Leden 2015

* Nadpis:

27. ledna 2015 v 23:20 | Willy |  Život
Teď sem si volal s mámou. Rozešla se s otčímem. Sem rád a asi bych měl mít radost. A asi bych měl bejt rozhozenej. Tak asi budu.

Nechci si tu myšlenku vůbec pouštět k tělu, ale trochu se bojím, aby třeba nezačala pít, když tam teď bude dost často sama. Mám vážně strach. Bude se trápit a bude smutná a to mě hrozně mrdá, protože pořádně nebudu vědět, jak jí mám pomoct. Sere mě, když nevím jak mám někomu pomoct. Lépe - sere mě když vím, že někomu nemůžu pomoct. Já vím, neměl bych na sebe delegovat problémy, který nemůžu příliš ovlivnit. Ale svět už je holt takovej. Neustále řešíme věci, který zdánlivě nejdou ovlivnit, natož vyřešit. Přesto však ty věci řešíme a z nějaký obyčejný lidský potřeby nebo snad z víry, se do toho opět pouštíme a znovu a znovu si nedáme pokoj. Alespoň já to tak mám. A musíte to tak mít v určitý podobě asi vy všichni. Kdybychom si skutečně a trvale připouštěli tu tíhu toho všeho, počínaje tisíci zbytečnostma, který člověk celý život dělá a které sou beze smyslu a konče omezenou lidskou existencí a hodinou smrti, asi sotva bychom všichni ráno tak pilně vstávali a činili to, co se od nás jakože chce a co my všichni jakože chceme. Myslíme si, jak je všechno co činíme normální, mám to tak být a jak je to správné, ale z tohohle úhlu většina věcí, co děláme je vlastně absurdních, v porovnání s tím vším. Ale děláme tak právě asi proto, abychom se nezbláznili. Ale ta obava a strach z toho co máma, asi není úplně ten ukázkovej případ. Taky sem teď možná spojil dvě úplně odlišný věci dohromady. Nevím. A řešit to nechci. Hovno.

Dva večery za sebou si k sobě s F. leháme a já mu třu svoje ztopořený péro porůznu o tělo. Jako ne tak civilně, jak to zní, ale v rámci jakýchsi hrátek. A včera mi ho chvilku kouřil. J. seděl pět metrů od nás u stolu a snad si ničeho nevšiml. Je tu hnůj ty buzny, vážení. Je to hnůj.

Chtěl bych být jinde, s někým jiným a někým jiným.

Tři Sestry - Homosexuál



Distribuce lásky

23. ledna 2015 v 5:49 | Willy |  Život
Sem opilej. Právě sme přišli z hospody a snědli J. špagety a okousali mu jeho kuřecí řízek. V hospodě sme řešili Evropu, svět a luštili sme taky křížovku.

Všechno je jinak. Včera sem přijel na byt a byl sem utahanej. J. psal, že přijede až dnes. Zůstal sem tedy na bytě s F. sám. Když sme šli spát, bylo mi smutno a řekl sem mu, že jestli chce, tak může jít ke mě do posteli. Trochu sem si myslel, že bysme mohli dělat prasečinky, ale taky sem chtěl abych vedle sebe někoho měl. F. se toho samozřejmě chytnul a šel ke mě. No nebudu to prodlužovat, zkrátka sme se spolu vyspali.

Sem idiot. Už když sem ho do tý postele zval, myslel sem si, že k tomu dojde. A vlastně sem to chtěl. On mi pak řekl, že když tam šel, taky si to myslel, že nakonec bude šuk. Můžu si za to sám. Říkal sem mu, že bysme to dělat neměli. F. řekl, že už je na tom o dost líp, takže si nemám dělat hlavu. Odpověděl sem mu, že bych byl nerad, aby se kvůli tomu všemu zase nějak trápil. Taky sem na něj vybalil, že je vlastně taky pěknej sráč, stejnej jako já. (Jakože já to šukání prostě potřebuju, ale už neřeším to, že je/byl do mě zamilovanej a že ho to může všechno nakonec ranit. A on je sráčem proto, že vůbec neřeší to, že já bych z toho mohl mít špatný pocit, nebo toho litovat, ale miluje/miloval mě a sex bere jednak jako svoje uspokojení, ale i jako určitej způsob lásky, případně jen jednostranný lásky - můžeme tomu říkat distribuce lásky (sice teď nevim, jestli mě chápete, ale já se chápu a to je teď hlavní, soráč). Řekl sem mu tohle všechno asi z toho důvodu, abych se sám zbavil svojí zodpovědnosti a delegoval sem tak na něj svoje svědomí.

Pak sme zkonstatovali, že spolu chceme spát, vlastně hlavně z toho důvodu, že nikoho nemáme. Nechtěl sem nic řešit, fakt ne. Prostě sem to jenom potřeboval, to je vše. Ale i přesto všechno, sem cítil, že bysme to dělat neměli. Cítil sem zodpovědnost vůči F., ale byl sem tak nadrženej, že v tom boji prostě zodpovědnost prohrála. Paradoxně mi víc stál, ještě než sme spolu začli píchat. Jako kdyby mě snad bavila ta představa, že dělám něco špatnýho, něco zakázanýho, co se dělat nemá a čím můžu sobě i jemu ublížit. Ale hned jak sme s tím začali, už jako by to snad přestalo být tak tajný, zakázaný - dle přímé úměrnosti mi měklo péro. Zvláštní. Ale nechci tím říct, že bych si to neužil. F. to ze začátku bolelo. Myslel sem si, že když bych ho jednou šukal a jeho to bolelo, víc by mě to vzrušovalo, ale přesvědčil sem se, že to tak naštěstí není. Pořád sem se ho ptal, jestli už je v pohodě a byl sem kupodivu ohleduplnej. Potom, co už bylo všechno v olrajtu, sem ho asi ojížděl dost tvrdě, ale celou dobu sem měl divnej pocit, protože postel neustále narážela o zeď a dělalo to šílenej hluk. A vzhledem k tomu, že někdy slyšíme sousedy, slovo od slova - co si povídají, tak sem měl trochu nahnáno. Ale bylo to dobrý. F. si to snad taky užil, alespoň podle toho, jak se přiblbě culil ex post. Kdyby Vás to někoho zajímalo, F. skončil s mrdkou na tváři, což ovšem není nic zvláštního. Vtipný je to, že to byla jeho vlastní. Taky moc nepobírám, jak se mu to povedlo.

Pustit plyn

18. ledna 2015 v 1:42 | Willy |  Život
V pátek sem jel vlakem domů a sedl sem si do kupé ke dvou nevinně vypadajícím mužům ve středním věku. Otevřel sem dveře a vyvalil se na mě odér podobný tomu, který se vane z jednoho občerstvení na nádraží v Holešovicích. No posadil sem se a nenápadně pošilhával po tom, co mi to dráždí můj vytříbený čich. Pánové se zakusovali do tlačenky s cibulí. Přišlo mi to celkem sympatický. Tlačenka, vlak, pohoda. Pánové si začali povídat a já podle slov zjistil, že se jedná nejspíš o Slováky s maďarským dialektem a ukrajinskými předky. No což, uvelebil sem se a snažil nevnímat, co si pánové povídají.

Idyla skončila když přišel třetí. Ten mluvil česky, ale o to víc byl podezřelej. Vypadal trochu jako ti úchylové, co je semtam ukazují v televizi. Oči, který se smějou, ale vy víte, že za těma očima je schovanej nebezpečnej mozek. Když přišel ten třetí, úroveň diskuze se zvedla. Slovákomaďaroukrajinci se dožadovali nějakýho tvrdýho chlastu, kterej měl ten třetí přinést. Nepřinesl a jeden ze Slovákomaďaroukrajinců byl z toho docela nasranej. Pak se začalo vyprávět. Divnočech vyprávěl o tom, jak ho asi v práci někdo nasral a tak vytáhl bouchačku a chtěl ho vodprásknout, ale přeci jen si to v poslední chvilce rozmyslel. Následně se řešilo vězení a pak se diskutovalo o tom, která bouchačka je vlastně nejlepší a kdo kterou vlastní. Willyho čelo polévalo čím dál více slaných potůčků. Potom se bavili o práci a pak najednou začali vytahovat a ukazovat nože. Divnočech si posléze nasadil sluchátka. Slovákomaďaroukrajinec sedíc vedle mě, začal šermovat nožem a pokoušel se uříznout kabel od Divnočechových sluchátek. Ten se přiblbě smál a takhle to neustále pokračovalo. Pokaždé, když se Slovákomaďaroukrajinec vracel z pokusu o zničení sluchátek zpátky na svoje sedadlo, nepřímo kroužil nožem podezřele blízko mého kolena či obličeje. Při úvahách o tom, zda je lepší proskočit oknem či jen skleněnou výplní dveří a o tom zda má cenu se při tom pokusit vzít alespoň kabát či malé zavazadlo nebo dokonce i velké, jsem řešil mimo jiné i to, zda bych se odchodem z kupé neztrapnil a zda by se mému strachu nevysmáli. Nakonec sem dospěl k názoru, že když už mám zemřít, tak jako hrdina.

V kupé sem tedy zůstal sedět, ale přitom přemýšlení jsem zapomněl poslouchat to nejdůležitější - co moji vrazi řeší, případně plánují. Zaposlouchal sem se a byl sem z toho trochu rozhozenej. Pánové totiž řešili peníze. Chválili euro a nadávali na korunu. Také se řešil Putin a Slovákomaďaroukrajinci se Divnočechovi vysmívali, že jestli nám rusové vypnou plyn, pojdeme tu všichni jako psi.

Naštěstí už sme přijížděli do zastávky, kde sem vystupoval a tak sem využil divoké diskuze o plynu a nenápadně se vytratil ze svárů mých katů.

Potřeboval bych nějakou energii. Myslím, že by mě šíleně pomohlo někoho mít. Teda myslím, spíš vím. Vím to a nic proto nedělám. Nevím proč. Asi hlavně proto, že to máma asi nebere natolik, že si prostě nedovedu představit někoho intenzivně hledat. Nejsem ten typ, kterej se rád drtí v těhle pseudoproblémech. Ale asi mám prostě rád lidi a nemám moc rád sebe a potřeboval bych někoho, kdo by mi dal to, co potřebuju. Někoho na koho bych se mohl spolehnout. Někoho s kým bych něco budoval. Nemyslím pořád něco řešit, ale spokojeně si žít s někým, kdo mě chápe a koho chápu já. Mě by to asi stačilo. Já bych víc prostě nepotřeboval. Je to moc? Málo?
Tak nevím, jako pes bych ale rozhodně pojít nechtěl.

4:19

16. ledna 2015 v 4:19 | Willy |  Život
Bdihuewfuhjn. Erfjnlriebjnmndfiencnfincishuiufhfffffffff. Tak sem to napsal. Jů. Ten test, kterej sem vůbec nedával. Když sem se díval na výsledky, vůbec sem to nepobíral. Paní docentka musela být buď opilá, zdrogovaná nebo byla po sexu, před sexem a nebo jí moje máma na tajňáka vydírá či uplácí. Jinak si nedovedu vysvětlit můj úspěch. Caowuflsacnakhbcfliasbdlhcblbflwebsdcnblhbrealbs. Minulý týden se J. strašně opil. Byla to fakt sranda. Nejprve servírce Evě vyndal při placení místo peněz, vše z kapes včetně nedojedeného rohlíku, posmrkaných kapesníků, nějakých strojních součástek, drobků, sáčků, klíčů, korkového špuntu a odpadků. Nakonec našel i love. Dal Evíkovi snad kilo navíc a pak sme odešli. Cestou z putyky vrazil J. do našeho učitele z loňska a řekl mu něco ve smyslu: "Hele vole, dávej bacha!". Pak se vymočil na kufr nějaký červený felicie. Močil na blatník, okýnko, stěrače i tam, kde se otevírá. Potom vzal někde u popelnic smrček (asi z vánoc) a štrádoval si to sním až na roh, kde nám Z. dala jasně najevo, že by nám ty domácí klobásky ráda nabídla i v jednu hodinu ranní, ale že by u toho nesměl být J. tak strašně opilej, neboť by jí (s velkou pravděpodobností) udělal v domě, případně i na privátě, velké nepříjemnosti. J. to samozřejmě nepochopil, naléhal na nás a domáhal se klobásky. Pak se rozčílil a stromek hodil na kapotu nějakého auta. Vůbec nebyl k uklidnění. Nemám rád, když se něco ničí, ale byl sem taky trochu opilej a to auto bylo celkem starý. Stálo zaparkovaný hned u několikapatrového domu a docela mě bavila představa, že rozespalej řidič přijde ráno k autu a bude nevěřícně čumět na to, jak mu někdo z jeho sousedů, vyhodil vánoční stromeček na kapotu bouráku. Sbdfiwrfoirismiw.

Včera sme byli na jedný výstavě. Opili sme se a následně asi dvě a půl hodiny horlivě diskutovali. Společně s F. sem J. dost rozebral. Moc sem si to neuvědomoval, ale asi sem to přehnal. Někdy sou chvíle, že ikdyž nevím jestli mám pravdu, stejně chci v tý diskuzi zvítězit. A bylo to tak i včera. Sem rád, že sem mu to řekl, ale neměl sem být tak radikální, neboť J. kvůli tomu asi plakal. Ikdyž částečně sem pravdu měl. Ale prostě bych se měl krotit. Ibihbfiewieiieowiciwj.

F. možná ví o tomhle blogu. Tududumdum. Šíleně agilně sem mu totiž něco ukazoval na počítači a měl sem u toho v záložce otevřenej blog. F. je totální stíhačka, takže si myslím, že si to jistojistě zapamatoval a teď sem pokoutně chodí a v archivu si všechno prochází až do doby, kdy tam píšu o našich stycích. A i dobu předtím. Takže, jestli sem skutečně lezeš, nedělej to. V případě zjištění, že to tu skutečně sjíždíš, Ti asi utrhnu šulina.

Toho tvýho malinkatýho. Chachacha.

Alou ven

14. ledna 2015 v 3:44 | Willy |  Život
Tak ani nevím, co napsat. Včerejší test sem snad dal. Ale vůbec to tak dopadnout nemuselo. Myslel sem si totiž, že ten test bude na A B C případně D, prostě kroužkování, což je moje velmi oblíbená metoda. Takže sem se na to ani jednou nemrknul a myslel sem si, že to prostě nějak odvodím. Jenže jak už to tak v životě bývá, vše bylo nakonec úplně jinak. Přistál mi na stole papír s dvaceti otázkama a já zůstal čumět jak puk. Jenže, svět je báječné místo k narození, neboť K. přinesla vytištěný taháky pro mě i pro F. Bylo na nich úplně vše a ještě mnohem víc. A zachránilo mě to. Opisoval sem takovým stylem, že jsem ani poledne nedržel.

Předevčírem (repsektive včera) sem se učil do půl šestý do rána. Teda spíš psal taháky. Ale bylo mi to stejně k ničemu. Nevím jestli sem to dal (spíš ne) a tak sem nervózní. A budu asi až do doby, než se dozvím jak to dopadlo. Nervy, nervy a zase jenom nervy! Tohle že je škola hrou?

Dlužno dodat, že sem taky velkou část dne namísto učení poslouchal děsnej pop, řešil globální problémy lidstva, otravoval J., řešil tuzemské problémy lidstva, výmýšlel si nový účes, rozčiloval se a hledal nějaký bezbolestný způsob jak ten celej test nějak obesrat, což mi logicky zabralo docela dost času, chápejte. Vůbec, zajímá to někoho? Já být průměrným čtenářem blogů, asi sotva by mě tankovalo naříkání nějaký buzny.

Nicméně naříkám tu už od nepaměti, tak se holt musíte přízpůsobit. A jestli se Vám to jako nelíbí, tak vypadněte! Beztak ste všichni virtuální verbež!



Neznám název nadpisu

11. ledna 2015 v 1:06 | Willy |  Život
Měl bych se učit, ale celej den dělám samé kokotiny. Čumím po internetu, jím a válím se. Občas se přinutím vypnout wifinu (jakože gesto, že už se jakože musím jít vážně učit), abych jí vzápětí díky tlaku nově vymyšleného zástupného pseudoargumentu, došel zase zapnout. Měl bych, protože nevím jak to jinak v úterý napíšu. To sem se ještě ani nepodíval na to, co se píše v pondělí. (Tajně totiž doufám, že to třeba opíšu. Nebo že mě něco osvítí. A nebo toužím po tom, že přijde učitelka a nenápadně mi strčí do dlaně správný výsledky. - To by bylo vůbec nejlepší. Hned by to totiž mezi námi výrazně k lepšímu posunulo vztahy.) Ale slyšel sem, že prokrastinací často trpí lidé, kteří sou dost kreativní a dost chytří. Vždycky si totiž dokáží vymyslet dost dobrý argument, proč to nedělat, odsunout, nedodělat. He, tak mě napadá, že Ti prokrastinátoři sou docela dobrá společnost. Možná, že by byla chyba se toho zbavovat...

Možná se těším na to, až budu starej. Nikdo po mě nebude nic chít. A jestli se o mě někdo bude zajímat, bude pro něj výhra už jen to, že stále žiju. Nic víc, nic míň. Jak budu asi vypadat.. Doufám, že dobře. Nemyslím tak, abych byl snad jako frajer ještě v pokročilé penzi. Myslím, abych byl takovej ten hezkej dědek. Takovej, co má tvář lehce opálenou a ošlehanou větrem a smutnou životem. Občas úsměv, ve kterým je zase všechno dobrý, co člověk za život pozná. Taky pěkný zuby. Spíš umělohmotný než vlastní. A hlavně abych se nevnucoval a nebyl otravnej, ale přesto abych zajímal mladý lidi. Jo a hlavně aby mě nebavil sex, neboť není jen tak něco smutnějšího, než sou souložící senioři. A natož, když sou to dva dědci.


Hapka, Horáček - Pod Plynárnou



Poslušně hlásím

8. ledna 2015 v 1:31 | Willy
Zpátky ve škole. Už bylo načase. Dost mě to doma začínalo lézt na nervy. Zavřený ve čtyřech stěnách vstříc svý prokrastinaci. Hohoho. A taky už mi děsně lezl na nervy otčím. Skoro každej den pod obraz. Je trapnej a nechutnej. Uráží nás. To, že se pustí do mě skousnu. Ale že se pouští i do ségry, když přijde a dost často do mámy - to už mě vážně mrdá. Dal bych mu nejradši tečku. A) Musel bych na to mít sílu. B) Ublížil bych tím dost i mámě.
Za dva roky docela intenzivního hledání si nebyla schopná najít nikoho jinýho (každej druhej by byl stokrát lepší než on). A když jí řeknu, aby byla alespoň nějaký čas sama, než si někoho normálního najde, tak mi řekne, že nikdy sama nebyla. Od narození byla doma až do dospělosti a potom bylo asi pár vztahů a hned na to můj táta. A následně tahle troska. Je mi jí líto a nevím jak jí mám pomoct, ale tohle si musí vyřešit ona. Můžu jí v tom pomáhat, ale víc prostě nezmůžu. Na druhou stranu si moc nedovedu představit, že by tam skutečně sama zůstala. Já sem v tahu a ségra tam chodí obden. Kočky a pejsky nesnáší. Asi by se tam sama úplně utrápila. Lepší než samota je asi sdílený šílenství. To je na palici. Myslím si, že nás on ani nemá rád. Naopak - sem přesvědčenej, že ho přímo serem. Nesnáší nás. Včetně mámy. Ale sám je asi dost slabej na to, aby s tím sám něco udělal. Ona ho asi taky určitě už dávno nemiluje. Akorát se kvůli němu nervuje. Přesto s ním je. Vlastně ho do jistý míry taky využívá. Nemůže být sama, tak je s ním. On jí ničí a ona za to ničí jeho. Světe, co na to říkáš?

Dnes sem se viděl se Zlatovláskou a Zrádcem. Zrádce má už docela kouty a nějaký namakaný ruce. Jinak je furt stejnej. Možná usedlejší. Možná nudnější. Dost možná zestárnul. Vlastně oni oba. Ale Zlatovláska je krásná. Stále. A možná ještě víc. Kdybych byl na buchty, pral bych se o ní, dokud by mi nepodlehla. Rozešla se s Koněm a teď by ráda někoho měla. Má ovšem syndrom krásných lidí - většina kluků se jí bojí oslovit, protože si myslí, že na ní nemají. Ona se přitom vůbec arogantně (jako většina krásných holek) nechová. Je příjemná a sympatická. A vtipná. A strašně ráda pije pivo. A protože ti normální kluci se jí bojí oslovit a ona sama je stydlivá a bojí se s kýmkoliv seznámit, dopadá to tak, že končí v opilosti ojetá charismatickým, ale slizkým tlustým namástrovaným idotem. Protože ti namachrovaní drzouni (nemusí být vůbec nutně hezcí) mají tolik sebedůvěry a ega, že si prostě myslí, že na ní maj a tak to zkoušej. A občas se to nějakýmu blbovi bohužel povede.

Dneska sem opět potkal cizího týpka v takovejch těch šílenejch teplácích, jak se v nich jakože chodí kamkoliv a co momentálně jakože frčej. No nechci tady zakládat rubriku módní policie, chraň bůh, ale je to teda pěkná šílenost. Hlavně to má jeden velkej deficit. U holek teda ne, ale můžete mi říct, co jako udělá kluk, kterej má na sobě někde na veřejnosti tyhlety tepláčky a najednou se mu ozve pelo? To si nejspíš musí každý takovýto nešťastník okamžitě lehnout břichem k zemi, ať se nachází, kde se nachází. Moje dnešní rada proto zní: Až uvidíte kupříkladu na zastávce mladého muže s těmito tepláčky na sobě, ležícího obličejem k zemi, nesnažte se ho zeptat na to, co mu je. Natož mu snad začít pomáhat! Každý takový muž totiž právě krotí svojí erekci.

Mimochodem - s kytkou to dopadlo tak, že sem z ní vylil moč a dolil jí jinou vodou. Ta opět protekla dolů a smrděla úplně stejně jako ta moč. To se několikrát opakovalo, až sem se nasral a cinknul sem do tý vody trochu Sava, pičo! Smrdělo to o něco méně, ale stejně to bylo cítit a tak sem jí dal v noci za okno. V poledne mě máma šla vzbudit tak, že mi přišla nad obličej otevřít okno a halekat u toho "ať už konečně vstanu, že sem vážně nenormální", do doby než řekla: "Co hergot dělá ta palma za oknem!!!?". Já musel s pravdou ven. No pravdou.., jak se to vezme. Řekl sem, že v tom pokoji strašně smrděla. Že už sem na tu záhadu přišel a může za to ta kytka. Že strašně páchne a nešlo to vydržet a tak sem jí dal na mráz. Máma to kupodivu zbaštila. Řekla, že je to teda dost divný, přičuchla a odešla s ní pryč. Hlína byla naštěstí namrzlá a tak to nebylo cítit. Listy kupodivu ještě zelený. Když sem přišel do kuchyně, s hrůzou sem zjistil, že si jí položila na ledničku! Po dvou dnech samozřejmě začala obdobný smrad cítit i v kuchyni a když sem znalecky řekl, že to je vážně tou ujetou kytkou, tak k ní přičichla a potom s kroucení hlavou a se slovy o tom, co je to za záhadu a že v životě nezažila aby kytka takhle zapáchala, jí sama dala v kuchyni za okno a řekla, že jí teda asi vyhodí.

PS: Kdyby někdo z Vás potřeboval nonkonformně zničit kytku a latentně navést rodiče k tomu, aby jí sami dobrovolně a ještě snad s radostí došli vyhodit, víte na koho se obrátit.

Jako mám z toho samozřejmě výčitky, ale držím se přísloví Nesklízej, cos nezasel.

Na můj účet

2. ledna 2015 v 1:36 | Willy |  Život
Celej ten můj děsně dobrej plán se dnes sesypal jako domeček z karet. Večer přišla máma ke mě do pokoje a říká: "Něco tady strašně smrdí." Já, protože tohle zase není zrovna raritní poznatek a ještě k tomu mám rýmu, tak sem tomu příliš nevěnoval pozornost a dál se válel až do doby než pronesla: "Cítila sem to tu už včera. Je to fakt strašný!" řekla nadzvedávajíc moje oblečení a všeobecný nepořádek. "Nepoblil ses tu někde?" To mě rozesmálo, ale hned mě přešel smích: "Je to jako zvratky nebo moč." Moč? Moč! Ty vole, moč! Hned se zvedám, zároveň se směju, protože je to fakt tragikomický a snažím se být u květináče dřív než její superinstiktivní nos. Nenápadně bráním květináč celým svým tělem, aby se k němu nedostala. Prohledala co se dalo a nikde nic nenašla. Tak otevřela alespoň dokořán okno a za mého příslibu, že s tím něco udělám a najdu zdroj pachu, odešla. Ty vole. Ty vole. Chci nakouknout do květináče, ale nestihnu se nad něj ani naklonit, jak se mi zvedne žaludek. I oči snad začnou slzet. Co teď, sakra? Co teď! Než se toho humusu nějak zbavím, musím rychle něco udělat s tím příšerným smradem, který už všudypřítomně cítím i přes slušnou rýmu. Vrhám se po parfému a stříkám kde se dá. V ten moment vejde agentka do pokoje a zase začne: "No, to je teda řešení! Musíš hledat příčinu! Už se nadechuje, že bude komentovat to (nějaký ten pátek už jí znám), že ještě k tomu plýtvám zrovna tu novou drahou vůni, co sem dostal pod stromeček, když v tom jí volá otčím, že něco potřebuje. Sláva.

No není mi úplně příjemný o tom psát, chápejte. Moč je moč. Ale jednou už sem tady s tou upřímností začal, musíte si holt zvykat. No zkrátka sem podcenil množství. Ano, množství. Nevěřili byste kolik toho člověk při jednom odskočení vymočí. To sou normálně půllitry. A to máte půllitr sem, půllitr tam a je to hned. Taky bych tomu nikdy nevěřil, kdyby mi to někdo řekl, ale vážně tomu tak je. No zkuste si třeba .. a nebo radši nic. No zkrátka jak té moči bylo tolik a odskočil sem si tam za ten týden několikrát, tak už to ta kytka nedávala a moč hlínou jen protekla a zůstala tedy mezi vnitřním a vnějším květináčem. A tím pádem se tam dostal vzduch, taky celkem dost topíme, takže i teplo no a zbytek už znáte.

Ani nevíte jak moc rád bych za tímhle vším napsal, že Vás tahám za nos.

No ale jedno pozitivum to má - alespoň se přístě v hospodě všichni pěkně pobavíme. Na můj účet.