Parchanti

24. prosince 2014 v 1:59 | Willy |  Život
Už několikrát sem to tu trochu načal a tak je načase to dopitvat. Mám rád děti a myslím, že děti mají docela rádi mě. Sice to není tak, že bych se při pohledu na dítě nějak rozplýval, ale prostě mi děti nevadí. Jsou vtipný, chytrý, srandovní. Baví mě pozorovat jejich uvažování a chování. Vidím v tom děsně moc zajímavejch věcí. Rád bych dítě měl. Jedna z mála věcí, ve kterých sem si jistej je ta, že kdybych se stal tátou, snažil bych se udělat maximum a chtěl bych být tím nejlepším rodičem. A myslím, že bych vážně dobrej byl. Už jenom tím, co jsem si sám prožil. Seč bych mohl, snažil bych se vyvarovat toho, čeho se na mě dopustili moji rodiče (slovo "dopustili" je závádějící, protože tolik se mi zase nedělo, avšak i tak bych to nepřál nikomu, natož svýmu dítěti). Nicméně i přesto, že bych jednou otcem být chtěl (a jsem přesvědčenej, že ta touha tady jednou bude a nejspíš bude dost silná) bych tátou být neměl. Proč? Jsem přece teplej. A přesto vlak nejede.

Ano, člověk si to, že je buzna nevybírá. Stane se buzničkou raz dva. Ale druhá věc je, že si to přiznáte, řeknete to svým blízkým a pak už s tím prostě vyjdete na světlo. To už vůbec není podmínkou. Je zkrátka mraky lidí, kteří jsou homosexuální, ale celý život jsou single a nebo dokonce žijou heterosexuálně a mají třeba i svý vlastní děti. Někteří z těch lidí si svojí sexualitu dokonce nepřiznali ani sobě samotným, jiní z nich například vědí, "jak na tom jsou", ale nechtějí nebo nedokáží s tím nic dělat a pak pod tlakem svý rodiny, možná i z části pod tlakem svým se nakonec rozhodnou jít do heterosexuálního vztahu - prostě egodystonní homosexalita. Dneska už toho není tolik jako dřív, ale nemyslete si, že takový lidi nejsou. Znám minimálně dva lidi, kteří jsou 100% buzíčkové, ale vsadím svoje nejmilejší boty na to, že s tím nikdy nevyjdou na světlo. Možná budou tajně jezdit za chlapečkama, možná budou mít alespoň trochu sebeúcty a nezačnou chodit s žádnou holkou a ničit život jí i sobě, ale to je asi tak všechno. Nikdy to nikomu neřeknou. Nechtěl sem dělat žádnou přednášku, takže soráč těm, co zívají. Snažil sem se na tomhle příkladě ukázat to, že když je někdo teplej, ještě to vůbec neznamená, že se podle toho jednou bude skutečně řídit. Je tedy jasný, že homosexualitu si nevybíráme, ale to zda skutečně budeme žít s někým, kdo má tam dole taky bimbáska, už záleží prostě na nás. To potvrzuje tedy východisko, že je to do jistý míry cesta, se kterou sme prostě spojení, ale jestli po ní skutečně půjdeme nebo nepůjdeme už záleží na nás. Pro někoho je nepředstavitelné po té cestě jít, pro jiného je zase absurdní se jí vyhýbat. Nicméně - když se opravdu rozhodnu po té cestě skutečně jít, musím prostě počítat s nějakou obětí. V tomto případě sebeobětí, bez který to podle mě prostě nejde. Zkrátka muž s mužem nemůžou mít dítě. Tak to prostě je. O tom nerozhodli lidé, ale příroda. Sice si spolu můžou užít hafo srandiček, to bezpochyby, ale dítě z těch legrácek prostě nikdy nevznikne a s tím prostě nic nenaděláme.

Přijde mi totálně ujetý při obhajobě toho, že dva muži nebo dvě ženy si "obstarají" dítě, odvolávat se na nějaký práva. Jaká práva, sakra? Copak si lidé těžce fyzicky postižených nárokují právo na to mít své dítě? Samozřejmě, že i fyzicky postižení jsou často lidé, kteří jsou na tom mentálně i pohlavně "v pořádku" a mohli by mít zdravé dítě, ale jde tu snad o nějakou odpovědnost nebo ne? Vědí, že by se o dítě velmi těžko mohli plně postarat. Ano, většina homosexuálů jsou biologicky zdraví, jsou schopní reprodukce, ale bohužel nemůžou nabídnout dítěti to, aby mělo otce i matku. A jít do toho předem s tím, že dítěti tuto neoddiskutovatelnou lidskou potřebu neumožním, je prostě průser. Absolutně tady nezpochybňuju to, že dva homosexuálové zvládnou vychovat dítě. Zvládnou a častokrát mnohem líp než ostatní rodiče. Ale všechno mu dát bohužel nemůžou (to ostatně asi žádný rodič). Jenže matku i otce by dítě mít prostě mělo, vím to z vlastní zkušenosti. A jestli někdo říká to, že je dneska skoro každé manželství rozvedené, že děti stejně žijí jen u jednoho z rodičů nebo dokonce střídavě u obou, má sice pravdu, ale rozhodně to pro mě není nikterak rozhodující argumentace. Je to špatně a být to tak rozhodně nemá. Ale je to, jako kdyby mi někdo obhajoval svoje lhaní, krádeže a podvádění tím, že všude okolo se taky krade a podvádí. Obhajoba chybou. Příklad současné špatné situace pro mě není žádný argument.

Nevím, jestli bych jednou svýmu dítěti po jeho otázce obhájil to, že sem ho na tento svět pomohl přivést s vědomím, že svou matku nejspíš nikdy nepotká. A už vůbec nevím, jestli bych si to obhájil sám před sebou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 grey.t | E-mail | Web | 24. prosince 2014 v 15:17 | Reagovat

Já děti upřímně nesnáším. Děti nemají rády mě a já nemám rád je. Mám z nich mírnou fobii a ony to vědí... Nějak si nemyslím, že bych z toho "vyrostl". Spíš do toho víc a víc rostu. Navíc je dítě nevděčná investice. Peníze to žere až hanba, ale zisk žádný.
(A taky všechny ty věci, co ostatní vidí jako roztomilé, vnímám já jako jejich zmrdské vypočítavé chování. Asi. Občas.)

Každopádně si myslím, že furt lepší dva tatínkové a plná péče, než dětský domov? Ale kdo ví. Pořád si myslím, že by se měl udělat nějaký pořádný psychologický výzkum, který by nastínil, jaký má tahle výchova vliv na psychiku dítěte. Je to dost nereálné, ale do té doby, než se něco takového udělá, je to furt jen názor proti názoru. (I názor psychologa proti názoru jiného psychologa..)

2 Willy | Web | 29. prosince 2014 v 3:11 | Reagovat

[1]: Upřímně, neznám moc hetero kluků v mém věku, kteří by o dětech uvažovali, natož je skutečně chtěli, nebo po nich toužili. Myslím, že je to normální - z nich mít v těchto letech fóbii. Ale změna podle mě přichází s časem, vztahem a zkušenostmi. Stejně tak, jako to bylo (podle mýho názoru) u našich otců a dědů. (A taky tlak jejich manželek...)

Jasně, stoprocentně lepší dva tatínkové než dětský domov, to bezpochyby. Ostatně taky lepší jedna babička, než dětský domov. Já si nemyslím to, že by dva tatínkové měli na vývoj dítěte nějaký tak zásadní dopad, že by se s tím dítě nedokázalo vyrovnat. Člověk se vyrovná s ledasčím, ale v zásadě i přesto, že si to myslím, sem přesvědčenej, že bych nic takovýho jednou dělat neměl, ačkoliv čekuju, že to pro mě bude jedna z největších bolestí mýho života.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama