Květen 2014

Vaše pravidelná dávka emocí

29. května 2014 v 23:55 | Willy |  Život
Přijel sem v neděli a F. taky. J. měl přijet až v pondělí večer. Když sem přišel na byt, F. se choval jako kdybysme měli rande nebo co. Musel sem se tomu trochu smát, ale bylo mi to sympatické. Zvláštně sem se vlastně choval i já. Takovéto zvláštní napětí, když sme spolu mluvili tam prostě bylo, každopádně večer se toho nakonec příliš nedělo.

V pondělí celý den zajímavá beseda se zajímavou slečnou. Měl sem radost, ale zároveň mě trochu mrzelo, že člověk jako ona, mě neučí. Po škole sme šli na byt a po několika minutách skončil F. s mým pérem v ústech. Chichi. Ale nenutil jsem ho, pozor! Chtěl sám. Bylo to srandovní, protože sem se na to celou dobu díval a musel sem se smát tomu, jak se mu téměř nemůže vejít do úst. David a Goliáš hadr. Čas kvapil, J. měl přijet za několik desítek minut, zkrátka nebyl čas na hrdinství a tak sem ho ještě opíchal. Byl sem nahoře, dělal jsem mu to a díval sem se mu přitom do očí a trochu ho ještě škádlil. Říkál, že se do něj můj pelé asi nemůže vejít. (Přemýšlím, jestli sem tak obdařen nebo jestli má F. tak malé tělní otvory.) Vítězství tohoto zápasu jsem však pro změnu vybojoval já. Šel sem na to pomalu a proto nás úspěch nemohl minout. Po chvilce sem trochu zvýšil otáčky a za chvilku sem byl v F. celej. Chvilkama se mu to moc nezdálo, ale přesně v těch momentech se to ovšem zamlouvalo mě.. Nikoliv z toho důvodu, že mě tolik rajcovala ta rychlost, tvrdost a neústupnost. Rajcovalo mě hlavně to, jak se F. tvářil, jak bylo vidět, že ho to bolí a že už by nejraději spustil oponu. (Trochu se teď za ten pocit stydím.) Avšak oponář se zapomněl ve druhém dějství a proto mu F. nenápadně naznačil, jestli už přijde děkovačka. No, abych nebyl příliš patetickej, tak mi ho samozřejmě bylo hrozně líto a tak sem se udělal, ikdyž bych klidně ještě dlouho mohl. Moje děti skončily na jeho hrudi a nakonec z toho měl paradoxně největší radost F. Stop! Dost nechuťáren.

Po našem divadélku sme šli ven a já byl docela vyřízen. Ze začátku se mi úplně klepali nožičky, že sem skoro nemohl ani jít. Ale potom už to bylo v olrajtu. Potom, co přijel J., sme všichni kecali a nic zásadního se nedělo. V úterý sem chtěl dělat mraky věcí, co sem dělat měl, ale nakonec velké kulové. Večer sme pak šli na párty, kterou sme si moc užili. Už doma sme se opili, v hospodě nám pak prodali nealkoholické pivo!!, ikdyž sme chtěli pouze pivo (to už se před to musí dávat výraz alkoholické?) a na párty to bylo fakt dobré. Spoustu hezkých holek, ale málo hezkých kluků. A natož pořádných charismabuzen. Až na pana DJe. Ten byl supr, ale asi smutnej a plachej. J. a F. si i na párty kupovali pití, já však měl docela dost a už se mi pít nechtělo. Potom se dokonce zhulili, F. tancoval přesně jako z filmu Discopříběh, ovšem hudba k tomu moc neseděla, J. pro změnu bůhvíproč plácal všechny kluky, muže a pány přes zadek. Není teplej, ale občas ho to prostě chytne a dělá podobný věci. Já sem se pak musel dotyčným chodit omlouvat (někteří z nich, tam byli dokonce s partnerkama!), proto, že by mohl dostat J. na držku a potom mi vyčíst to, že sem mu ve rvačce nepomohl. Já sem však slaboch a když už se prát budu, tak musí jít o něco zásadního. Zadek není zásadní. No, ikdyž... Chichichi.

Ve středu přijel velký šéf. Byl na mě celkem hodnej. Prohodil i vtípek, já to občas otočil.. Bylo to prostě v pohodě a já měl dobrej pocit, ikdyž sem měl pořád v hlavě jeho omezenost a s ní nikdy nesrovnatelnou pondělní super besedu. Za to na K. byl brutálně hnusnej, ostatně tak jako už několik týdnů. K. byla v práci a moc toho nestihla udělat. Vymyslela toho vlastně docela dost, ale spoustu věcí nedokončila, nedotáhla a bylo tam prostě hrozně mezer, kterejch by si všiml i blb stejněho ražení, jako je náš velký šéf. Vynadal jí teda totálně. Ale nebylo to férové vynadání. Byla to typická podpásovka. Žvásty o tom, jak už hrozně dlouho studuje a tak, osobní urážky, pak vytahování dalších věcí, který s tím taky vůbec nesouvisej. Tohle mě hrozně mrzelo a nasralo. K. se taky nasrala a ještě mu potom pateticky odpovídala a bylo vidět, že mu chce vrátit to, jak se choval, ale zdálo se mi, že ho to rozběsnilo ještě víc. Je to prostě typickej ješitnej chlap, kterej chce vést vyčitavej monolog, ale nikoliv se s někým hádat. Jeho nezajímá cizí názor, on to prostě všechno ví a přesto vlak nejede. K. si to tím, že mu to chce vysvětlit a ještě se přitom dostat na stejnou arogantní pozici jako on, všechno totálně zesírá. Musím jí to říct nebo tohle dopadne špatně a on jí vyrazí. Stačilo by, kdyby se za všechno omluvila (koneckonců ty věci prostě neudělala tokový, aby si zasloužila pochvalu) a mlčela. Jeho by to neprovokovalo k zbytečnejm výpadům a časem už by držel kušnu. Psal sem jí sms, aby si z toho nic nedělala, ale znám jí a vím jak se ze všeho nervuje a o to víc mě to mrzí a je mi to líto. Já sem občas (většinou Willy, přiznej si to) taky hádavej typ. Vždycky se však snažím to brát s lehkostí (pakliže to není nic totálního, jasnýho a podrazáckýho) a připustit svou chybu, ale taky si udělat trochu prdelku z toho druhýho a z celý tý situace. K. ho bere moc vážně a vlastně všechno bere tak nějak vážně. Ikdyž on občas (většinou) mele jenom sračky, jednou je to náš šéf a nedá se nic dělat. A natož, když to rozjede na základě toho, že to někdo posral, nebo neudělal to co měl. To je pak veškerý její argumentování k ničemu. Pakliže si ho neváží, měla by odejít jinam, protože s tím stejně nic neudělá. A jestliže si ho váží, neměla by se s ním hádat a měla by respektovat jeho řeči a zkousnout i osobní narážky. Je to prostě šéf a s tím nikdo nehne. A autority já ctím. (Teda snažím se o to.) Ikdyž je to hulvát a povrchní demagog, snažím se o to i u něj.

Ale stejně je mi jí prostě líto.

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

25. května 2014 v 18:27 | Willy |  Život
Čtvrtek bylo hrozně krásně, všimli ste si? A já ho celej proflákal na bytě. Tu krásu sem však pozoroval z okna a nemohl se nabažit. Pak sem trochu pracoval a pak trochu víc, ale celkově sem toho moc neudělal. V pátek sem jel domů. Měl sem ohromný rudý pupínek na obličeji a doufal, že nepotkám nikoho známého. Koukal sem pořád do země a modlil se. Naštěstí nikde nikdo. Ale cesta jako taková byla pěkná. Pršelo. Hnala se ohromná bouřka a mě bylo příjemně. Cítil sem se jako Vládkyně všech moří. Takovej ten pocit, když je venku hrozně, vidíte děsné mraky, pak začne pršet a padají i kroupy a vy sedíte doma v teple, koukáte na igelitovej pytlík, který tančí ve větru po silnici a taky na paní, které se právě protočil deštník a lije jí na stylovej kostýmek a ste tak nějak spokojení.

Dneska, hned jak sem vstal sem musel jít volit, protože kdybych trochu otálel, pak už bych se mohl leda prát s klikou od dveří volební místnosti. Máma si dělala legrandu, že to stejně nestihnu, ale dal sem to. Pak sem pracoval, díval se asi po sto letech na televizi a smál se a pak zase pracoval a pak se viděl s tátou. Asi sem se unáhlil. Slíbil mi, že mi přidá peníze a byl milej. Sice to všechno dostanu asi výměnou za poslušnost, která nejspíš obnáší i setkání se svejma nevlastníma sourozencema, který sem nikdy neviděl a ani nechtěl vidět. Trochu lituju minulýho článku, ale ne moc, protože se ještě všechno může změnit a já tak mohu být nasranej daleko víc. Ale stejně je to zvláštní, jak se všechno tak rychle mění. Přijde mi, že nemůžu konstantně zastávat už vůbec žádnej názor či postoj, protože zítra si při vzpomínce na něj budu klepat na čelíčko. Achjo. Snad to tak má být. Jo a mimochodem mám taky chuť na kuřbu s F.

iosufhsihucviscvhe

23. května 2014 v 18:14 | Willy |  Život
Psal sem tátovi. Potřebuju od něj přidat peníze. Máma to nedává a on už mi ty prachy slibuje skoro rok. Není mi to příjemný, někoho žádat o peníze, ale já studuju a sem odkázanej na svý rodiče a kdybych nemusel, tak se ho nedoprošuju. Už jenom tohle je pro mě totální přemáhání. On to moc dobře ví, ale přesto pro to nic nedělá. Zneužívá toho jakej sem. Toho, že si nechám srát na hlavu a ještě ho nakonec před mámou obhajuju. Sere mě to. Hrozně. Nejvíc to, že vím, že je inteligentní, tohle všechno si uvědomuje a přesto se takhkle chová. Proč? Dá raději přednost cizí děvce před svejma dětma. Je mi z toho smutno. Nekácím se z toho, že nejsem pro svýho tátu nedotknutelná osoba, o který bude vždycky mluvit jedině v dobrym, tohle bych taky nechtěl, ale horzně bych si přál, aby mi pomohl vždycky, když to budu potřebovat. Když je člověk ve sračkách, sou důležitý činy a né slova a sliby. Takhle se férovej otec nechová a já myslel, že můj táta není jenom mužskej. Myslel sem si, že je chlap. Jdu plakat a pak smrkat do kapesníku a tím kapesníkem si utírat slzy a zároveň si z něj ty nudle omylem vtírat do očí.

The Strokes - Welcome To Japan

Strike!

22. května 2014 v 19:02 | Willy |  Život
Pondělí sem přijel už brzo. Musel sem totiž k doktorce. Všechno v norrrmě. Potom sem došel na byt a pár minut po mě přišel F. Říkal, že J. přijede až v úterý. No abych to moc neprotahoval, tak sme se potom snad čtyři hodiny v kuse líbali. A pak, asi ve dvě ráno, sem ho ošukal. Nebyl sem příliš zlej, ale ani příliš ohleduplnej. Bylo to dobré, řekl bych. Možná dost dobré. Prohlížel sem si u toho jeho obličej, občas ho kousnul do ramene nebo pohladil a pak zase pro změnu bezohledně přirazil a tak. V úterý po probuzení, sme pokračovali v nastoleném tempu, ale F. musel do školy, ale když přišel, tak sme ještě trochu blbnuli a tak. Chichi. Ale ne nějak moc, chápete. Zbytek úterka byl dobrej. Párty, víno a tak podobně. Užil sem si to. Měl sem ze všech radost. Včera sem dostal trochu sprda in der schule od velkýho šéfa. Připadal sem si jako synátor, který dostává řádnýho zjeba od napěněného otce, ale nakonec mě potom mezi řečí a asi nechtěně pochválil, což mi nakonec vylepšilo náladu. Navečer vernisáž a vínko a potom večeře a sledování hrozně drsnýho seriálu od HBO, nebo jak se ta stanice jmenuje. Sem naplněn. Naplněn sílou, energií a pohodou. Semenem nikoliv. To skončilo odhadem čtvrt litru na F. bříšku. Strike!

Všednosti

20. května 2014 v 12:17 | Willy |  Život
Čtvrtek jsem odjel domů, protože sem potřeboval jít v pátek k zubaři. Dostal sem krásnou bílou plombu. Mám radost, protože se ze mě teď stala modelka, ale hlavně taky protože sem hypochondr a někde sem se doslechl, že při žvýkání žvýkaček se z amalgámových plomb (těch klasických) uvolňuje rtuť! Ohh! Střih. Pak sem si byl pro sluchátka. Sou super a bylo to levné. Střih. A pak sem šel večer s Pamelou a Tichým pánem (kterej má svaťák..) na pivo, tedy asi tři nebo čtyři kusy a pár panáků. Střih. Potkali sme tam staré známé tváře ze základky. Neměl sem z toho dobrej pocit. Některý z nich mě tehdy takříkajíc nenáviděli a jejich postoj se nepříliš změnil. Já jim to docela oplácel, ale rozhodně k nim necítím takovou zášť jako dřív, ale přesto mi tam nebylo dobře. Hlavně asi proto, že sem očekával, že se semnou budou chtít konfrontovat. Sice sem na to byl připraven a při konfrontaci bych byl s největší pravděpodobností na koni já, ale přesto sem měl takovej podivnej tlak v žaludku a tak. Nikdo si sice nic nedovolil, ale nebylo mi tam prostě dobře. A taky mě bolelo v krku a tak sem šel v jednu ráno s Tichým pánem domů. Střih. Probudil sem se v sobotu někdy dost po poledni a celej den sem se válel. V neděli sem se válel taky, ale mimojiné sme něco stěhovali a tak, takže to zase taková nuda nebyla. Cítím se na jednu stranu strašně silnej s totálním drajvem, ale na stranu druhou sem taková unavená chudinka, zkrátka troska. Střih.

Reflexe

16. května 2014 v 19:15 | Willy |  Život
Samozřejmě, že všechno to, co tady píšu, je zbytečný. Uvědomuju si, že tyhle žvásty a problémy sou v porovnáním s problémy, které mají milióny ostatních lidí, nicotný. Řeším tady pitomosti, ale někde na světě sou lidi, který nemají, co na sebe, nemají kde spát, dokonce ani co jíst. Vadí mi to. Přemýšlím nad tím a trápí mě to.


Nový článek

15. května 2014 v 18:26 | Willy |  Život
Sobota docela srandovní. Stavění plotu, práce do školy, grilování, schůzka s tátou, předání dárku, večeře, dvě piva, převléknutí, nonstop s Pamelou a později i Tichým pánem a pak ve čtyři ráno domů. Neděle vstávání asi v půl druhý, pak sranda, stěhování ledničky ve Dvojce, sranda, cesta pro prodlužovák, usazení prodlužováku, plynatost otčíma v cizím bytě, nadávání maminky otčímovi, větrání, zavírání oken, zamykání, odjezd. Doma potom sprchování. Ve sprše onanování. Následně balení, nestíhání, utíkání, placení, odjíždění.

Pondělí děsné hoňky. Úterý ještě horší. Vstával jsem v 10, ale pak sem se až do dvou do rána nezastavil. Středa nakonec pohodová. Myslel sem si, že to všechno hrozně poseru, ale nakonec to vyšlo. Na nás nakonec nedošlo, ale i tak se jim to líbilo. Byl sem spokojenej. Po prezentaci sme šli na pivo a pak se ještě vrátili na přednášku. Po ní sme si vzali víno, co tam zbylo z prezentace a šli si ho dát do parku. Po parku sme šli do kavárny kde, jak sme se dočetli na první straně nápojáku, pracují lidé s duševníma nemocema. Bylo to zajímavý. Všichni vypadali úplně normálně. Ani nevím, proč to tam vlastně píšou. Člověk najednou sleduje a hledá maličkosti, kterých by si jinak nikdy nevšiml.

Každopádně v kavárně sem se dost nalil, trochu dělal ostudu. Teda vlastně hodně a pak sem tam zůstal sám s K., protože F. odešel hrát nějakou hru. A pak, už dost nalitej sem šel domů, kde byl nemocnej J., což mě dost znervóznilo, protože sem se celý týden těšil, až půjdeme ten den večer do hospody.. Každopádně mě z této polomrzuté nálady vysvobodil fakt, že teď starost o nemocného J. leží na mých bedrech a můžu dostatečně projevit svou empatii, starostlivost, snaživost, důvtip, bla bla bla. Zkrátka sem se o něj staral. Když už si moc vymýšlel, tak sem ho párkrát poslal do hajzlu, aby nepropadl pravdivému faktu, že sem tak starostlivej a obětavej. V jedenáct přišel totálně opilej F., se kterým sme se později trochu osahávali. Čtvrtek: po ranní muchlovačce, sme začali vařit míchaná vajíčka a já nevím co vlastně k F. cítím. Rajcuje mě, přijde mi roztomilej a baví mě, ale to je asi všechno a to je málo. Rozhodně se tomu nedá říkat splynutí duší. Baví mě to, protože sem nikdy neměl příležitost, tak často si s někým hrát. Ale on zkrátka není člověk se kterým by to asi dlouho vydrželo. Nečím by mě časem začal hrozně srát. Nevím přesně čím, ale sem přesvědčenej, že by to prostě asi nedopadlo dobře.

Sádlo

12. května 2014 v 14:49 | Willy |  Život
Ve středu tančení a potom samozřejmě pusinkování s F., ale bylo to jen takové dobrounocové pusinkování. Zkrátka nic horkýho. Čtvrtek docela v pohodě. Vstával sem asi ve dvanáct a pak, odpoledne, jel domů. Pátek nějaký zařizování, potkání tety B., která mě naštěstí nespatřila a tak sem se vyhnul výslechu. A pak taky do opravny pro sluchátka, který budou až v sobotu a do knihovny. V sobotu sem musel díky sluchátkům vstávat už v 9!, abych posléze v opravně zjistil, že hotové ještě nejsou! a budou až příští týden! Ne, že bych tolik prahnul po sluchátkách, tohle období už mě postupně pouští, ale šel sem tam dvakrát zbytečně a ještě sem se kvůli tomu jednou pořádně nevyspal! Kdybych mohl, tak bych toho tlustýho opraváře poslal minimálně na šest týdnů do hladomorny.

Nic proti tlusťochům, náhodou je mám moc rád. Mají obalené nervy tukem, tudíž se z ničeho nenervují a je s nima velká legrace. Fakt! S nikým sem se nikdy nenasmál víc, než s někým tlustým. Ty lidi sou nad věcí, neberou se moc vážně. Ale tohle je jiný případ. To je opravář, ke kterému nemám žádný citový vztah a hlavně musím si na něčem vynahradit tu nasranost. Však to znáte z dětství - první co řekl někdo tlustému spolužákovi při hádce bylo "drž hubu, špeku" nebo "zavři hubu tlušťochu" nebo "sklapni tlustoprde" či "vypadni špekoune", a tak podobně. Já takovej nikdy nebyl. Nebo snad jenom vyjímečně. A ani teď nejsem. To, co tu píšu, je estráda pro Vás, ale nejsem takovej. Vždycky mi bylo všech lidí, kterým někdo ubližoval líto. A snažil sem se jim pomáhat. Někdy to šlo, jinde ne. Asi mi v tom částečně dopomohlo to, že sem byl občas taky cílem. Nikoli díky tloušťce, ale třeba nepatrné odlišnosti. Tohle děti zkrátka neberou. Mohou být hodně zlý. A paradoxní je, že v dospělosti sou ty děti úplně stejný, akorát si to nikdo tomu druhýmu nedovolí říct, ale myslí si to.

Mám takovou teorii - myslím si, že všichni začínáme na stejný startovní čáře a od tý se každej posunujem. Fyzicky každý. Mentálně už to taková samozřejmost není. Někdo se posunuje velmi rychle, někdo pomalu, ale třeba nepřetržitě a někdo se v sedmnácti přestane posouvat a zůstane v takový fázi po celej život. Je to smutný, ale je to tak. A některý lidi zamrznou a jiný pokračujou ještě několik let, možná celej život. To je zvláštní. A pak vlastně může několikaletý hledání a posouvání se, vypadat víc primitivněji, než když víte celkem rychle, "jak to je" - ikdyž je opak pravdou.

Dnes se to změní

7. května 2014 v 23:22 | Willy |  Život
V neděli se nic nedělo, až na to, že sem přijel na Squat a pracoval sem asi až do tří do rána a chytil sem nějakej divnej pocit. Byl sem sebelítostivej, vlastně hrozně sebelítostivej a taky nasranej a tak. Chtěl sem být středem pozornosti a nemohl být, no zkrátka tohle sem si přitom zapsal a asi to vypovídá za vše:
Kurva kurva kurva. Asi chci umřít, nebo minimálně někam vypadnout. Hrozně daleko. Odjet a nikomu neříct kam. Jen ať se všichni bojej, nebo klidně nebojej, to je fuk. Jen už konečně pryč. Buď sem blázen já a nebo sem oblkopen bláznama, ale už to nevydržím, musím něco dělat, ale není co. Chci někam vypadnout, ale není kam. Připadám si, jako
když mě něco drtí z obou stran a já nemůžu nic. Ležím na zemi. Všude hrozně divná nažloutlá barva. Něco jako když rozsvítíte ve sklepě žárovkou a stěny kolem sou do oranžova a žluta a vše je zvláštní a nebezpečný. Já ležím na zemi a dívám se jak se totožná podlaha z betonu, nebo z čeho, podobná co na ní ležím, řítí naproti mě. Sem v v nějaký odporný
hře, která nemá pravidla. Nebo vlastně má, ale nikdo je zbytečně nepřipomíná. Ležím a ta prolilehlá zeď či co, se přibližuje a přibližuje. Všechno je vidět, ale není odkud by přicházelo světlo a přesto tu je stín. Pořád se to přibližuje a já křičím, nevím co mám dělat, jenom hysterie, na smíření není čas. Tváří tvář smrti s uječeným ksichtem, jak dojemné.

Střih. O víkendu psala Pamela. Nárokuje si mě, bez ohledu na to, jak sem na tom já. Lichotilo by mi to, kdybych ovšem věděl, že se chce vidět hlavně s Willym, jako takovym. Ona ovšem potřebuje jen posluchače. Vrbu. Je jí celkem jedno, kdo to je, hlavně že je ten dotyčnej relativně v pohodě a na "úrovni", aby si nepřipadala méněcenně. Napsal sem, že v
pátek nemůžu a že jí napíšu. Zapomněl sem na to, že jdu v sobotu do divadla, takže sem jí musel napsat, že se ozvu v neděli. Odpověděla mi odměřenou sms. A to ještě chudinka nevěděla, co přijde v neděli. Střih.

Už se s ní nechci bavit, jen nevím, jak to zabít. Střih. Pondělí šílený, byl sem vzhůru asi až do dvou. Úterý ještě horší. Museli sme jet pro něco k F. domů. Jeho táta je legrační, ale méně, než sem si myslel. Udělali sme si vlastně s F. takový výlet. Chudák tatínek, kdyby ten tak věděl, co provádím s jeho synkem. Chichi. Střih. Každopádně sme přijeli hrozně pozdě a byli unavení a F. šel spát a když se probudil říkal, že se mu zdálo, že sme tam museli ještě jednou. Takže místo toho, aby si odpočinul, jel tam znovu. Sice ve snu, ale vyčerpalo ho to prý tak, že kdyby nespal, udělal by líp. Střih. Dnes taky hoňky. Velký šéf měl dobrou náladu, takže mi vše schválil a já měl velkou radost. Pak sem šel ještě pracovat. Přišel sem před chvilkou, F. a J. udělali papu a moc mi to chutnalo.

A mimochodem - tento týden sme s F. nic nedělali, ale dnes se to změní. Cítím to v kostech. Chtěl bych si ho otočit na hruď, chytit ho za boky a udělat mu to. Tvrdě, bezohledně a dívat se na to, jak se u toho tváří.

Traband - Vlaštovky


rtznbztbvzzrdfkcuih

3. května 2014 v 14:44 | Willy |  Život
Středa škola nakonec v pohodě. Velký šéf je fakt úplně mimo. Řekl sem mu, že jeho východiska mi přijdou primitivní, ale zrovna mu zazvonil telefon a pak už se k tomu nevrátil. Pak nějaký blbosti a večer psala K. jestli nepůjdeme pít, ale jenom trošku a jenom na chvilku. F. a J. se rychle nalili a chtěli jít a mě volala máma a uprostřed toho telefonátu, sem je poslal napřed, jednak protože už se blížil čas, na kterým sme se s K. domluvili, jednak sem věděl, že ten hovor bude ještě na dlouho a chtěl sem se ještě vysprchovat a taky především sem si to chtěl ještě udělat.

Tak tedy odešli, telefonát samozřejmě trval ještě hodinu a čtvrt, což mě fakt hrozně rozčílilo, ale věděl sem, že se potřebuje vypovídat a tak sem to prostě ustál. Potom sem si to tedy udělal, dokonce dvakrát, ale nebyl sem nějak zvlášť nadrženej, ale zkrátka přetlakovanej a muselo to jít ven, však to znáte.
No a pak sem se vysprchoval, pěkně oblékl, navoněl a tak, zase sem si prostě zahrál na modelku. Nechali mi tam ještě trochu vodky, tak sem si namočil chléb do oleje a snědl ho, aby mi něbylo špatně, páč sem předtím nic nejedl a ten zbytek vodky sem tam naklopil. Mohlo to být tak pět velkých panáků. Bar byl prázdnej, jen my a protivný zrzavý barman. A tak sme s J. dělali blbosti a tak a pak sme šli K. doprovodit domů, ale ona chtěla ještě někam jít a tak sme šli a J. všude sháněl trávu u cizích lidí a já se tomu smál a pak zastavil nějakého pána a taky se ho zeptal, já mu vynadal, že se ptá někoho, kdo vypadá, že nemá ani korunu, natož trávu, chlap se naštval, chtěl mě zbít, tak sem řekl dvakrát pardon a byl klid a pak sme tedy hledali bar, ale našli sme jen hladové okno, které ta prodavačka zavřela právě, když viděla, že si jdeme něco dát a J. to hrozně vytočilo a chtěl jim tam jít načůrat a já se zase strašně smál, ale zakázal sem mu to.

Pak sme narazili konečně na nějakej bar, kde nevěřili, že nám je, kolik je (to asi hlavně díky F., který prostě vypadá na čtrnáct) a já se tam pořád motal, nechtělo se mi tam, ale F. si tam chtěl dojít na záchod a tak nakonec šel a já, když sem to zjistil, tak sem se rozčílil, protože ten bar, kam šel, vypadal nebezpečně, vyhazovači jakbysmet a řekl sem K., že tam F. určitě zabijou a ještě sem ty vyhazovače nazval asi nevybíravě, ale nemohli to slyšet a K. se naštvala a odešla pryč, před pasáž. Nebyla opilá a všeho se bála, což chápu. Ale taky to pěkně přitahávala za vlasy. Nebyl sem tolik opilej na to, abych nevěděl, co dělám. Byla divná a asi nasraná, hlavně ale střízlivá. Pak sme tedy šli domů, cestou sme si koupili bramboráky, chutnající jako osmažená mouka a rozloučili se s K., která my následně napsala sms, že se omlouvá, ale že nám nechtěla volat záchranku, kdyby sme se někde poprali, což bylo trochu přepálený, ale taky sem se jí omluvil. Doma se nic nedělo, jen sme všichni chrápali v jedné posteli.
Čtvrtek hrozná sranda, hlavně s J. Fakt sem si to všechno užil. F. byl divný a protivný a to i v pátek.. Asi by si to měl taky udělat.
Pátek normálka. Jenom sem zjistil, že pátek už snáším líp, než dřív. A to je dobře.