Prosinec 2014

To si zapiss za uši!

30. prosince 2014 v 23:53 | Willy |  Život
Posledních několik dní jsem stále doma, ležím a nic nedělám. Teda byl jsem jednou venku s Tichým pánem a dopadlo to tak, že sme kecali tak dlouho, že sme při tom vykouřili celou krabičku cigaret, kterou sme si společně koupili a taky nám u toho zamrzlo pivo. Vážně! Udělal se v něm led a byla z toho tříšť, podobná tý nechutně barevný, která se v létě všude prodává. Když sem přišel domů, měl sem normálně omrzliny. Přšerně to bolelo a svědilo. Za necelý týden vyrazím téměř jen jednou ven a vrátím se s omrzlinama. Fakt šmíra.

No nicméně omrzliny sou fuč a mě šíleně mrdá to moje nicnedělání. Utěšuju se tím, že odpočívám, ale když jdu spát, nemůžu usnout, jak moc nad vším přemýšlím. Takže zas tolik asi neodpočívám. Tělo odpočívá, hlava ne. Kráso, ze mě zase lezou moudra.

Všechno odkládám. A hrozně sem přibral, ale nevím to jistě. Přestože si to skálopevně myslím, bojím se o kolik, tudíž se k váze ani nepřibližuju. Furt žeru. Jak vidím jídlo, nemůžu se udržet. BMI je v olrajtu, aby bylo jasno, ale já se stejně bojím, že jednou dopadnu, jako ty lidi z těch rodin, co v supermarketu nemůžou utáhnout ty narvané nákupní vozíky a já se jim tajně směju. Ale nemyslím to nijak zle, samozřejmě. Kdyby byli hubení, nesmál bych se - to dá rozum. Jo a kdyby Vás to zajímalo, mám psychologa. Tedy správně psycholožku. Možná se tady o tom někdy rozepíšu, ale až se mi bude chtít, takže nic neslibuju. Zlatovláska mě láká na Silvestra, ale mě se moc nechce a asi ho strávím stejně nudně jako sociální idioti či senioři. Jo a taky chodím každý den spát kolem čtvrtý. A protože celá rodina nelibě nese moje polední/odpolední vstávání, musím to ponocování krýt a alespoň dělat, jakože ikdyž jdu brzo spát, stejně mi to nestačí. Téměř nikdy ve svém životě nechodím v noci čůrat a tak abych doslova nevzbudil podezření (někdy už je to fakt k nevydržení, pochopte) močím v pokoji do květináče. Nechutný co? Taky si myslim.



Bomba

29. prosince 2014 v 2:59 | Willy |  Život
Glhwoqie. Hiohaihud. Hurááá! Už je po vánocích! Chcete vědět, co sem dostal? No, pod stromečkem ležela jen jedna krabička s mým jménem. Docela divný, říkal sem si. Byl sem docela naštvanej. Jeden dárek, co se to sakra děje? Všichni ostatní už měli dárky otevřený a já se k rozbalení toho svýho vůbec nechystal. Nakonec sem ho přece jen otevřel a zůstal jsem zkoprněle sedět. Byl tam klíč od auta. A velmi pěkný. Chvilku trvalo, než mi to docvaklo. Rychle sem utíkal k oknu a tam stála černá audi a6. Srdce mi bušilo jako blázen. Letěl sem tam a skoro sem nemohl dýchat. No to si snad dělají srandu! Nebudu popisovat všechno kolem, ale po první jízdě, sem si šel audinu pořádně prohlídnout a v kufru sem objevil další krabičku! Tak to už by snad stačilo, ne? Máma s otčímem a se sestrou mě donutili jí otevřít a tam byl kdobytobylřekl opět klíč. Ale ne od auta. Tenhle byl dost obyčejnej. Pak mi zavázali oči, posadili mě do auta a asi dvacet minut sme někam jeli. Cestou se mi docela dělalo špatně. Nevěděl sem, že jezdit po slepu autem je leda k pozvracení. Pak sme vystoupili a oni mě někam odvedli. Měl sem pořád zavázaný oči, ale pochopil sem, že sme v nějakým baráku. Pak mi rozvázali oči a já stál v nějakém domě a předemnou dveře do nějakého bytu. Máma ukázala na zámek a já pochopil, že ten klíč z kufru by bylo namístě použít. Ale pořád sem nic moc nechápal. Vešel sem dovnitř a byl to nádhernej byt. Krásná kuchyň i obývák, nádherná koupelna, kde bylo hrozně zrcadel a světel. Máma mi řekla, že jestli se mi líbí, je můj. Je to jen několik málo minut od nás a jestli chci, můžu se přestěhovat a osamostatnit se. Absolutně sem nebyl schopnej slova. Kde na to všechno jako sakra vzali? A co tak najednou? To snad není možný. Kdy přijde skrytá kamera? I přesto všechno sem měl hroznou radost. Cítil sem, jak mě úplně polévá horko a nebyl sem si jistej, jestli tenhle štědrej den vůbec přežiju. Máma pak řekla, že na mě v ložnici (kam sem se ještě nešel mrknout) čeká poslední malé překvapení. Ale, že u toho nesmí být oni. Já byl docela vyděšenej, ale než se se vzpamatoval byli všichni pryč. Sebral sem tedy odvahu a celej rozklepanej z toho všeho sem vkročil do ložnice. Tam na posteli leželi dva polonazí namakaní kluci a dívali se na mě a řekli, ať si taky odložím a jdu k nim. Ehm, ty co stále ještě věří tomu, že je to pravda, upřímně lituju.

Dostal sem holící strojek. Ano, mám už vousy a začínají nademnou mít převahu. A taky ponožky, ale to je folklór, protože dostávám od táty každý rok ty samé. Potom nějaký cereálie od sestry, což sem moc nepochopil (Mám zhubnout? Či na mě chtěla prostě jen ušetřit? A nebo je v nějaký sektě?) Potom tričko, které mi je malé a vůbec se mi nelíbí a u krku mě hrozně škrtí, takže když ho mám na sobě, mám celý obličej rudý, neboť sem prostě přiškrcený. A taky nějaký srandy do koupelny a tak. A pak taky peníze. A moc dobré čokolády. A vlastně ještě trenky, ale ty jsou hrozně hrozný. Takový ty s těma ohavnejma vzorama a v šílenej barvách. Přesně takový, který sem viděl na základce na těláku u kluků, kterejch mi bylo děsně líto...
Willy, nedělej si hlavu. Beztak je uvidíš leda jen ty samotnej. Nojo, to je fakt! Hned mám lepší náladu!

Soda okolností



Parchanti

24. prosince 2014 v 1:59 | Willy |  Život
Už několikrát sem to tu trochu načal a tak je načase to dopitvat. Mám rád děti a myslím, že děti mají docela rádi mě. Sice to není tak, že bych se při pohledu na dítě nějak rozplýval, ale prostě mi děti nevadí. Jsou vtipný, chytrý, srandovní. Baví mě pozorovat jejich uvažování a chování. Vidím v tom děsně moc zajímavejch věcí. Rád bych dítě měl. Jedna z mála věcí, ve kterých sem si jistej je ta, že kdybych se stal tátou, snažil bych se udělat maximum a chtěl bych být tím nejlepším rodičem. A myslím, že bych vážně dobrej byl. Už jenom tím, co jsem si sám prožil. Seč bych mohl, snažil bych se vyvarovat toho, čeho se na mě dopustili moji rodiče (slovo "dopustili" je závádějící, protože tolik se mi zase nedělo, avšak i tak bych to nepřál nikomu, natož svýmu dítěti). Nicméně i přesto, že bych jednou otcem být chtěl (a jsem přesvědčenej, že ta touha tady jednou bude a nejspíš bude dost silná) bych tátou být neměl. Proč? Jsem přece teplej. A přesto vlak nejede.

Ano, člověk si to, že je buzna nevybírá. Stane se buzničkou raz dva. Ale druhá věc je, že si to přiznáte, řeknete to svým blízkým a pak už s tím prostě vyjdete na světlo. To už vůbec není podmínkou. Je zkrátka mraky lidí, kteří jsou homosexuální, ale celý život jsou single a nebo dokonce žijou heterosexuálně a mají třeba i svý vlastní děti. Někteří z těch lidí si svojí sexualitu dokonce nepřiznali ani sobě samotným, jiní z nich například vědí, "jak na tom jsou", ale nechtějí nebo nedokáží s tím nic dělat a pak pod tlakem svý rodiny, možná i z části pod tlakem svým se nakonec rozhodnou jít do heterosexuálního vztahu - prostě egodystonní homosexalita. Dneska už toho není tolik jako dřív, ale nemyslete si, že takový lidi nejsou. Znám minimálně dva lidi, kteří jsou 100% buzíčkové, ale vsadím svoje nejmilejší boty na to, že s tím nikdy nevyjdou na světlo. Možná budou tajně jezdit za chlapečkama, možná budou mít alespoň trochu sebeúcty a nezačnou chodit s žádnou holkou a ničit život jí i sobě, ale to je asi tak všechno. Nikdy to nikomu neřeknou. Nechtěl sem dělat žádnou přednášku, takže soráč těm, co zívají. Snažil sem se na tomhle příkladě ukázat to, že když je někdo teplej, ještě to vůbec neznamená, že se podle toho jednou bude skutečně řídit. Je tedy jasný, že homosexualitu si nevybíráme, ale to zda skutečně budeme žít s někým, kdo má tam dole taky bimbáska, už záleží prostě na nás. To potvrzuje tedy východisko, že je to do jistý míry cesta, se kterou sme prostě spojení, ale jestli po ní skutečně půjdeme nebo nepůjdeme už záleží na nás. Pro někoho je nepředstavitelné po té cestě jít, pro jiného je zase absurdní se jí vyhýbat. Nicméně - když se opravdu rozhodnu po té cestě skutečně jít, musím prostě počítat s nějakou obětí. V tomto případě sebeobětí, bez který to podle mě prostě nejde. Zkrátka muž s mužem nemůžou mít dítě. Tak to prostě je. O tom nerozhodli lidé, ale příroda. Sice si spolu můžou užít hafo srandiček, to bezpochyby, ale dítě z těch legrácek prostě nikdy nevznikne a s tím prostě nic nenaděláme.

Přijde mi totálně ujetý při obhajobě toho, že dva muži nebo dvě ženy si "obstarají" dítě, odvolávat se na nějaký práva. Jaká práva, sakra? Copak si lidé těžce fyzicky postižených nárokují právo na to mít své dítě? Samozřejmě, že i fyzicky postižení jsou často lidé, kteří jsou na tom mentálně i pohlavně "v pořádku" a mohli by mít zdravé dítě, ale jde tu snad o nějakou odpovědnost nebo ne? Vědí, že by se o dítě velmi těžko mohli plně postarat. Ano, většina homosexuálů jsou biologicky zdraví, jsou schopní reprodukce, ale bohužel nemůžou nabídnout dítěti to, aby mělo otce i matku. A jít do toho předem s tím, že dítěti tuto neoddiskutovatelnou lidskou potřebu neumožním, je prostě průser. Absolutně tady nezpochybňuju to, že dva homosexuálové zvládnou vychovat dítě. Zvládnou a častokrát mnohem líp než ostatní rodiče. Ale všechno mu dát bohužel nemůžou (to ostatně asi žádný rodič). Jenže matku i otce by dítě mít prostě mělo, vím to z vlastní zkušenosti. A jestli někdo říká to, že je dneska skoro každé manželství rozvedené, že děti stejně žijí jen u jednoho z rodičů nebo dokonce střídavě u obou, má sice pravdu, ale rozhodně to pro mě není nikterak rozhodující argumentace. Je to špatně a být to tak rozhodně nemá. Ale je to, jako kdyby mi někdo obhajoval svoje lhaní, krádeže a podvádění tím, že všude okolo se taky krade a podvádí. Obhajoba chybou. Příklad současné špatné situace pro mě není žádný argument.

Nevím, jestli bych jednou svýmu dítěti po jeho otázce obhájil to, že sem ho na tento svět pomohl přivést s vědomím, že svou matku nejspíš nikdy nepotká. A už vůbec nevím, jestli bych si to obhájil sám před sebou.



Musí to ven

22. prosince 2014 v 2:03 | Willy |  Život
Hoho. Hehe. Poslední tři týdny bylo všechno dost náročný. Musel sem se učit (!) a taky sem dělal na semestrálce. Trvalo to strašně dlouho a nakonec se to povedlo jen na půl, ale s tím sem však docela počítal. Střih. Byl sem zlý na F. a F. začal být hnusný na mě. Střih. J. si asi myslí, že ho vážně miluju (nebo s ním chci spát), ale není to tak. Jen ho mám rád a trochu mě fascinuje, ale nevyspal bych se sním a chodit bych s ním nemohl. I kdyby byl teplej víc než je. Střih.

K. na nás vybalila, že začne brát antidepresiva a já to už nevydržel a docela důrazně sem jí naznačil, že ona rozhodně není z té jejich dvojice ten, kdo by měl něco brát. Pak to bylo dobrý. Opili sme se, tančili a potom se K. nějak zasekla, následně u stolu hrozně ostentativně hledala něco ostrýho a pak šla na záchod, tam se zamkla a chtěla se podřezat. Nebo chtěla aby to vypadalo, že se chce podřezat. Ostatním lidem bych měl tohle trapný, dětinský, sebestředný chování za zlý, ale u ní to tak nemám. Myslím si, nebo si to minimálně namlouvám, že ona není ten typ, co chce být za každou cenu středem pozornosti. Prostě je totálně na dně, ve slepý uličce, vydíraná sama sebou a svým svědomím a zkrátka to potřebuje někomu říct, potřebuje od někoho pomoct a nevidí, že tohle za ní nikdo vyřešit nemůže. F. řekl o tom podřezávání něco ve smyslu, že to bylo zoufalý volání o pomoc. Docela s tím souhlasím. I přesto, že to zní divně, dost pateticky a vymyslel to on. Střih. Pak sme jí doprovodili skoro domů. Střih.

O dva dny déle mi téměř vítězoslavně a s úsměvem oznámila, že si dala Lexaurin. A následující dny potom taky. A říct mi to samozřejmě nezapomněla. Protože musím být přeci informován. Dost mě to nasralo. Nejen to, že žere antidepresiva, ale to, že mi to ještě chodí říkat. Moc dobře ví, jak nás ta její situace sere a jak moc rádi bysme jí pomohli a že rozhodně nechcem, aby tyhle srajdy brala a ona mi to pak přijde povědět. Jako kdyby na mě/nás chtěla házet svoje svědomí. Jako kdybych měl bejt snad za něco zodpovědnej a snad i vytrestanej. Za to, že sem dostatečně nepomohl? Za to, že sem pomohl, ale špatně? Nebo za to, že se s ní vůbec o těch věcech bavím a že se s ní kamarádím? Willy uklidni se! Někdo je zoufalej a tak dělá zoufalosti a ty už se zase stavíš do popředí: "Pozor, pozor!! Willymu tady někdo ubližuje. Trestá ho za jeho bezmeznou dobrotu." Blá blá blá. Trochu se srovnej! Tady mimořádně nejde o Tebe. Střih. Mám chuť s někým spát. S někým voňavým a hodně přitažlivým. Ne žádným krasavcem, to sou povrchňáci a sou studený a hlavně mi vůbec nevoněj. Někdo, kdo je trochu ošklivej, ale kdo mě bude brutal přitahovat. Střih. Ale vykašlu se na to. Kašlu na představy, kašlu na sny. Musí to ven. Najdu si rychle nějaký další odporný video, udělám si to a půjdu spát. Už je čas. Musí to ven.

(text kurzívou je autorovo druhé já)

Zkouším, zkoušíme, zkoušíte

21. prosince 2014 v 1:45 | Willy |  Život
Je spousty novinek a tak nevím kde začít. Jsou Vánoce. Všimli ste si? Já teda ne. Dneska sem si to s hrůzou uvědomil a tak sem letěl nakupovat. Koupil sem spoustu sračkózních knih v Levných knihách (kdo by to byl řekl, že zrovna tam?) a pak ještě jednu v normálním knihkupectví. Z těch sajrajtů jsem koupil otčímovi (který je v podstatě alkoholik a poslední kniha, kterou držel v ruce byl atlas a z "hlubší literatury" tipuju leda slabikář) knihu, která se jmenuje Snad v pekle čepujou. Je to s pravděpodobností hraničící s jistotou hrozná srajda, ale ten název mě fakt pobavil a proto sem jí koupil. Mohlo by nás to při rozbalování alespoň pobavit, když už nic jinýho. Přiznám se, že jsem do ní po cestě nakoukl a je to asi vážně hnůj, ale občas sem se trapností až pousmál a trochu mi někdy ztvrdlo pelo. Totiž - hlavní hrdina je trapnej, ubohej, cynickej ožrala (něco jako můj otčím), kterej se neustále opíjí. Opíjí a šuká. A nebo šuká a opíjí. No a ty detajlíčky z toho sexuálního života mě prostě trochu nabudily, no. Momentálně žiju prakticky v celibátu, tak se nedivte. Avšak nic jinýho už se v tý knížce asi neděje.

Pro ségru sem tam vybral nějakej strašnej román s šíleně růžovým obalem, ze kterýho se mi dělá zle a kterej sem omylem v tašce natrhl a opatlal pitím.

Mámě sem tam ještě koupil CD The Beatles. Oh Willy! Jak originální.

A pak jsem ještě v tom normálním knihkupectví sem koupil tátovi Zmizet od Petry Soukupový. Tohle sem od ní sice ještě nečetl, ale prej je to dobrý. Nevím jestli to bude číst. Nevím, jestli mi není líto těch tří kil, když si to jen položí do knihovny. Ale Ježíšek by neměl být soudcem, ne? A už vůbec ne předčasným.

A taky mě šíleně dostává, že si dárky vůbec dáváme. Jako by těch všech mrdek kolem nás nebylo víc než dost. Jako by nás snad ty dárky dělaly šťastnějšíma nebo co. Beztak si už sotva vybavíme, co sme dostali loni, předloni... Je nám to fuk a je to všechno hrozně zbytečný. Jediný, co má pro mě aspoň nějakou váhu je ta atmosféra. A to že mám volno a nemusím do školy, samozřejmě. :D A tak sem všem koupil darovací poukázky (což už sem plánoval delší dobu), za který jedna charitativní organizace pořídí různou smysluplnou humanitární pomoc. Sem zvědavej jak to ta naše rodinka přijme. Co mi na tohle asi tak jako řeknou. Bude to taková zkouška. Vlastně pro nás všechny.

Pečínka

5. prosince 2014 v 21:09 | Willy |  Život

Willy, načuhující do pekáče na králíka: "Ježiš, to vypadá jak pes."
Máma: "Si měl včera vidět, jak si v Ekvádoru pekli opice!"