V zásadě se nic nemění

23. října 2014 v 14:10 | Willy |  Život
Minulej tejden sme byli s F. na jedný přednášce. Bylo to docela fajn. Potom sme šli na jednu párty, která mě hrozně moc bavila. Fakt sem si to užil. Vypil sem pár piv a pak sem se s J. a F. a dalšíma dvěma holkama zhulil a J. potom ještě přinesl čaj z hub od slečny Helgy. Jenže ty houby moc nefungovaly, protože byly údajně asi dva roky zavřený v mrazáku. (Všimli ste si, že jsou lidé, kteří mrazáku říkají mražák? Jako kdyby ten spotřebič snad nemrazil ale mražil..) Potom sem se tam tak různě poflakoval a tak. Bylo to fajn. Trochu sem se vyhýbal F., kterej si na všechno pořád stěžoval a tak. Připadal jsem si tam trochu jako feťák. Tou atmosférou. Nebyl sem nikterak mimo. Normálně sem vnímal, ale ta atmoška tam pořád byla a já z toho měl smíšený pocity. Stará, opuštěná budova ve který mladý lidi poslouchají současný electro a užívají si, nijak nevybojované svobody, plnými doušky. Pořád sme tam tak nějak blbli. Už si nevybavuju co bylo před tím a co bylo potom, ale bylo to všechno dobrý až na pár detailů. Jak už sem uvedl - F. byl pořád nějak nasranej a asi to bylo taky zčástí tím, že se tam s ním nikdo moc nebavil (to semnou se tam taky moc lidí nebavilo, ale já si z toho nic moc nedělal a možná sem byl spíš rád) a tak se potom sbalil a šel na byt pro zbytek rumu. Pak střídavě seděl na parapetu a nebo různě postával a depkařil a mě bylo hrozně dobře a nechtěl sem strávit další večer způsobem, že opět budu řešit to, že si to zase někdo neužívá a já ho mu budu dělat zábavu. "Tak ať jde kurva domů, když ho to tu nebaví, ne? Kdo ho tady drží?" říkal sem si. A něco v tom smyslu sme si říkali i s J., kterej už toho měl asi taky dost. Potom sme se všichni nějak potkali u okna a F. zase seděl na tom parapetu, něco dělal s nohama a málem mě kopnul do rozkroku. Řekl semu mu: "bacha, málem si mě kopnul do koulí" s určitou vážností, ale usmíval sem se. A on mi na to dost opovržlivě odpověděl, že je to jedno, že mi stejně k ničemu nejsou.

Nikdy jsem se nenaučil, jak mám na takovýhle věci reagovat. A asi se to ani nenaučím. Možná je to tak dobře. Cítil sem se dost špatně. Přiblble sem vykulil oči, otočil se a šel jinam. J. mu řekl, co to s ním je a proč je tak hnusnej a F. odpověděl něco v tom smyslu, že sem si to zasloužil.

Vím moc dobře, že ten večer sem mu nic neudělal a tudíž nebyl žádnej důvod tohle dělat. A i kdybych něco udělal, tohle je přece podpásovka první kategorie. Bylo mi z toho smutno. Potom za mnou F. přišel a řekl, že se mi omlouvá a já mu odpověděl, aniž bych se na něj podíval, že je mi to jedno (že mě takhle urazil). Ale jedno mi to nebylo. Tohle sem prostě vážně nečekal. Když jde člověk do konfrontace s někým, většinou předvídá takovýhle podpásovky a trochu se na ně připraví a obrní se. Ale já do žádný konfrontace nešel a tudíž sem se na to ani nestihl připravit. Ale i kdybych šel do konfrontace s F., nikdy by mě nenapadlo, že by tohle mohl vytáhnout. Něco tak podprahovýho. Bylo mi z toho fakt smutno.

Potom sem se nějak vrátil zpátky do normálu, s nějakou partičkou sme vytvořili takové provizorní hudební těleso, každej si vybral kus nějaké věci (od zábradlí, přes palubky až po zeď) a společně sme na to bubnovali. Bylo to super a hrozně se mi to líbilo. Potom sem se od J. dozvěděl, že F. brečí někde na okně. Nechtěl sem to řešit. Ikdyž mi to nebylo jedno, potom všem už toho bylo vážně dost. Potom sme někam šli s J. a když sme se vrátili, F. akorát odcházel a hrozně hystericky brečil a utíkal. Bylo to vážně psycho. Nevěděl sem, co se jako děje a bylo mi ho dost líto, ale netušil sem, jak mu pomoct. Než sem se stihl rozkoukat, uviděl sem, že se vrací. Šel hrozně rychle a netvářil se vůbec mile. Přišel ke mě a pěstma do mě začal dost nevybíravě bušit.
Do hrudníku, do břicha. Trvalo to docela dlouho a celkem to bolelo. Zůstal sem stát (trochu sem se zapřel) a nic sem nedělal. Pak se pro změnu sbalil a šel zase pryč. Zůstal sem stát jak opařenej. Vůbec sem nevěděl, co mám dělat. Celou tuhle scénu sledoval J., kterej potom řekl, že je na čase jít domů. Taky to sledovala jedna mladá učitelka, která stála opodál. Bylo mi dost trapně. Navíc sem ani (opět) nevěděl, čím sem si to zasloužil. Potom sem trochu vynadal J., za to, že se mě nezastal a nezasáhl. On řekl, že si myslel, že sem mu předtím něco udělal. No, ono tak tak opravdu vypadalo. I já jsem pořád přemýšlel, čím sem mu ublížil.
J. a Helga odchod trochu zdržovali a já už toho měl celkem dost. Sbalil sem si svá bolavá žebra do svojí džísky a šel sem domů. Na schodech bylo hrozně lidí a taky tam seděl F., ale já se neohlížel a na nikoho nečekal. Cestou domů, která trvalo jen pár metrů, sem za sebou slyšel zvuky připomínající plakjícího F., ale neohlížel sem se.

Přišel sem domů, sedl si. Za chvilku přišel F., sedl si naproti a řekl, že se omlouvá. Já sem mu neodpověděl. Pak přišel J. s Helgou a řekli, že jdou ještě do hospody. Bylo asi kolem čtvrtý a já už nikam nechtěl, tak sem šel spát. Než sem usnul, poslouchal sem, jak F. asi tak půl hodiny hystericky sténá v kuchyni a taky v koupelně. Celou dobu sem se bál, že třeba vezme nůž a přijde mě pobodat. Potom tedy skutečně přišel, ale jenom si lehnul a unsul. A potom sem usnul i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama