Tovadí

27. listopadu 2014 v 20:07 | Willy |  Život
Pondělí mě zase šíleně sledoval F. Opravdu hrůza. Nemůžu skoro nic, aniž bych mu o tom neřekl. Všechno musí vědět a mě to prostě ničí. Tohle mi nedělá ani matka. Natož otec. V tomhle směru si vážně připadám tak, jako kdybysme spolu doopravdy chodili. Avšak jediný, co ten jím vytouženej náš vztah připomíná, je vlastně jedna z nejhorších věcí ve vztahu - to strašný stíhačení. Trochu trapný, ne?

Připravovali sme pro K. takovou menší postnarozeninovou legraci. Šli sme tudíž koupit nějaký zákusky a cestou sem to už nevydržel a vyblil sem to na něj. Vlastně vyzvracel. Sice sem mu to řekl docela jasně a na féra, ale zůstal sem přitom slušnej a z ničeho ho moc neobviňoval. Začalo to tím, že sem mu řekl: "Ty mě pořád miluješ, žejo?" a on to víceméně odkýval. Ale já znám tohle jeho odkývávání. Je to prostě tak, jen to nechce říct napřímo. A já mu pověděl, že mě to mrzí a že nevím, jak mu pomoct. A on (celkem nehezky): "A cos čekal?". Ale já nic nečekal a ani nic nechtěl, ale to sem mu neřekl. Nevím, co sem mu na to měl říct. www.nechteljsimemilovattaksizvykej.cz

Povídali sme si o tom, ale ne moc dlouho. Řekl sem mu, že mě drtí, tím jak bez něho nic nemůžu, jak je pořád semnou. Odpověděl, že si myslel, že mě to asi štve. Myslel? Když si to myslel, proč s tím nic nedělal? Je mi ho líto, ale musí mě chápat. Řekl sem mu ještě, že mě to mrzí, ale stejně tak jako on si nevybral to, že se do mě zamiluje, já si taky nevybral to, jak to cítím. A pak už sme se o tom nebavili. Sice ještě večer přišel trochu opilej s tím, že by si o tom chtěl ještě promluvit, ale nakonec z toho sešlo.

Večer sme si užili. K. nám udělala dost dobrý jídlo, hrozně sem se přejedl. Byl tam ještě J. a F. Hodovali sme a přitom sme pili červený víno dost naředěný vodou, jako Římané. Bylo to kupodivu dobrý. Připadal sem si jako král. Pak sme šli do hospody, potom do druhé. Tam šla vlastně jen K. My ostatní zůstali před hospodou a oknem čuměli na to, jak se K. snaží sehnat hulení. Když se zadařilo, šli sme nahoru nějakou ulicí a sedli si u garáží, kde sme to připravili, já drcnul do J., kterej drcnul K. do ruky a část toho se vysypala na zem. Všichni na mě začali křičet a já se smál. Přišlo mi legrační, že sou jako feťáci. Těm, když někdo jen maličko zhorší cestu k jejich dobrůtce, taky se můžou pomátnout. A ještě sem si uvědomoval, jak si tím zhulením chceme všichni otupět nebo zapomenout na ty naše mindráčky a koukal sem postupně na každýho a myslím, že celkem úspěšně odhadoval, jejich díry v duši. A i v tý svojí, což byl paradoxně nejtěžší odhad. Zhulili sme se fakt hodně. Já měl pocity jako na střední a připadal sem si fakt dobře. V igelitce, kterou mi tam někdo dal do ruky a já jí od tý doby nesl, byl ještě popcorn z té naší skromné párty. Cestou sem měl strašnej hulihlad a na tajňačku sem ho ujídal. Měl sem z tý hrozný soli opruzenou celou tlamu. Doprovodili sme K. domů. Potom sme potkali nějaký lidi od nás ze školy. Byl mezi nima jeden kluk, co se mi líbí, tudíž sem se trochu předváděl. Zíral na mě celou dobu a usmíval se. Ale asi je na holky. Co se dá dělat.
To nevadí. Není nutno, není nutno...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 grey.t | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 23:12 | Reagovat

Ti neurotičtí "feťáci" mi připomněli přítele. Včera ztratil kilovku trávy. Protivnějšího jsem ho fakt nezažil.

Je asi dobře, že jste si to s F. vyříkali, třeba se to teď trochu zlepší.

Ten začátek fakt zní, jako byste spolu chodili.. brr.

2 Willy | Web | 28. listopadu 2014 v 23:44 | Reagovat

[1]: Dovedu si to živě představit. Docela legranda, no...
Dík za zájem)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama