Kámoš

12. dubna 2014 v 23:31 | Willy |  Život
Otec se minulý týden přiopil v hospodě, když sme byli na večeři. Bylo to srandovní a trochu smutné. Nebylo mi smutno z toho, že vidím svého tátu přiopilého (už asi nejsem dítě, to by mě to totiž hodně nasralo), ale zkrátka proto, že je to vlastně takovej starej smutnej pán.
Vidím jak je zničenej a vím, že si za to z devadesáti procent může sám, ale i přesto všechno je to takový zvláštní a prostě trochu smutný no. Sestra mi pak řekla, že jí přijde, že nás má jako kamarády. Má pravdu. Ale já už to vnímám tak poslední dva roky. Rezignoval na svoji úlohu otce. Popřel jí tím, že jsme bytosti rovnocenné a že to není o vztahu otce se svým potomkem, ale dvou
lidí na stejné vlně. A je jedno, kdo je kdo. Což je ale píčovina. S rodičem můžu být na stejný vlně, ale jednou je to prostě rodič a tím to končí. Nikdy není dobrý, když se tohle totálně rozseká. Já netvrdím aby mě neustálne hlídal - v tom ani základní rys rodičovství nevidím, ale musí chápat, že jednou stál (ležel) u mého zplození a že je tedy jaksi na místě, aby na to bral zřetel. Tohle je prostě zbavování se zodpovědnosti. Samozřejmě, že je snažší si ze svého dítěte udělat kamaráda, ale já prostě nechci za kámoše chlapa kolem padesátky, soráč. Vždycky se mi vzpomenu na jednu holku ze střední, Veroniku. Měla rozvedený rodiče a žila pouze s mámou. Kouřila od čtrnácti před mámou, ta jí brala na víno a pak už jí absolutně neřešila a nakonec si opilá domů vodila týpky a Veronika musela poslouchat, jak jí v ložnici mrdaj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama