Rodion Romanovič Raskolnikov

13. července 2014 v 20:32 | Willy |  Život
Předminulej pátek byl fakt výbornej. Nejdřív sem nasedl na autobus, kterej mě odvezl někam úplně do hajzlu. Takže sem pak musel jet do Prahy až za dvě hodiny. Ale neměl sem prachy a tak sem si šel vybrat do bankomatu. Vybral sem si jen dvě kila, ale nedošlo mi, že budu mít dražší jízdný, protože už začal červenec a o prázdninách studenstký slevy na jízdný neplatěj, ani když jedete ze školy.. Potřeboval sem ještě skoro kilo na cestu z Prahy domů a hlavně 24 korun na metro. Vždycky si kupuju několik lístků. Ale v peněžence už žádnej nebyl, ikdyž sem byl přesvědčenej, že tam ještě jeden někde byl. Vzhledem k tomu, že se za celej rok ještě nestalo, že bych jel na černo, se mi tahle představa moc nezdála.. Ale zase sem si říkal, že sem za ten celej rok revizory potkal tak třikrát a to jen v podchodu na přestupu. No nakonec sem se (s nepěkným pocitem) rozhodl jet na černo, protože kdybych nejel, nezbylo by mi na cestu domů a než bych našel bankomat, ujel by mi ten bus. Každopádně mě ještě napadlo, že bych mohl jet domů vlakem z hlaváku a tudíž zmenšit pravděpodobnost toho, že mě chytnou. Psal sem sestře, aby se mi podívala na spoje. Nevěděl sem tedy, jestli přestoupit na Florenci a jet busem a nebo jet až na Hlavák a potom jet vlakem. Sestra neodepisovala a tak sem si řekl, že vystoupím na Florenci, nebudu přestupovat, aby mě nečapli tam a počkám na tu sms na nástupišti a pak uvidím. Hned jak jsem vystoupil jsem proti sobě uviděl stát revizora. Myslel sem si, že se zblázním. Samozřejmě, že si mě vybral. V ten moment mi přišla sms od sestry, že za dvě minuty odjíždí z Hlaváku vlak domů, kterej bych ještě stihl. Začal sem si tu sms číst a revizor si myslel, že mám sms jízdenku. Nevěděl sem, co mám dělat a tak sem mu začal vysvětlovat, že celej rok si kupuju jízdenky a že teď sem neměl dost peněz (při připitomělém šmátrání v peněžence na mě vypadla prázdná neoznačená jízdenka, kterou sem celou dobu nemohl najít.) Pomalu sem začínal brečet. Z toho ohromnýho vzteku. Z toho, že si celej rok kupuju jako idiot lístky a pak si kvůli tomu, že na to nemám jízdenku nekoupím a přesně v ten moment mě čapnou a já mám celou dobu u sebe prázdnej lístek, kterej kdybych našel o dvě minuty dřív a označil, nic by se nestalo. To bylo to poslední, co mě dorazilo. Revizor samozřejmě nic nepochopil a z mýho vyjadřování ani nemohl. Na moje hrabání v drobnej a žvlatlání, kterym sem mu chtěl říct, že mi na to fakt nezbylo mi řekl, že teď žádný peníze nechce, že to zaplatím následně. A tu neoznačenou jízdenku určitě nepochopil. Myslel si prostě, že sem se na to vysral a doufal sem, že mě nechytnou. Neměl sem ani jeden argument, jak mu to všechno dokázat. A hlavně by to asi stejně neprošlo, protože tam po chvilce přišel nějakej jeho kolega, jestli je vše v pořádku. A tak sem se vzpamatoval. Řekl sem si, že je to teda kurevská situace, ale z tohodle tam teda hrát divadlo nebudu a rozhodně ne brečet a ztrapňovat se. Podal sem mu občanku, vypsal to na 800 a já odešel.

Byl sem hrozně rád, že sem se fakt nerozbrečel. Sice mi dost přeskakoval hlas a neměl sem k tomu fakt daleko, ale ustál sem to. Sou to zvláštní věci. Kdybych si nekoupil jedny sušenky, mohlo mi na to v peněžence zbejt. Kdyby sem nenastoupil na špatnej autobus, mohl sem stihnout přijet do Prahy dřív a všechno mohlo bejt jinak. Kdybych si v bankomatu vybral o kilo víc. Kdyby mi sms od sestry přišla o deset vteřin dřív, nevystoupil bych na Florenci, ale na Hlaváku, kde nikdo nechytá. Kdybych pořádně prohledal peněženku, našel bych ho. Kdybych vyžebral těch deset korun, co mi scházelo na lístek. Kdybych šel najít bankomat a nechal si klidně ujet autobus domů.
Kdyby. Kdyby. Kdyby.

Nejvíc paradoxní na tom je ta věc, že když už sem konečně dorazil s pokutou v ruce na nádraží, koupil si za poslední prachy lístek domů a usadil se zoufale v sedadle, vzpomněl sem si na jednu věc. Bylo to asi tak dva tři týdny, co sem si v jedný trafice kupoval lístky na metro. Paní prodavačce sem řekl 5 lístků, ale dala mi jich šest. Avšak na kase namarkovala lístků jenom pět. A já jí nic neřekl. Věděl sem to celou tu dobu. Nebylo to tak, že bych si to uvědomil až při odchodu. Věděl sem to hned a nic sem neřekl. Nic. Držel sem hubu. Já. Já, kterej si na těhle věcech zakládám. Nesnáším, když někdo krade, podvádí nebo se nechová čestně. Já sem popadl ty lístky a odešel. Bylo mi ze sebe špatně. Nevěděl sem, proč sem nic neřekl. Za mnou sice stála fronta, ale mě tohle problém nedělá. Přesto sem byl zticha. Neupozornil sem na to, protože sem si říkal, že mám o jeden lístek navíc a zadarmo. Jo. Bylo to přesně tak. A i v ten moment sem si uvědomoval, že ten lístek bude někde chybět. A že ho za mě někdo bude muset zaplatit. Buď vedoucí, nebo prodavčka. Ale i kdyby to nakonec prošlo, na tom stejně nezáleží. Tady šlo o můj pocit. A já se zachoval jako idiot, jako zloděj nebo podrazák. Jako zmrd, kterým nechci být. A tohle byla přesně ta várka lístků, který sem naposledy kupoval před tím, než se to stalo. Takže ten neoznačenej lístek, co sem ho našel až před revizorem, byl stoprocentně z týhle várky.
A já vsadím boty, že to byl ten šestej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama