Červenec 2014

Dnes je čtvrtek, zítra pátek

26. července 2014 v 1:43 | Willy |  Život
Čtvrtek poměrně dobrej den. Velmi se mi dařilo v práci, takže se mi vrátilo dobré pracovní tempo včetně slušného pracovního sebevědomíčka. Večer sem jel pomoc Zrádci odstěhovat novou postel a byla to fakt komedie. Největší akce v dějinách stěhování. Předtím spal Zrádce na podlaze (jen na matraci) a já na spolubydlícího posteli - cítil sem se z toho celkem špatně. Teď má on pro změnu dvoumetrový dvoulůžko větši než standardizovaná manželská postel v Hiltonu. A co víc - celý pokoj se teď, díky jeho letišti, jeví jako ložnice a já se svojí postýlkou vypadám jako dítě, které se bojí chrápat samotné a z toho důvodu spí na přistýlce v ložnici u rodičů - a proto si opět přijdu blbě.

Pátek byla dobrá nálada, ale v práci se zase skoro vůbec nedařilo a tak sem trochu smutný a zklamaný. Po práci sem si s někým volal, ale už si nepamatuju s kým. Ale vím, že mě to potěšilo. Pak sem jel na byt, přejedl se burákama, udělalo se mi blbě, tak sem si myslel, že když to zazdim rajčatama, že se mi uleví, ale opak byl pravdou. Taky sem uklidil celý byt a potom sem jel večer do centra. Na Střelečáku sem si sedl na lavičku, načnul si pivo, otevřel knihu, která je úplně fascinující a dal si cigaretu. Z této soukromé orgie mě občas vyrušil nějaký opilý turista a posléze nevratně Zrádce tím, že mě nalákal do hospody. Jel sem na Václavák, abych zjistil, že se vlastně do hospody nejde a po dvou hodinách mrcasení se jelo na byt, kde sem právě usedl k napsání těchto vět, ačkoliv sem byl pozván do kuchyně na dobré víno. Ale nevadilo mi to, že se nikam nešlo. Teď to zní, že sem nasrán, ale není tomu tak. Sem rád. Musím být na zítra připraven. Zlatovláska už je v Praze a momentálně má asi na plný úvazek zaměstnané svoje tělesné otvory a sliznice, poněvadž se vrátil její přítel po měsíci ze světa. A taky asi přijede J. Nevím jestli se vlastně na zítra těším. Ale asi jo. Těším.

Tegan and Sara - I Know I Know I Know


Husité

23. července 2014 v 19:16 | Willy |  Život
V pondělí a v úterý sem byl v práci dost neschopný. Šéfos mi dal na dnešek volno, abych si odpočinul a dal se dohromady. Já místo odpočívání šel včera se Zrádcem a ještě jedním Známým do jedné profláklé hospody a vypil sem asi čtyři nebo pět černých piv. Řešili sme současnost, minulost a hlavně budoucnost, naše životy a tak. Bylo to více či méně zajímavý. Zrádce nám pořád skákal do řeči a chtěl se ke všemu hrozně vyjádřit, ale než aby mě to sralo, tak mě to spíš hrozně rozesmívalo.

Potom ten Známej odešel a my sme si koupili ve večerce dvě vína a řekli sme si, že vyrazíme na Vítkov, za Žižkou. Hned u prvních schodů sme se samotřejmě posadili a povídali si. Zrádce si ještě pár věcí neuvědomuje, ale spoustu už mu toho došlo. Myslím, že docela dospěl. Už není tak přehnaně infantilně snivej a možná trochu zkrotnul. Asi si celkem pořád věří, ale možná o něco míň. Mám z toho radost. Bavili sme si i o mě. Ptal se mě na to, jestli chci mít jednou děti. Asi sem mu toho zase řekl víc, než sem chtěl (je to Zrádce, chápejte). Ale už se nedá nic dělat. Pak sme asi hodinu poslouchali hudbu a mě to moc nebavilo, ale viděl sem, jak to baví jeho, takže sem neprotestoval. Po hodině už mě to fakt hrozně nudilo a tak sem ho přinutil, aby sme šli nahoru. Po třiceti metrech si začal stěžovat na ten kopec, tu dálku a tak sme se otočili a šli nazpět. Jenže on se najednou usadil na silnici (přesněji řečeno ve žlábku u silnice, sloužícímu k odtoku vody. Já sem si taky sednul, poslouchali sme hudbu, kouřili a pak sem si na tý silnici i lehnul. Zrádce si taky lehnul (jistěže do žlábku). Pak sem ho asi natřikrát budil, že musíme jít. Moc se mu nechtělo, protože mu bylo blbě, ale nakonec sem ho přemluvil. Bylo něco po třetí hodině ranní. Poloprázdný flašky sme tam nechali a jestli je někdo nevzal, stojí tam na kraji silnice dodnes. Pak sme museli skočit z nějakýho tarasu, abysme se dostali do ulice. Potom sme si zapálili a Zrádce z toho cigára hodil tak dvoulitrovou šavli. Zvracel na chodníku před nějakým obchodem a já stál opodál a díval se jiným směrem. Pak sem ho šel trochu poplácat po zádech (jakože pohoda, nic se neději, v klidu se vyzvracej), ale moc to nedopadlo, protože jak to všude stříkalo, trochu mi to ohodilo nohy..

Cesta zpět už byla víceméně poklidná. Cestou kravil (a já se tomu kupodivu smál). A taky se pořád omlouval. Říkal sem mu, že je to v pohodě, že už mu nebude blbě, což je hlavní. A fakt to bylo v pohodě, nelhal sem. Mě se ze zvracení nijak špatně nedělá a kdyby dělalo, šel bych dál a zacpal si uši. Dnes měl Zrádce vstávat v devět do práce a vstali sme v poledne.. Nemám co jíst, sem trochu nervní z toho, jak to zítra zvládnu v práci a není mi moc dobře, což nebývá zvykem.

Falsum

21. července 2014 v 16:39 | Willy |  Život
Hrozně rád bych někde po Praze potkal Šimona. Já vím, že je to stejně pravděpodobný asi jako kdyby Zdeněk Troška získal Oscara za celoživotní přínos kinematografii, ale prostě bych byl rád. Úplně to mám celý naplánovaný - najednou se někde u vchodu do metra potkáme. Já půjdu horzně drsně, chladně a on naproti o něco míň tvrdě. Najednou se naše pohledy spojí a jeho i mé bulvy se rozzáří štěstím. Dáme se do řeči a já ho najednou pohladím po tváři a dám pusu. Takovou tu středně dlouhou a pak se mírně zastydím a sklopím oči. A pak oba zanecháme všeho a jdeme koupit víno a jdeme do parku a tam je krásný nebe plný hvězd a trochu to tam páchne (aby všechno nebylo tak dokonalý!) a pak se furt líbáme a povídáme si až pozdě do noci a potom se zase líbáme (ale nevyspíme se spolu ani nic podobnýho) a pak se rozloučíme a jdeme každý po svých. A pak si další den píšeme a píšeme, protože už na sebe máme čísla a pak se vídíme čím dál častěji a začneme spolu chodit a pak spolu zůstaneme celý život a sme si hroznou oporou. Občas se podvedeme, ale to jen proto, abychom spolu stále mohli zůstat a nezačli si lézt na nervy. Nemáme ani psa, ani někde sehnaný dítě. Vše bereme tak jak to je. Jsme pokorní za to co máme a z toho, co mít nemůžeme se netrápíme a umíme se podpořit a vůbec sme strašně rádi, že sme se potkali a že se máme. A já pak za několik desítek let umírám (dřív proto, aby truchlil on a ne já). A pak umře i on, ale nějak divně. Myslím, třeba při plavání zástava srdce nebo tak něco. A pak se bůhvíjestli potkáme v nebi a všemu se pořád smějeme, až nás bůh napomíná.
Achjo, sem fakt dilina..

Prázdnédny

20. července 2014 v 23:57 | Willy |  Život
Jedu do Prahy. Víkend byl docela pohodovej. Flákal sem se, to dá rozum. Ale sou prázdniny, takže proč by ne (zkrátka si to mám čím obhájit). Stýská se mi po J., ale po F. téměř vůbec. Tenkrát mě hrozně naštval tím, jak se choval. Já vim, že už toho všeho měl plný zuby, ale nebylo to prvně a ve mě to tak nějak je a nemůžu to vytěsnat z kebule. Paradox je to, že hlavně díky němu to všechno dostoupilo takhle daleko a nakonec je on ten nejvíc hotovej. Vlastně sem rád, že je na druhý straně planety. V říjnu ho zase rád uvidím, ale teď si musíme všichni tak nějak odpočinout.

Ale po J. se mi stýská i tak. Psal mi a je na tom asi podobně, protože by se semnou rád viděl. Myslel sem, že takovej není, ale docela mě to mile překvapilo. Trochu mi to taky pohladilo ego (jednak to, že se někomu stýská po mě, taky to že se po mě stýská právě někomu tak chladnýmu a málo citlivýmu jako je on a především fakt, že se za ten necelej rok, co s náma bydlel, docela dost změnil). Já nikdy nejsem žádnej velkej příznivec toho, někoho měnit. Se Zrádcem sme se tenkrát, při naší první krizi přátelství, přestal bavit právě proto, že se změnil a tak strašně moc, že už sem si s ním nerozuměl, ale nechtěl sem ho jakkoliv měnit jen proto, abych stavěl naše přátelství výš nad jeho vývoj a určitou cestu, která se mi sice nezdála, ale absolutně sem jí respektoval a to natolik, že sem mu vlastně ani neřekl proč už to z mý strany přestává fungovat. A de facto sem na sebe radši hodil to všechno a postavil se do role toho, kterej to celý zabil, ale já ho prostě nechtěl jakkoliv ovlivňovat, protože sem si byl jistej, že si i tímhle obdobím musí projít a doufal sem v to, že to všechno jednou odezní a promění se v něco silnějšího a lepšího než předtím. V něco lepšího paradoxně díky tomu, kvůli čemu sem se s ním už nemohl dál bavit. A světe div se, jak sem zjistil za ty dva týdny co u něj bydlím, povedlo se. A sem za to fakt rád.

Ale abych se vrátil k J., toho sme změnili zcela nepochybně. Teda především já. Ale latentně a téměř neúmyslně. A najednou sme s F. zjistili, že už to není taková individualita, že už se začíná zapojovat a najednou žije. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Já se ale domnívám, že je to dobře. On by možná nikdy nic takovýho nepoznal a měl by v životě celou řadu nepříjemností, který už dneska minimálně zvládá nějak řešit. To všechno musí posoudit on sám, jestli ten vývoj k něčemu byl. Avšak když přijde na to, že to předtím byl lepší život, je víc než snadný se vrátit.

Rozhodčí

18. července 2014 v 20:01 | Willy |  Život
Dneska mi bylo trochu smutno, protože mi to moc nešlo v práci. Včera mi to šlo naopak hrozně moc.. Tak nevím. Je to jak houpačce. Stop. Zrádce je vysazenej na Rézu a přijde mi, že každou chvilku čeká na to až něco podělá. Dělá kupříkladu to, že hrozně uklízí, ale fakt úplně enormně, pořád vytírá a tak - a já mám tajný podezření, že to všechno dělá proto, aby pak mohl Réze vpálit do ksichtu, že tu nic nedělá. Réza je pro změnu vysazená na Zrádce a kdykoliv sem s ní sám, tak mi to povídá. A vzhledem k tomu, že se bavím s oběma a mám je oba rád, je moje situace brutálně záviděníhodná. Stejně to dopadne blbě. Nechci totiž ani jednoho z nich pomlouvat, takže jim na to většinou oponuju, toho druhýho hájím nebo dělám hmm. Avšak to se mi určitě vymstí, protože oni dva si sou paradoxně dost podobní a vyžadují abych podporoval je a sdílel právě jejich názory. Nejhorší na tom je, že každý z nich má trochu pravdu. Já sem se do toho montovat nechtěl, ale přesto sem do toho zavlečenej a přijdu si jak nějakej rozhodčí, kterej ať řekne co řekne, je to idiot. Zkrátka něco jako na fotbale. Rozhodčí se prostě nikdy nezavděčí všem. Stop. Mám chuť na pivo (spíš mám chuť se trochu opít), ale nenapadá mě nikdo, s kým bych chtěl tento ceremoniál sdílet. Stop. A taky mám spálené lýtko od slunce. Stop. Divné je, že jenom na jedné noze. Stop.

Mňága a Žďorp - Chtít chytit vítr


Teplák

17. července 2014 v 20:13 | Willy |  Život
Tenhle tejden pořád jenom pracuju a nebo se neustále od někud někam přemísťuju. Už aby byl ten teleport. Práce mi střídavě jde a nejde. Sem z toho trochu frustrovaný, ale u týhle práce to tak asi bývá. Jinak mám vcelku dobrou náladu. Zjišťuju, že se začínám mít docela rád a dokonce se sám sobě začínám líbit (fyzicky). Ale nevím, jestli je to dobře. Buď se ze mě začíná stávat narcis a nebo krásním. To první je samozřejmě pravděpodobnější, ale já doufám ve druhé. Samozřejmě, že je to nepodstatné, ale prostě by mi nevadilo, kdybych byl hezkej. Jo a taky sem vymyslel nový synonymum pro slovo homosexuál - teplák. Moc se mi to líbí. Už konec se všema teploušema, řiťopichama, homoušema, bukvicema, buznama a buzerantama. Odteď pro nás mám nové, lepší označení - tepláci. Tadá. Jo a taky krom fušování do lingvistiky nemám co číst, šíleně se mi potí ruce a nohy, hrozně kouřím, mám podivný dlouhý chlupy nahoře na zádech, nehoráznou chuť na banánovo-jahodovou točenou vodovou zmrzlinu a touhu někoho dráždit po vnitřních stranách stehen.

Život minulého týdne

16. července 2014 v 16:17 | Willy |  Život
Minulý týden a víkend: celkem ókáčko. V úterý sem měl poslední školení v práci. Bylo to docela náročný, ale šlo to. Po práci sem se byl nastěhovat u Zrádce. Doteď nemám klíče, ale za to mám lepší postel než on. Teda vlastně mám postel a on ne. Spí na zemi, protože nemá postel a já spím na posteli, která je jeho spolubydlícího, kterýmu nevadí, že na ní spím já. Bydlím taky s Rózou, což je moje malá velká hetero láska ze střední, s níž vztah trval asi tak tři měsíce, pak už sem to nemohl vydržet. První den sme byli pít se Zrádcovou kamarádkou a jejím kamarádem, který vypadal buď jako žid nebo jako homosexuál. A nebo jako obojí.
Šli sme spát asi v pět a já musel ráno brzo do práce, takže to bylo fakt hrozný. V práci první den a stál sem za velké kulové. Snažil sem se, ale byl sem prostě málo schopný. Ach aj. Další den už to bylo o něco lepší, večer sme šli spát už kolem druhý a tak se mi v práci docela dařilo. Za to ve čtvrtek se to hrozně zvrhlo. Já, Zrádce a Róza sme se opili a trochu zhulili. Já sem nechtěl hulit, ale nakonec sem se nechal přemluvit. Dal sem si sice jen trochu, ale docela mi to stačilo. Dokud sme si povídali, docela mě to bavilo, ale pak se začala poslouchat hrozně hlasitě muzika a do toho sme se překřikovali a vzhledem k tomu, že slyším podobně jako lehce nadprůměrným obyvatel domova důchodců, fakt mě to hrozně tankovalo. Pak se fotilo, zhasínalo, ignorovalo ťukání a zvonění sousedů, kouřilo, pilo a zpívalo. Potom Róza popadla půllitr s vodou a chrstla nám ho do ksichtu. Potom jich naplnila ještě asi devět a střídavě je bezostyšně lila na Zrádce ležícího na gauči nebo mě, stojícímu a bránícímu se v chodbě, do držky. Byla jak smyslu zbavená. Od určitý doby mě hrozně sere, když se něco ničí jenom v momentální pomatenosti, že se to ničit může. Byla mokrá celá zeď v kuchyni a v chodbě navíc i s podlahou. Róza pak běžela do koupelny a já za ní v domění, že nám jde zdemolovat pokoj, následován rozeběhnutým Zrádcem, kterýmu to hned v zatáčce z kuchyně do chodby ujelo a totálně si rozsekal tlamu. Málem sme se z toho s Rózou počůrali smíchy. On je menšího vzrůstu a jak střihal těma nožičkama v tý zatáčce, protože nás chtěl dohnat, aby mu něco neuniklo a najednou hodil tu totální mrchu, to byla prostě konečná. Jenže sranda přestala, když sme uviděli krev. Zrádce si totiž rozsekal koleno a měl tam díru tak dva cenťáky. Krve teklo hrozně moc, ale nakonec sme to moc neřešili a pokračovali v párty, Zrádce ta haxna akorát hrozně bolela. Ráno měl koleno obvázaný nějakým hadrem a v pokoji to vypadalo jako ve válečným lazaretu. Pátek sem šel do práce, po práci jel domů, pršelo a já měl pocit, že sem tu na tom světě k něčemu. V sobotu sem byl se ségřiným přítelem v Praze pro skříň. Sestra si postavila hlavu, takže se muselo jet. Celá sobota ztracená - ne, že by byl nějaký program, stejně bych jí prožil tím, že bych byl na zahradě a flákal se. Nebo bych byl na počítači nebo onanoval - to se vlastně nevyvrací. V neděli sem byl doma (vlastně u počítače a onanoval, chichi) a pak zahrada, trošičku pomáhání a pak malé grilování. Pak domů, sbalit se a připravit na další náročný týden.

Kahovcovic šlágr a já

15. července 2014 v 18:39 | Willy |  Život
Předminulý víkend sem odpočíval a opaloval se. Trochu sem taky něco pomohl na zahradě a taky sem byl na pivu s tátou. Bavili sme se o vztahách a tak. Bylo to docela dobrý. Cvak. Taky sem byl vlastně ještě v hospodě s Pamelou a Tichým pánem. Pamela je asi pořád stejná, sice je možná o fous dospělejší, ale jinak žádné boření ledů. Zato Tichý pán asi zbořil co se dalo, protože má dvoutýdenního syna s dívkou, které je šestnáct a teď dodělala základku. Nehlásí se k ní ani k dítěti a nám s šokujícím přesvědčením v očích tvrdí, že jeho to dítě určitě není. Tichá voda, břehy mele. Cvak. Historku s revizorem jako z filmu Ladislava Smoljaka, ponechávám ukrytou před naší rodinou. Vím, že by mě jistojistě čekalo kárné řízení. Slyším ty rozhořčené dotazy naprosto zřetelně. Vím, že sem idiot a nepotřebuju to ještě poslouchat. Nejsem autosadomasochista. A hlavně to nechci říkat, aby sem tím třeba mámě nedělal zbytečný starosti a nervy. Avšak zase tolik se s tím já sám taky trápit nebudu. Budu si to pamatovat, ale kvůli 8 stovkám si nehodlám rozhodit střevní mikroflóru.

A tak si pouštím tohle, abych si uvědomil, že se na světě mohou stát ještě daleko horší věci.

Je to láska - je to náročné, Karel Kahovec a Vlasta Kahovcová


Rodion Romanovič Raskolnikov

13. července 2014 v 20:32 | Willy |  Život
Předminulej pátek byl fakt výbornej. Nejdřív sem nasedl na autobus, kterej mě odvezl někam úplně do hajzlu. Takže sem pak musel jet do Prahy až za dvě hodiny. Ale neměl sem prachy a tak sem si šel vybrat do bankomatu. Vybral sem si jen dvě kila, ale nedošlo mi, že budu mít dražší jízdný, protože už začal červenec a o prázdninách studenstký slevy na jízdný neplatěj, ani když jedete ze školy.. Potřeboval sem ještě skoro kilo na cestu z Prahy domů a hlavně 24 korun na metro. Vždycky si kupuju několik lístků. Ale v peněžence už žádnej nebyl, ikdyž sem byl přesvědčenej, že tam ještě jeden někde byl. Vzhledem k tomu, že se za celej rok ještě nestalo, že bych jel na černo, se mi tahle představa moc nezdála.. Ale zase sem si říkal, že sem za ten celej rok revizory potkal tak třikrát a to jen v podchodu na přestupu. No nakonec sem se (s nepěkným pocitem) rozhodl jet na černo, protože kdybych nejel, nezbylo by mi na cestu domů a než bych našel bankomat, ujel by mi ten bus. Každopádně mě ještě napadlo, že bych mohl jet domů vlakem z hlaváku a tudíž zmenšit pravděpodobnost toho, že mě chytnou. Psal sem sestře, aby se mi podívala na spoje. Nevěděl sem tedy, jestli přestoupit na Florenci a jet busem a nebo jet až na Hlavák a potom jet vlakem. Sestra neodepisovala a tak sem si řekl, že vystoupím na Florenci, nebudu přestupovat, aby mě nečapli tam a počkám na tu sms na nástupišti a pak uvidím. Hned jak jsem vystoupil jsem proti sobě uviděl stát revizora. Myslel sem si, že se zblázním. Samozřejmě, že si mě vybral. V ten moment mi přišla sms od sestry, že za dvě minuty odjíždí z Hlaváku vlak domů, kterej bych ještě stihl. Začal sem si tu sms číst a revizor si myslel, že mám sms jízdenku. Nevěděl sem, co mám dělat a tak sem mu začal vysvětlovat, že celej rok si kupuju jízdenky a že teď sem neměl dost peněz (při připitomělém šmátrání v peněžence na mě vypadla prázdná neoznačená jízdenka, kterou sem celou dobu nemohl najít.) Pomalu sem začínal brečet. Z toho ohromnýho vzteku. Z toho, že si celej rok kupuju jako idiot lístky a pak si kvůli tomu, že na to nemám jízdenku nekoupím a přesně v ten moment mě čapnou a já mám celou dobu u sebe prázdnej lístek, kterej kdybych našel o dvě minuty dřív a označil, nic by se nestalo. To bylo to poslední, co mě dorazilo. Revizor samozřejmě nic nepochopil a z mýho vyjadřování ani nemohl. Na moje hrabání v drobnej a žvlatlání, kterym sem mu chtěl říct, že mi na to fakt nezbylo mi řekl, že teď žádný peníze nechce, že to zaplatím následně. A tu neoznačenou jízdenku určitě nepochopil. Myslel si prostě, že sem se na to vysral a doufal sem, že mě nechytnou. Neměl sem ani jeden argument, jak mu to všechno dokázat. A hlavně by to asi stejně neprošlo, protože tam po chvilce přišel nějakej jeho kolega, jestli je vše v pořádku. A tak sem se vzpamatoval. Řekl sem si, že je to teda kurevská situace, ale z tohodle tam teda hrát divadlo nebudu a rozhodně ne brečet a ztrapňovat se. Podal sem mu občanku, vypsal to na 800 a já odešel.

Byl sem hrozně rád, že sem se fakt nerozbrečel. Sice mi dost přeskakoval hlas a neměl sem k tomu fakt daleko, ale ustál sem to. Sou to zvláštní věci. Kdybych si nekoupil jedny sušenky, mohlo mi na to v peněžence zbejt. Kdyby sem nenastoupil na špatnej autobus, mohl sem stihnout přijet do Prahy dřív a všechno mohlo bejt jinak. Kdybych si v bankomatu vybral o kilo víc. Kdyby mi sms od sestry přišla o deset vteřin dřív, nevystoupil bych na Florenci, ale na Hlaváku, kde nikdo nechytá. Kdybych pořádně prohledal peněženku, našel bych ho. Kdybych vyžebral těch deset korun, co mi scházelo na lístek. Kdybych šel najít bankomat a nechal si klidně ujet autobus domů.
Kdyby. Kdyby. Kdyby.

Nejvíc paradoxní na tom je ta věc, že když už sem konečně dorazil s pokutou v ruce na nádraží, koupil si za poslední prachy lístek domů a usadil se zoufale v sedadle, vzpomněl sem si na jednu věc. Bylo to asi tak dva tři týdny, co sem si v jedný trafice kupoval lístky na metro. Paní prodavačce sem řekl 5 lístků, ale dala mi jich šest. Avšak na kase namarkovala lístků jenom pět. A já jí nic neřekl. Věděl sem to celou tu dobu. Nebylo to tak, že bych si to uvědomil až při odchodu. Věděl sem to hned a nic sem neřekl. Nic. Držel sem hubu. Já. Já, kterej si na těhle věcech zakládám. Nesnáším, když někdo krade, podvádí nebo se nechová čestně. Já sem popadl ty lístky a odešel. Bylo mi ze sebe špatně. Nevěděl sem, proč sem nic neřekl. Za mnou sice stála fronta, ale mě tohle problém nedělá. Přesto sem byl zticha. Neupozornil sem na to, protože sem si říkal, že mám o jeden lístek navíc a zadarmo. Jo. Bylo to přesně tak. A i v ten moment sem si uvědomoval, že ten lístek bude někde chybět. A že ho za mě někdo bude muset zaplatit. Buď vedoucí, nebo prodavčka. Ale i kdyby to nakonec prošlo, na tom stejně nezáleží. Tady šlo o můj pocit. A já se zachoval jako idiot, jako zloděj nebo podrazák. Jako zmrd, kterým nechci být. A tohle byla přesně ta várka lístků, který sem naposledy kupoval před tím, než se to stalo. Takže ten neoznačenej lístek, co sem ho našel až před revizorem, byl stoprocentně z týhle várky.
A já vsadím boty, že to byl ten šestej.

Mimoděk

6. července 2014 v 20:47 | Willy |  Život
V úterý sme si já s J. a F. udělali výletek. Šli sme někam na takovou skálu a bylo to celkem fajn. S J. byla sranda, F. mě rochu rozčiloval a tak sme si z něj s J. dělali srandičky. Pak sme se s K. domluvili na další den, na takovou rozlučku před prázdninama.

Středa byla fakt dobrá, až na ten závěr. Ráno sme vstali a zjistili, že meloun, kterej sme koupili za dvanáct korun, stál ve skutečnosti stodvacetsedm. Pak sme byli v čajovně a bylo to super. I přesto, že sme se tam zasekli tak na šest hodin. Pak sme šli do nějaký hospody, ve který sme ještě nikdy nebyli a sedli sme si na zahrádku a pili pivo, který bohužel v čajovnách není. J. vypil asi čtyři a docela rychle. Zkrátka se opil (já taky trochu) a chtěl balit paní servírku (rok narození cca 1956). Pak sme raději pro strach z ostudy či rozbitých tlam zaplatili a odešli. J. si hned před restaurací vysvlékl košili, vyhodil jí do kontejneru na sklo a pobíhal polonahý po parku. Košili sme nakonec vylovili, pak sme potkali nějaký skoroteploušky, kteří se spolu nějak hádali a jeden z nich už asi někde docela dostal na tlamičku a pak chtěli zbít i nás v případě, že jim nedáme cigarety. Nic sme jim nedali a tak sme si něco málo vyslechli, ale pak sme už šli k nám domů. Já sem se musel ve škole pro něco na moment stavit, ale F. na mě něco ve stylu: "No, ale K. pak už půjde domů!" - což mě hrozně nasralo. Věděl, že tam pořebuju a že to bude fakt jen na chviličku a takhle reagoval. Než sem stihl dojít ze školy domů, dostihl sem je ještě před domem, bavíc se se sousedkou. Byla to celkem legrační diskuze, moc sem se nasmál. Pak sme šli nahoru, kde mi J. z neznámých důvodů umyl ve sprchovém koutě špinavá chodidla. Byla to fakt prča, protože sem si připadal, jako když sem dítě a on je moje maminka. Z výrazů: Tahleta je teda pořádně zadělaná! či Teď jetště podrážku (říkajíc při začátku mytí plosky nohou) sem šel docela do kolen. Teď už se tolik nesměju, ale když jeden opilej myje chodidla druhýmu opilci a ještě má u toho podobný výrazy - to je prostě konečná. A pak sme tam něco řešili a F. byl zase nepříjemnej a mě to docela nasralo. Pořád tam házel takový otrávený čuminy a byl na nás celkem ošklivej. Pak sme K. nanutili půlku našeho melouna. Peníze mi prý strčila pod počítač. Když sme jí doprovázeli domů, F. jí ty prachy zase na tajňačku hodil při loučení do pootevřený kabelky. Chichi. Pak započala dlouhá a rozsáhlá diskuze o tom, jestli je správné jí napsat sms, že má ty peníze hozený v kabelce. Nakonec sme jí tu sms stejně napsali.

Skončili sme v jednom baru, já se zeptal F., co mu bylo a on že nic. Tak se mu řekl, že asi něco jo, když byl na bytě tak nepříjemnej a docela smutnej. A on, že nic a ještě se asi nasral. Tak sme tam s J. praktikovali takovou udržovací diskuzi a F. celou dobu držel hubu a skoro nic neřekl. Mě už se taky nechtělo moc mluvit, byl sem unavenej, ale byl to poslední večer tak sem se snažil. J. taky, ale F. pro to neudělal vůbec nic. Už na bytě mě docela naštvalo jak se choval a teď, když sem se ho na to zeptal se nasral dvojnásob a jako bonus - urazil. Super. Chvilku sme tam ještě trapčili, než sem se zeptal, jestli už jdem domů a F. souhlasil, ale zároveň nám řekl, že jestli tam chceme zůstat, že půjde klidně sám a nerad by nám to kazil. Tohle ale nebylo řešení. Nás to tam s J. taky moc nebavilo, ale snažili sme se nikoliv kvůli sobě, ale nám všem. Aby byl prostě ten poslední večer v olrajtu. Tak sme mu řekli, že chcem taky domu a šli sme. Cestou sme minuli nějakou diskotéku a já jenom v legraci prohodil, že sme mohli jít tam (původně, než jít do toho baru). F. to vůbec nepochopil a myslíc si, že sem se chtěl jít ještě bavit začal hrozně křičet a rozhazovat rukama, že tam tedy půjdeme, načež sem ho zastavil. Potom začal brečet, omlouvat se, že se nedokázal přetvařovat, že ho hrozně vytočilo to, že sem mu řekl, že se na bytě nechoval dobře a že neví proč sem si to myslel a pak se zase začal omlouvat a zase byl nepříjemnej.. Já sem si pak šel koupit nějaký jídlo do hladovýho okna a oni čekali před tím. Když sme pak přišli domů, vtírnul se ke mě do postele a omlouval se, že je přecitlivělej a tak. A že zkazil celej den, což do jistý míry byla pravda. Pořád tam otravoval a já ho nechtěl vyhazovat, protože mi ho bylo trochu líto (i přestože mě tím vším docela nasral). A pak tedy nakonec odešel spát do svý postele a potom, co sme se s ním ve čtvrtek ráno rozloučili, mi J. řekl, že včera když sem byl v tom hladovém okně na něj zase křičel, kde sem tak dlouho a tak.. a taky mi řekl to, že když sme byli nedávno v hospodě, tak mu prý F. řekl, že si myslí, že sem do něj zamilovanej. Fakt super. Ještěže už sou ty prázdniny.