Sádlo

12. května 2014 v 14:49 | Willy |  Život
Ve středu tančení a potom samozřejmě pusinkování s F., ale bylo to jen takové dobrounocové pusinkování. Zkrátka nic horkýho. Čtvrtek docela v pohodě. Vstával sem asi ve dvanáct a pak, odpoledne, jel domů. Pátek nějaký zařizování, potkání tety B., která mě naštěstí nespatřila a tak sem se vyhnul výslechu. A pak taky do opravny pro sluchátka, který budou až v sobotu a do knihovny. V sobotu sem musel díky sluchátkům vstávat už v 9!, abych posléze v opravně zjistil, že hotové ještě nejsou! a budou až příští týden! Ne, že bych tolik prahnul po sluchátkách, tohle období už mě postupně pouští, ale šel sem tam dvakrát zbytečně a ještě sem se kvůli tomu jednou pořádně nevyspal! Kdybych mohl, tak bych toho tlustýho opraváře poslal minimálně na šest týdnů do hladomorny.

Nic proti tlusťochům, náhodou je mám moc rád. Mají obalené nervy tukem, tudíž se z ničeho nenervují a je s nima velká legrace. Fakt! S nikým sem se nikdy nenasmál víc, než s někým tlustým. Ty lidi sou nad věcí, neberou se moc vážně. Ale tohle je jiný případ. To je opravář, ke kterému nemám žádný citový vztah a hlavně musím si na něčem vynahradit tu nasranost. Však to znáte z dětství - první co řekl někdo tlustému spolužákovi při hádce bylo "drž hubu, špeku" nebo "zavři hubu tlušťochu" nebo "sklapni tlustoprde" či "vypadni špekoune", a tak podobně. Já takovej nikdy nebyl. Nebo snad jenom vyjímečně. A ani teď nejsem. To, co tu píšu, je estráda pro Vás, ale nejsem takovej. Vždycky mi bylo všech lidí, kterým někdo ubližoval líto. A snažil sem se jim pomáhat. Někdy to šlo, jinde ne. Asi mi v tom částečně dopomohlo to, že sem byl občas taky cílem. Nikoli díky tloušťce, ale třeba nepatrné odlišnosti. Tohle děti zkrátka neberou. Mohou být hodně zlý. A paradoxní je, že v dospělosti sou ty děti úplně stejný, akorát si to nikdo tomu druhýmu nedovolí říct, ale myslí si to.

Mám takovou teorii - myslím si, že všichni začínáme na stejný startovní čáře a od tý se každej posunujem. Fyzicky každý. Mentálně už to taková samozřejmost není. Někdo se posunuje velmi rychle, někdo pomalu, ale třeba nepřetržitě a někdo se v sedmnácti přestane posouvat a zůstane v takový fázi po celej život. Je to smutný, ale je to tak. A některý lidi zamrznou a jiný pokračujou ještě několik let, možná celej život. To je zvláštní. A pak vlastně může několikaletý hledání a posouvání se, vypadat víc primitivněji, než když víte celkem rychle, "jak to je" - ikdyž je opak pravdou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama