Volba užití utěrek dle uvážení každého spotřebitele

6. října 2014 v 20:47 | Willy |  Život
Potom sem přijel domů a byl sem z toho trochu rozhozenej. Nemyslete si, že jsem si obarvil vlasy na černo, spustil ofinu a řezal se do zápěstí. Zas tolik mě to nesebralo. Možná trochu naopak. Měl sem možná i radost. Radost? Jo, radost. Asi z toho, jak moc mě někdo miluje, jak moc kvůli mě trpěl a trpí a kolik toho pro něj znamenám. Trapný? No jasněžejo. Kdyby měli egoisté svou horu a na ní svůj domeček pro schůzky, byl bych minimálně správcem toho domečku. V horším případě předseda výboru pro rozvoj tohoto egospolku.

Psali sme si s F. emaily. Já mu napsal, že to asi určitě nemá smysl. Podával jsem to opět po částech, ale intenzivněji. Napsal, že ho mrzí, že sem mu to neřekl do očí. Vtipný je, že mě to taky mrzí. Ale asi to prostě nešlo. Já se obhajoval a on to na mě neustále všechno chrlil. Stránky a stránky emailů o tom, jak si představoval být u nás doma a vidět kam sem chodil na základku a kam sme chodili s kámošema ven a tak dále. A že se mu o mě zdá a zdálo spoustu snů a už neví co je a co není realita. Že si jí plete se sny. Bylo to fakt dojemný, ale já prostě nemůžu. Drahý světe, omlouvám se, ale nemohu!

Pak sem střídavě něco dělal na zahradě (tvrdou chlapskou práci, pičo) projížděl doma internet a nebo čuměl na Odložený případy a další srajdy, u kterých si už po dvou hodinách nevybavíte děj. Taky se mi stala jedna úsměvná příhoda. A nebýt jejího lehce erotického podtextu, s jistotou by aspirovala na to, stát se součástí naší pomyslné rodinné kroniky:

V kuchyni máme (asi jako v dalších 2 314 117 domácností v ČR) papírové utěrky namotané na takové té ruličce. Nuže, byl jsem doma a ty papírové utěrky sem si vzal k sobě do pokoje. Jako první přijel otčím. Byl v kuchyni a pak tam něco dlouho hledal. Potom se jako obvykle usadil u televize a pustil si Óčko, což je jediná stanice u který nerudne, není vulgární a nemá tendenci na vše reagovat a častovat herce/moderátory/kohokoliv nadávkami nejhrubšího zrna. Já si šel mezitím udělat něco k jídlu do kuchyně a při té příležitosti jsem papírové utěrky vrátil tam kam patří. Když přijela máma, ptal se jí otčím, kde jako sou ty papírový utěrky a ona šla tam, kde jsou vždycky a řekla mu, že pořád na stejným místě. On řekl, že tam předtím nebyly. Ona, že určitě byly. On, že tam předtím fakticky určitě nebyly. Ona mu pak řekla, kde by asi tak jako byly a že nemají nožičky a pak mu taky řekla, že je blázen. A já se při poslechu této konverzace usmíval v pokoji, v blaženém úsměvu ze své předchozí masturbace, která by byla bez papírových utěrek o mnoho těžší. A pak sem se smál taky tomu, jestli otčím nebyl nejvíc naštvanej právě z toho, že potřeboval ty utěrky taky k onanii, ale kvůli jejich absenci si musel nechat zajít chuť a tak ho to rozhodilo. Chachá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 grey.t | 10. října 2014 v 14:28 | Reagovat

Být na stejné straně té situace jako ty, taky bych si to užíval a měl radost. Z pohledu někoho, kdo je vždy v pozici toho neopětovaně zabouchlého je to na pár facek...

Odložené případy jsou náhodou skvělé. Aspoň před třemi lety, kdy jsem je sledoval, mi takové přišly. (Miluju díl, který se jmenuje Cesta).

2 Willy | Web | 12. října 2014 v 0:31 | Reagovat

Když já to vždycky nějak podělám, ale to je jedno. Odložené případy jsou z těch všech konzumních mrdek, který mají jediný cíl Tě udržet u televize/monitoru popřípadě Ti zaplnit čas a nic hlubšího Ti nepředat, mrdkou asi nejlépe chutnou, v tom Ti dávám za pravdu. Avšak to nic nemění na tom, že je to stále mrdka.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama