Falsum

21. července 2014 v 16:39 | Willy |  Život
Hrozně rád bych někde po Praze potkal Šimona. Já vím, že je to stejně pravděpodobný asi jako kdyby Zdeněk Troška získal Oscara za celoživotní přínos kinematografii, ale prostě bych byl rád. Úplně to mám celý naplánovaný - najednou se někde u vchodu do metra potkáme. Já půjdu horzně drsně, chladně a on naproti o něco míň tvrdě. Najednou se naše pohledy spojí a jeho i mé bulvy se rozzáří štěstím. Dáme se do řeči a já ho najednou pohladím po tváři a dám pusu. Takovou tu středně dlouhou a pak se mírně zastydím a sklopím oči. A pak oba zanecháme všeho a jdeme koupit víno a jdeme do parku a tam je krásný nebe plný hvězd a trochu to tam páchne (aby všechno nebylo tak dokonalý!) a pak se furt líbáme a povídáme si až pozdě do noci a potom se zase líbáme (ale nevyspíme se spolu ani nic podobnýho) a pak se rozloučíme a jdeme každý po svých. A pak si další den píšeme a píšeme, protože už na sebe máme čísla a pak se vídíme čím dál častěji a začneme spolu chodit a pak spolu zůstaneme celý život a sme si hroznou oporou. Občas se podvedeme, ale to jen proto, abychom spolu stále mohli zůstat a nezačli si lézt na nervy. Nemáme ani psa, ani někde sehnaný dítě. Vše bereme tak jak to je. Jsme pokorní za to co máme a z toho, co mít nemůžeme se netrápíme a umíme se podpořit a vůbec sme strašně rádi, že sme se potkali a že se máme. A já pak za několik desítek let umírám (dřív proto, aby truchlil on a ne já). A pak umře i on, ale nějak divně. Myslím, třeba při plavání zástava srdce nebo tak něco. A pak se bůhvíjestli potkáme v nebi a všemu se pořád smějeme, až nás bůh napomíná.
Achjo, sem fakt dilina..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama