. Cvak.