Únor 2015

Koukni na to, má hezké uši

20. února 2015 v 0:23 | Willy
Chci toho tolik napsat, ale nevím kde začít a už teď bezpečně vím, že nenapíšu všechno co sem chtěl. Ale to asi nikdy.

Tak mám vše za sebou. Mám radost, dopadl sem dobře. Vlastně velmi dobře na to, jak to bylo všechno děsně uspěchaný, hektický a obecně ujetý. F. byl hodnocen hůř než já. Mám z toho blbý pocit. Celou dobu mi pomáhal, protože sem nekňuba a líná mrcha. Myslím si, že kdyby mi nemusel tolik pomáhat, měl by to vychytanější a lepší. A proto mě to mrzí a myslím si, že mám na tom svou zásluhu. A on je z toho smutný a myslím si, že si myslí přesně to samé co já. Tak nevím. Na druhou stranu si však říkám, že z toho nebyli nadšení prostě tak jako tak a že to především nepochopili a tudíž by nepomohlo ani to, kdyby na tom pár věcí dovychytal. Sem prostě jeho velkým dlužníkem, to bezpochyby. Na druhou stranu ho podezřívám z toho, že za to všechno nebude chtít jenom ten dnešní výbornej oběd a čokoládu s parfémem, co mu chci ještě koupit. Bude v tom něco víc. Asi budu muset zaplatit svým tělem, ale přesto to nebude prostituce. Bude to platba za to, že on se nechá šukat ode mě, ačkoliv ho to možná tolik netankuje (ale je zamilovaný a zamilovaní lidé, dělají věci, které by jinak nedělali, takže v tom ten háček tolik není, neboť já bych se taky pro člověka, kterého bych miloval, obětoval) a taky za to, že ho zkrátka vzrušuju. Dále to bude platba za to, že mi tolik pomohl. A v neposlední řadě za to, že sem se docela slušně vykroutil z toho, aby to tenkrát dělal on mě.
Nemám na vybranou. Alespoň doufám, že bude rychle a že mu to potom budu moct oplatit. Je to obchod. Nechutnej obchod, který musím uskutečnit a není mi z toho nijak dobře, ale kdybych to teď všechno odmítl, vypadalo by to, že ho využívám a to já nechci.
Samozřejmě, že ho využívám, ale nechci aby si to myslel a nechci abych si to myslel ani já sám a proto k tomu musí dojít. Sem v kleštích - když se s ním nevyspím, budu částečně morální, ale taky nemorální. Když se s ním vyspím, budu nemorální, ale taktéž morální. Asi bych měl dělat to, jak to cítím, ale to bych ho musel chytnout a hrozně ho ošukat a to si potom všem, co pro mě udělal, jak dopadl a jak se k němu občas chovám a jak ho občas zneužívám, nezaslouží.
A hlavně už to nemůžu posrat. Podělal sem to jednou, ale teď už to nejde.

J. je srandýnek. Včera sme mluvili o Evině a on pronesl: "Já už tý ženský nevěřím ani nos mezi nohama!" Hrozně sem se tomu smál. A on pak taky, hned jak si to uvědomil. Je strašně vidět, jak by to fakt taky potřeboval...


Hrozně kouřím a šíleně jím. Za chvilku budu ještě nosit legíny a už se vůbec nebudu lišit od těch holek, který potkávám po 2 - 7 početných skupinkách a které mě tak rozesmívají. Ale nesměju se nahlas. A ani moc zle. Spíš tak mile. Trochu mě baví, jak to mají všechno na háku.

Čtu takovej šílenej román. No on je teda dost dobrej, ale trochu se stydím, že ho čtu. Já takovýhle věci nikdy nečetl, ale evidentně sem měl, neboť mi to asi dost chybí. Má to hezký obal a taky spoustu stránek. Za den sem přečetl snad 60 stran, což je u mě fakt rekord. A kdybych nebral v úvahu to velký písmo a velký mezery mezi řádkama, který tu rychlost četby s velkou pravděpodobností vysvětlují, měl bych vážně brutální radost. Ale já, kterej čte jednu stránku 3x a pak se k ní ještě 4x v průběhu četby vrací, sem spokojenej i tak. Člověk mám mít radost i z mála. Blbostí.

The Leisure Society - Fight For Everyone



Nikdo nechce prohrát

12. února 2015 v 14:04 | Willy |  Život
Sem trochu vynervenej, jestli všechno stihnu. Doufám, že jo. Teď sem vstával. Mám hlad, ale nic tu není, tak si dám asi cígo. A pak se musím jít vysprchovat, páč mám šíleně mastný vlasy a chci se dojít nechat ostříhat. Ale ze všeho nejdřív bych si to měl udělat, abych byl v pohodě. Stop. Mám chuť být bohatý, ale ne proto, abych si užíval ten luxus, ale abych byl bezstarostný. Žil sem spokojený dětství, ale na tohle mě nikdo nepřipravoval. Na to, že jsou lidi zlý a neupřímný a na to, že zneužívají Vaší naivity. Nebyl sem na to připravenej, ale přesto se už do jistý míry chovám stejně jako oni a možná právě proto se kolikrát tak trápím. Nechci být takovej, ale vím, že kdybych nebyl, asi by mě to sešrotovalo. Vždycky v tom hraje velkou roli strach a ten já teda určitě mám. Mohl bych být jiný, ale musel bych mít ohromnou sílu, abych to zvládal. Nevím, asi sem dost mimo, tak už to radši nebudu řešit. Stop. S tátou sem tak tři týdny nemluvil. Buďto mu píšu a neodpisuje, nebo volá on mě a já mu to nemůžu vzít a nebo mu to nechci vzít. Fakt mě naštval, ale přitom něčím, co už mi mělo být dávno jasný. Jenže to, že nejste na prvním místě a nejspíš ani na druhým člověk nerad slyší, takže sem to v sobě asi nějak podvědomě snažil potlačit a nepřipouštět si to. Nesmím se tím asi tak trápit. Sme každej trochu jinde. On razí teorii o tom, že rodiče a jejich děti jsou na stejný úrovni a já říkám, že rodiče a děti nemají mít vztah jako dva kámoši, protože to tak prostě z principu vztahu není. (Všímám si té absurdity, kdy rodič chce mít se svým synem vztah jak s kamarádem a syn nechci nic jinýho, než aby mu byl otec otcem.) On navíc vůbec nechápe mentalitu dětí a k dětem má přístup jako k dospělým a k dospělým mnohdy jako k dětem. Stop. Přijede Šimon? Mohl by. Prosím, prosím. Ať už ho to tam nebaví a vrátí se. Vrátí se a po pár našich setkání, spolu začneme chodit a já se brutálně zamiluju, budu dokonce žárlit a bude mi dělat dobře, že on také žárlí. A pak po třech a půl měsících spolu začnem spát a bude to dost dobrý. A budeme se doplňovat, budeme spolu chodit ven a na louku a do lesa a na houby a tak. A málo filmů a hodně povídání. A já budu nejšťastnější člověk světa a zapomenu na svoje trápení a možná, že už je ani mít nebudu a on jestli nějaký má, tak na ně taky zapomene. A oba se navzájem zachráníme. Willy, scénář B: Šimon nepřijede a zůstane tam i letní semestr. Ty půjdeš ještě párkrát k psychologovi a potom zkusíš ještě homeopatii. Koncem léta se dvakrát neúspěšně pokusíš o sebevraždu a od listopadu 2015 začneš brát pravidelně antidepresiva.

Chcete mě?

8. února 2015 v 3:07 | Willy |  Život
Škola zatím tak nějak dobrý. Všechno snad stíhám, ale jen díky F., kterej mi šíleně pomohl. Sem mu strašně vděčnej. Helfnul mi teda hlavně proto, že je do mě určitě zamilovanej, ale to na výsledku asi nic nemění. Makali sme on makal a já čuměl celej den a noc. Šli sme spát až další den v jedenáct dopoledne. Nevím, jak bych to bez něj zvládl. Občas mi to teda dá malinko sežrat, což já si nechám a moje hrdost jde stranou, protože vím, že sem moc línej na to, abych se to sám naučil a nemusel se doprošovat.

S mámou si voláme denně průměrně hodinu. Je z toho zoufalá a pláče. O občas do toho pláče i sestra, protože
(kdobytobylřekl?) je ve vztahu s jedním idiotem. No po kom to tak asi má? Achjo. Když v tomhle žiju, pak nemám být bukvice...

J. je divnej, ale už trochu lepší. Provokuju ho, furt na něj čumím, neustále ho budím a porůznu ho obtěžuji. Tento týden v noci jakoby vzlykal a tak sem se naklonil a zašeptal: "Ty pláčeš?" A ozvalo se hlubokým hrubým hlasem: "Ne, ale rád bych."

Příšerně mě nasral táta. Teda mě vlastně ne, ale sestru, která to řekla mámě a ta to řekla mě a tím se ta nasranost dostala až k mé maličkosti. Nevím teda jak přesně to bylo (budu se muset ještě zeptat ségry, neboť moje máma je expertka na pokřivování informací o mém otci v jeho neprospěch), ale i kdyby řekl jen desetinu z toho, co se ke mě doneslo, nejradši bych se s ním přestal zase opět na dalších sto let bavit. Pořídil si dvě děti s čůzou, která si myslí, že asi žije s Petrem Kellnerem nebo co a on jí není schopnej ukrotit a radši šije do nás. Je nespokojenej a nešťastnej, obviňuje všechny a všechno kolem, hledá si pseudokořeny jeho trápení, ale skutečný problémy a jejich důvody vidět nechce a než by to řekl (a tím přiznal, že to posral), nakonec by tu drzou nánu snad ještě vyměnil za nás. A co si myslíš, Willy? Kolik otců by se postavilo na stranu svých dětí, kdyby si mělo vybrat mezi nimi a přítelkyní? Takhle se mámy vůbec nechovají. Málokterá máma by tohle dokázala. No nehodlám se tím nějak trápit, ale sere mě to, že už mu asi jen tak nebudu žrát ty jeho řeči. Hrozně tím totiž u mě klesl. A ačkoliv vím, že tu pipinu nechce opustit kvůli tomu, že má s ní ty dvě děti a nechci udělat tu samou chybu jakou tenkrát udělali s mojí mámou, stejně je mi z toho na nic, protože tímhle vlastně nepřímo obětoval ségru a mě.

Většinou to v životě bývá tak, že čeho se na vás dopustí rodiče, pokud si to dostatečně neuvědomíte - dopouštíte se pak často na svých dětech. Tak mě napadá, na kým si jako budu chladit žáhu já? No asi mi fakt nakonec nezbude nic jinýho, než že si budu muset pořídit nějakýho toho psa. To bude teda šmíra. Fakt tragédie. Srstku a Kubišovou na mě.


Čau

3. února 2015 v 19:27 | Willy |  Život
Jsem příšerně vyzoufanej. Všechno tak nějak skřípe. Víkend sme s F. prošukali. Naše postele šíleně vržou a tak sem ho mrdal na posteli F. Ten kdyby to veděl. Nakládal sem ho pěkně za světla a bavilo mě to. Měl sem všechno pěkně pod kontrolou a na všechno sem viděl, což mě bavilo. Kdyby to dělal on mě, potřeboval bych tmu, protože jinak bych si připadal špatně. Stydím se za svoje tělo. A nechtěl bych, aby někdo viděl to všechno a byl z toho otrávenej tak jako já. F. si chtěl taky pořádně užít, ale mě bylo špatně a moc se mi nechtělo. Ztroskotalo to na obou stranách, ikdyž F. z toho vyšel asi jako ten méně schopnější. Řekli sme si, že to zkusíme další den, ale mě bylo pořád špatně, takže sme jen tak blbli. F. poprosil, jestli bych mu to neudělal pusou. Moc se mi do toho nechtělo. Vlastně vůbec. Jeho pták se mi vůbec nelíbí. Není moc velkej, což není až takovej problém, ale má zvláštní tvar a je dost "žilnatej", jestli mě chápete. Nic proti žílám, ale v týhle kombinaci mě to fakt vůbec nerajcovalo. Bylo to jen chvíli, ale i přesto sem se dost snažil, ale navzdory úsměvům F., se mi to nezdálo. Ptáky, který se mi nelíbí, nerad kouřím. Divný? Já vím, že nejde o to, jestli má někdo kokota takovýho nebo takovýho, hlavně jde o to udělat tomu druhýmu dobře, ale já sem si fakt nemohl pomoct. Vážně bych snad radši v tu chvíli vylízal nějakou broskvičku. Divný co? Jenom to asi dokazuje to, že nemám příliš velkej zájem dělat dobře F., ale hlavně dělat dobře sobě. Je to sobecký, ale je to tak. Ikdyž, kdybych byl takovej sobec, nekouřil bych ho, ne? Krásně taháš fabulace z rukávu, Willy! Potlesk. Ať žije demagogie.

Včera mi máma brečela do telefonu. Bylo to fakt hrozný. Bojí se, že si nikoho nenajde. A jak jí mám pomoct, když se bojím toho samýho?

F. mě před víkendem příšerně nasral. Něco slíbil a pak to nedodržel a ještě to otočil tak, že to vlastně všichni podělali a on jedinej drží slovo. Tohle mě příšerně vytáčí. Asi se přecenil a sliboval něco, co sám nedokáže splnit, ale prostě mohl přijít a normálně to říct. Nejspíš to sliboval kvůli mě a pak se styděl přiznat, že to nezvládne. Nicméně i tak to nemusel házet na všechny ostatní. Tohle mě fakt nebaví. A nejhorší na tom asi je to, že tohle často dělám já sám - proto mě to možná taky tak sere.

Chtěl sem toho tolik napsat, ale už se mi nechce. Čau.