Říjen 2014

O ničem

27. října 2014 v 13:50 | Willy |  Život
Hrozně mě to všechno nasralo. Snažil jsem se s F. nebavit, což je dost obtížný, když vezmete v úvahu, že sme spolubydlící a chodíme spolu do stejnýho ročníku, na stejný obor. Ten den bylo pár přednášek a F. na jednu nešel a řekl, že jde na byt a já s K. sme tam šli, zjistili, že odpadá a tak sme se rozhodli, že půjdeme na pivo. F. sme ani nenapsali, protože sme skoro celou dobu řešili to, co se stalo minulou noc, jakou máme ponorku a tak. Napadlo mě, že bych jí řekl, že sem s ním spal, ale nakonec sem si to rozmyslel. A udělal jsem dobře. Ale jinak jsem jí toho řekl vážně dost a celkem se nestačila divit. O tom, jak si nás F. hrozně nárokuje, jak nás to s J. docela sere a občas vlastně i dost rozesmívá, jak mi v létě psal, že až se z toho bytu všichni odstěhujeme, nejhůř to ponese on, atakdále. Docela sme se v tý hospodě nalili a pak už se nám nechtělo jít na poslední přednášku, ale nakonec sme si po cestě ještě koupili pivko v plechu a rozhodli se, že tam skutečně půjdem. Zavolal jsem F., jestli jde a on byl docela nasranej, že sme mu neřekli, že jdeme do hospody.. (Nejde na přednášku, odejde na byt a pak nám vyčte, že s náma nebyl v hospodě?) Potkali sme se na přednášce. On seděl před náma, my s K. vedle sebe za ním. Dycinky, když se pan profesor otočil, sme si lokli a byli sme docela dost. (Ano, uvědomuju si tu trapnost chodit s pivem na přednášku a schovávat ho, jako kdybych byl v prváku na střední.. Ale takhle sme to prostě nebrali. Nechtěli sme mít absenci, ale zároveň sme si chtěli dát pivko, no.. Avšak.. Já vím, no...) Ovšem docházku nezapisoval a po hodině už sme to s K. nedávali a rozhodli se odejít. Já bych to teda asi vydržel, ale K. byla dost a už tam nechtěla být ani minutu. Zážitky o tom, jak panu profesorovi skákala do řeči a pokřikovala na něj své znalosti, kdykoliv se do pléna na něco zeptal, ponechávám stranou. Ano, bylo lepší odejít. Tak sme se sebrali a snažíc se, být co nejvíc nenápadnejma, odešli. Upoutali sme na sebe samozřejmě větší pozornost, než kdybysme se normálně zvedli a odešli. F. sme nic neřekli, protože by bylo docela trapný na něj ťukat a ptát se ho, jestli s náma taky odchází.. Řekli sme si, že mu potom napíšem.

Přišli sme do přízemí a K. si ještě (po těch pivech..) potřebovala odskočit a když sme tam postávali, viděli sme, že
už odcházejí i ostatní z tý přednášky, takže už to asi ukončil a najednou se před náma objevil F. se slzama v očích a začal na nás docela křičet, proč sme mu zdrhli. K. se toho ujmula, řekla mu ať se uklidní, že sme mu nezdrhli a že sme na něj chtěli počkat v hospodě (což byla pravda). F. něco bábolil o tom, že když ten učitel viděl, že už odcházíme, řekl, že už to asi pro dnešek stačí a rozpustil to. Já byl nasranej. Měl sem chuť ho popadnout a švihnout s ním o zem. Děvka. Uječená děvka. (Bože, slyšíš, jak mluvím o někom, kdo je do mě neopětovně zamilovaný a chová se, nejspíš právě kvůli tomu, zoufale?) Zmrd. Za to všerejší boxování, za ty debilní pohledy, za ty slzy, za všechno. Pěkně o zem. Možná bych si to i užíval. Jak se nepochopitelně tváří, jak se bojí. Na sekundu bych si to užil. Pak by mi ho začalo být líto a pomohl bych mu se zvednout. Happyend je třeba vždy a všude! Cháchá.

Cestou do té hospody řekl F., že K. hrozně páchne dech po pivu (kdo by to byl řekl?) a ať si dá pozor, aby na to její přítel (který nesnáší, když s náma chodí do hospody) nepřišel. Domů měla jít asi až za několik hodin.. Nevím, proč jí to vůbec říkal. Připadal sem si dost špatně, za ní. Měl asi blbou náladu, tak nám to potřeboval nejspíš nějak vrátit. Nakonec sme nešli do hospody, ale do čajovny. Bylo to tam supr. Mě teda pro změnu hrozně smrděli nohy, takže kdykoliv sem neseděl v tureckym sedu, bálem sem se poblil. Dali sme si společně čaj, kuskus a vodnici neboli šíšu. Hořela asi tři hodiny a byla fakt dobrá. F. byl pořád nějakej podrážděnej, ale už mě tolik nesral. K. to všechno tak nějak zachraňovala. Než sme šli domů, psal mi pan Model, že je v clubu, jestli se nechci stavit. Když sme odcházeli z čajky, řekl jsem jim, že jdu za ním. F. to bůhvíproč docela vzal. Připadal jsem si, jako kdyby byl pan Model můj kluk. Byl to zvláštní pocit. Ale přišlo mi, že to musí cítit i on. Takže sem dělal všechno proto, aby sem to rozboural. Ubalil mi cígo, porotože už moc nekouřím a chvilku sme pokecali. Říkal, že je mu docela blbě a šli sme společně domů. On na kolej, já na byt. Říkal, že o víkendu nebude na koleji, protože tam jeho spolubydlící bude mít přítele. Hahaha. Nemálo sem se smál. Má na ty buzny docela štěstí. My sme se totiž taky seznámili tak, že nás jednou dali na stejnej pokoj.. Pak sme se rozloučili a já šel na byt. Cestou sem si přečetl zprávu od F., že se hrozně omlouvá, že mi to chtěl říct osobně, ale že ho ten včerejší den moc mrzí a že byl zhulenej a proto už hulit nebude ani si nedá žádný houby. Asi to moc nepochopil. Měl v sobě nějakej
pocit, kterej takovýhle věci jen podpořili v tom, aby ho dal najevo, ale ten pocit už v sobě musel mít.. Napsal sem mu, že nevím, co jsem mu ten večer udělal. Odpověděl, že ten večer sem mu nic neudělal, že si jen uvědomil, jak moc mu to ublížilo a že mi chtěl dát vše a já to odmítl. A tudíž ho nenapadlo nic lepšího, než za mnou přijít a začít mě mlátit. Na to už sem mu neodpověděl. Nechápe to. Nechápe, že si člověk moc nevybírá, do koho se zamiluje. Když sem přišel domů, už sme se o tom nebavili.

V zásadě se nic nemění

23. října 2014 v 14:10 | Willy |  Život
Minulej tejden sme byli s F. na jedný přednášce. Bylo to docela fajn. Potom sme šli na jednu párty, která mě hrozně moc bavila. Fakt sem si to užil. Vypil sem pár piv a pak sem se s J. a F. a dalšíma dvěma holkama zhulil a J. potom ještě přinesl čaj z hub od slečny Helgy. Jenže ty houby moc nefungovaly, protože byly údajně asi dva roky zavřený v mrazáku. (Všimli ste si, že jsou lidé, kteří mrazáku říkají mražák? Jako kdyby ten spotřebič snad nemrazil ale mražil..) Potom sem se tam tak různě poflakoval a tak. Bylo to fajn. Trochu sem se vyhýbal F., kterej si na všechno pořád stěžoval a tak. Připadal jsem si tam trochu jako feťák. Tou atmosférou. Nebyl sem nikterak mimo. Normálně sem vnímal, ale ta atmoška tam pořád byla a já z toho měl smíšený pocity. Stará, opuštěná budova ve který mladý lidi poslouchají současný electro a užívají si, nijak nevybojované svobody, plnými doušky. Pořád sme tam tak nějak blbli. Už si nevybavuju co bylo před tím a co bylo potom, ale bylo to všechno dobrý až na pár detailů. Jak už sem uvedl - F. byl pořád nějak nasranej a asi to bylo taky zčástí tím, že se tam s ním nikdo moc nebavil (to semnou se tam taky moc lidí nebavilo, ale já si z toho nic moc nedělal a možná sem byl spíš rád) a tak se potom sbalil a šel na byt pro zbytek rumu. Pak střídavě seděl na parapetu a nebo různě postával a depkařil a mě bylo hrozně dobře a nechtěl sem strávit další večer způsobem, že opět budu řešit to, že si to zase někdo neužívá a já ho mu budu dělat zábavu. "Tak ať jde kurva domů, když ho to tu nebaví, ne? Kdo ho tady drží?" říkal sem si. A něco v tom smyslu sme si říkali i s J., kterej už toho měl asi taky dost. Potom sme se všichni nějak potkali u okna a F. zase seděl na tom parapetu, něco dělal s nohama a málem mě kopnul do rozkroku. Řekl semu mu: "bacha, málem si mě kopnul do koulí" s určitou vážností, ale usmíval sem se. A on mi na to dost opovržlivě odpověděl, že je to jedno, že mi stejně k ničemu nejsou.

Nikdy jsem se nenaučil, jak mám na takovýhle věci reagovat. A asi se to ani nenaučím. Možná je to tak dobře. Cítil sem se dost špatně. Přiblble sem vykulil oči, otočil se a šel jinam. J. mu řekl, co to s ním je a proč je tak hnusnej a F. odpověděl něco v tom smyslu, že sem si to zasloužil.

Vím moc dobře, že ten večer sem mu nic neudělal a tudíž nebyl žádnej důvod tohle dělat. A i kdybych něco udělal, tohle je přece podpásovka první kategorie. Bylo mi z toho smutno. Potom za mnou F. přišel a řekl, že se mi omlouvá a já mu odpověděl, aniž bych se na něj podíval, že je mi to jedno (že mě takhle urazil). Ale jedno mi to nebylo. Tohle sem prostě vážně nečekal. Když jde člověk do konfrontace s někým, většinou předvídá takovýhle podpásovky a trochu se na ně připraví a obrní se. Ale já do žádný konfrontace nešel a tudíž sem se na to ani nestihl připravit. Ale i kdybych šel do konfrontace s F., nikdy by mě nenapadlo, že by tohle mohl vytáhnout. Něco tak podprahovýho. Bylo mi z toho fakt smutno.

Potom sem se nějak vrátil zpátky do normálu, s nějakou partičkou sme vytvořili takové provizorní hudební těleso, každej si vybral kus nějaké věci (od zábradlí, přes palubky až po zeď) a společně sme na to bubnovali. Bylo to super a hrozně se mi to líbilo. Potom sem se od J. dozvěděl, že F. brečí někde na okně. Nechtěl sem to řešit. Ikdyž mi to nebylo jedno, potom všem už toho bylo vážně dost. Potom sme někam šli s J. a když sme se vrátili, F. akorát odcházel a hrozně hystericky brečil a utíkal. Bylo to vážně psycho. Nevěděl sem, co se jako děje a bylo mi ho dost líto, ale netušil sem, jak mu pomoct. Než sem se stihl rozkoukat, uviděl sem, že se vrací. Šel hrozně rychle a netvářil se vůbec mile. Přišel ke mě a pěstma do mě začal dost nevybíravě bušit.
Do hrudníku, do břicha. Trvalo to docela dlouho a celkem to bolelo. Zůstal sem stát (trochu sem se zapřel) a nic sem nedělal. Pak se pro změnu sbalil a šel zase pryč. Zůstal sem stát jak opařenej. Vůbec sem nevěděl, co mám dělat. Celou tuhle scénu sledoval J., kterej potom řekl, že je na čase jít domů. Taky to sledovala jedna mladá učitelka, která stála opodál. Bylo mi dost trapně. Navíc sem ani (opět) nevěděl, čím sem si to zasloužil. Potom sem trochu vynadal J., za to, že se mě nezastal a nezasáhl. On řekl, že si myslel, že sem mu předtím něco udělal. No, ono tak tak opravdu vypadalo. I já jsem pořád přemýšlel, čím sem mu ublížil.
J. a Helga odchod trochu zdržovali a já už toho měl celkem dost. Sbalil sem si svá bolavá žebra do svojí džísky a šel sem domů. Na schodech bylo hrozně lidí a taky tam seděl F., ale já se neohlížel a na nikoho nečekal. Cestou domů, která trvalo jen pár metrů, sem za sebou slyšel zvuky připomínající plakjícího F., ale neohlížel sem se.

Přišel sem domů, sedl si. Za chvilku přišel F., sedl si naproti a řekl, že se omlouvá. Já sem mu neodpověděl. Pak přišel J. s Helgou a řekli, že jdou ještě do hospody. Bylo asi kolem čtvrtý a já už nikam nechtěl, tak sem šel spát. Než sem usnul, poslouchal sem, jak F. asi tak půl hodiny hystericky sténá v kuchyni a taky v koupelně. Celou dobu sem se bál, že třeba vezme nůž a přijde mě pobodat. Potom tedy skutečně přišel, ale jenom si lehnul a unsul. A potom sem usnul i já.

Zachraňte Willyho!

14. října 2014 v 22:23 | Willy |  Život
Dny běží. Přes týden škola o víkendu pracuju na zahradě. Sem línej člověk a složitě se k práci přemlouvám. Ale nakonec sem potom rád, že jsem se donutil. Ta práce je za člověkem hned vidět a to se mi líbí.

Jsem úplně v hajzlu. Nevím co mám dělat. Myslel sem si, že si toho nikdo nevšimne, ale chyba lávky. K. mi včera v hospodě řekla, že jsem od začátku roku nějakej smutnej a ptala se, co mě trápí. Smutnej bejvám i v normálních obdobích, ale tohle je asi prostě extrém. A když už si toho všimla i ona, měl bych něco dělat.

Totiž - jsem totálně vyřízenej. Neustále nad vším přemýšlím a nedokážu skoro vůbec vypnout. Ponorka na bytě. Spokojenost J. Směřování ČR. Zamilovanost F. Ekologie. Západ. Romové. Vztah mé mámy a otčíma. Globální oteplování. Zlatovláska. Konzumní společnost. Bůh. Moje sexualita. Zrádce. Bulvarizace médií. Povrchnost ségry. Lidská práva. Hladové děti, nejen v Africe. Okupace Ukrajiny. Škola. Moje budoucí práce. Sex. Přelidnění. Comeback komunismu. Obecná nevzdělanost. Filosofie. Nezaměstnanost. Válka. Recyklace. Biopotraviny. Příroda. Násilí. Touha mít vztah. Smrt. Vlastní ošklivost. Šikana. Odcizení. Senioři. Umění. Trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. A to je jen setina toho všeho. Mohl bych pokračovat do nekonečna. V noci nemůžu ani spát. Jsem z toho úplně vyčerpanej a pořád nemůžu přestat přemýšlet. A následně se z toho totálně nervuju a trápím. Vím, že s většinou těch věcích nic neudělám, ale mám nutkání je řešit, protože vidím, že je to skoro všem kolem mě úplně ukradený. Asi se bojím. Strach mě žene. Nevím, jestli se taky v těchhle všech věcech náhodou nevyžívám a jestli mi to do jistý míry nedělá dobře. Sebedestrukce. Jak romantické. Každopádně si musím najít minimálně psychologa, nebo se z toho fakticky zblázním. Už to fakt nedávám.

Ilona Csáková - Pink


Skrz strč prst

12. října 2014 v 0:24 | Willy |  Život
Potom se to dopisování s F. nějak ukončilo. Mě už to dost nebavilo a on to nejspíš pochopil. Asi se trochu urazil, protože
pak mi napsal nějakou, na něj nezvykle, odměřenou odpoveď. Já sem mu proto už nic neodpověděl, z části taky proto, abych mu dal najevo, že jsem taky trochu nasranej. Jako kdybych mohl za to, že ho nemiluju. Promiňte Vážení, ať děláme, co děláme, nemůžeme se do Vás zamilovat. Uběhlo pár dnů a začala škola.

Myslím, že první tejden byl ještě celkem v pohodě, ale na F. bylo vidět, jak ho to vůbec nepřešlo. Ten týden potom, už začala ta samá ponorka, jako loni a když F. s J. šli pro nějaký jídlo, sbalil sem se a šel sem do školy. Cestou sem si koupil pivo. Nikdo tam nebyl, pustil jsem si nahlas hudbu, hrozný srajdy a byl tam fakt klídek. Píp. Esemeska od F.: "Kde jsi?". Za chvilku volání. Ignoroval jsem to. Pak další zpráva. Kašlal sem na to, ale potom se mu napsal, nějakou rádobyvtipnou sms - jen aby věděl, že mě nikdo neukradl a že žiju. Ale nechtěl sem psát kde sem, aby za mnou nepřišel. Byl jsem tam asi hodinu, popíjel sem ten den asi třetí pivko, což mě bohatě stačí a začínal jsem to cítit. Najednou slyším klapnout dveře. Dopíče. Kdo to tady otrvauje. Zeslabuju hudbu. No do háje. F. Jsem přiopilej, tudíž se příliš nerozčiluju a naopak ho v jemné přetvářce ještě s úsměvem přívítám. Nejsem ale příliš milý. Dávám trochu najevo, že v mém provizorním ráji je momentálně místo jen pro mě. F. říká, že věděl, že tam budu. Taky mlel, že si myslel, že jsem odešel, protože sem na něj nejsem naštvanej. (A za co? Dohajzlu! Vždyť mi nic neudělal! Jenom potřebuju klid! Samotu! Proč mě sleduje? O co mu pořád sakra jde? To nevidí, že máme ponorku, že už se navzájem sereme a že mě tudíž logicky sere i on?) Pak něco blábolí o tom, že tam vůbec neměl chodit, což vážně neměl a ptal se, jestli má odejít. Já na to nereaguji ani pozitivně, ani negativně, jak bývá zvykem, když něchci nikomu říct nic špatnýho na rovinu. Sbalí se a odchází. Ale docela v pohodě. Hurá. Zachvilku je tam zpátky s lahví vína. Mám na něj chuť, ale před ním dělám, že nechci a jen si trochu loknu. Když odchází na záchod, naklopuju to tam jak třináctka na první dýze. Chci se opít. Ale hlavně z něj a z toho všeho!

Potom šaškujem. Různě tancujem a tak. On je opilej a já se mu směju. Tajně.

Posléze odcházíme. Protože už mám fakt hlad a taky chuť na to, co mi oni dva mezi tím, co sem si odběhl do ráje a byl vyrušen, uvařili. Ještě si pouštíme poslední songy a jdeme. Cestou mi říká, že si myslel, že to vydrží delší dobu než týden (nemilovat mě). Ale že to snad bude dobrý, že už vídí to, v čem by to asi nefungovalo. Já mu na to něco říkám, snažím se mu pomoct. On, že za mnou neměl chodit. Já už mu vůbec nic nevyvracím. Pak říkám, že nevím co mám dělat. A ptám se ho, jestli by mu pomohlo, kdybych na něj byl hnusnej. Což sem trochu posral a hned si to uvědomuju, ale v tom zoufalstvím už jsem vážně mimo. On asi neodpovídá nebo odpovídá sračky. Přijdem domu sedíme naproti sobě u stolu, už to dávno neřešíme, oba žereme a on najednou "Nebudu se kvůli tomu trápit. Už to nebudu řešit. Mám na víc." Jako rána z nebe. Mlčím, ale v duchu jedu monolog jaxvině: Píšeš mi, že si lepšího člověka nepotkal a že už ani nepotkáš, žes nikdy tak nikoho nemiloval a blablabla a teď máš na víc? Já přeci vím, že nejsem žádnej velkej charakter, ale vím to! Proč mi říkáš takovýhle věci? Proč to děláš? Nemiluju Tě a proto sem najednou horším? Snad mě tolik nenasralo to, že tím evidentně chtěl říct, že nejsem zase tak dobrej člověk, ale to, že mi chtěl evidentně ublížit a to on jen tak nedělá. Bodám vidličkou do brambory, aniž bych jí chtěl nabrat a na čele se mi rýsuje obrys nasírací žíly.

Volba užití utěrek dle uvážení každého spotřebitele

6. října 2014 v 20:47 | Willy |  Život
Potom sem přijel domů a byl sem z toho trochu rozhozenej. Nemyslete si, že jsem si obarvil vlasy na černo, spustil ofinu a řezal se do zápěstí. Zas tolik mě to nesebralo. Možná trochu naopak. Měl sem možná i radost. Radost? Jo, radost. Asi z toho, jak moc mě někdo miluje, jak moc kvůli mě trpěl a trpí a kolik toho pro něj znamenám. Trapný? No jasněžejo. Kdyby měli egoisté svou horu a na ní svůj domeček pro schůzky, byl bych minimálně správcem toho domečku. V horším případě předseda výboru pro rozvoj tohoto egospolku.

Psali sme si s F. emaily. Já mu napsal, že to asi určitě nemá smysl. Podával jsem to opět po částech, ale intenzivněji. Napsal, že ho mrzí, že sem mu to neřekl do očí. Vtipný je, že mě to taky mrzí. Ale asi to prostě nešlo. Já se obhajoval a on to na mě neustále všechno chrlil. Stránky a stránky emailů o tom, jak si představoval být u nás doma a vidět kam sem chodil na základku a kam sme chodili s kámošema ven a tak dále. A že se mu o mě zdá a zdálo spoustu snů a už neví co je a co není realita. Že si jí plete se sny. Bylo to fakt dojemný, ale já prostě nemůžu. Drahý světe, omlouvám se, ale nemohu!

Pak sem střídavě něco dělal na zahradě (tvrdou chlapskou práci, pičo) projížděl doma internet a nebo čuměl na Odložený případy a další srajdy, u kterých si už po dvou hodinách nevybavíte děj. Taky se mi stala jedna úsměvná příhoda. A nebýt jejího lehce erotického podtextu, s jistotou by aspirovala na to, stát se součástí naší pomyslné rodinné kroniky:

V kuchyni máme (asi jako v dalších 2 314 117 domácností v ČR) papírové utěrky namotané na takové té ruličce. Nuže, byl jsem doma a ty papírové utěrky sem si vzal k sobě do pokoje. Jako první přijel otčím. Byl v kuchyni a pak tam něco dlouho hledal. Potom se jako obvykle usadil u televize a pustil si Óčko, což je jediná stanice u který nerudne, není vulgární a nemá tendenci na vše reagovat a častovat herce/moderátory/kohokoliv nadávkami nejhrubšího zrna. Já si šel mezitím udělat něco k jídlu do kuchyně a při té příležitosti jsem papírové utěrky vrátil tam kam patří. Když přijela máma, ptal se jí otčím, kde jako sou ty papírový utěrky a ona šla tam, kde jsou vždycky a řekla mu, že pořád na stejným místě. On řekl, že tam předtím nebyly. Ona, že určitě byly. On, že tam předtím fakticky určitě nebyly. Ona mu pak řekla, kde by asi tak jako byly a že nemají nožičky a pak mu taky řekla, že je blázen. A já se při poslechu této konverzace usmíval v pokoji, v blaženém úsměvu ze své předchozí masturbace, která by byla bez papírových utěrek o mnoho těžší. A pak sem se smál taky tomu, jestli otčím nebyl nejvíc naštvanej právě z toho, že potřeboval ty utěrky taky k onanii, ale kvůli jejich absenci si musel nechat zajít chuť a tak ho to rozhodilo. Chachá.