Březen 2015

Třeba

29. března 2015 v 23:04 | Willy |  Život
Je mi docela dobře. Dneska sem si asi hodinu a půl volal se Zlatovláskou a bylo to fajn. Prý sem jí zlepšil náladu, tak sem měl radost. Stop. Minulý týden sme s J. drželi půst. Tři dny sme vůbec nic nejedli, jen pili vodu. Já si do ní tedy občas vymačkal citron, abych si připadl, jako že piju něco jinýho než vodu. A měl sem taky jedno kafe. Bylo to docela brutální. Myslel sem si, že to bude daleko víc v klidu. Ale naštěstí sem to vydržel. Člověk při tom má být taky celkem v klidu, nikam moc nechodit a dost spát, protože je oslabenej a nervní. Já sem místo toho lítal po městě, musel pořád něco řešit a navíc sem toho moc nenaspal. Paradoxně sem den po hladovce, kdy už sem mohl normálně jíst, vůbec neměl na nic chuť a to sem šel spát s chutěma a hrozným nadšením, že už se konečně nadlábnu. Člověk se občas potřebuje pročistit. A když uvážím, že už víc jak dvacet let, dnes a denně něco žeru, bylo na čase dát žaludku a střevu dovču. Mámě sem to raději vůbec neříkal, neboť bych určo dostal přes píču. Stop.

Tichý pán byl na testech. To dítě je stopro jeho. Musí zaplatit osmnáct táců za zmeškaný alimenty. A odteď každý měsíc platit patnáct stovek. Jinak mi přijde, že se pro něj vůbec nic nezmění. Je to divný. On je divnej. Nechápu to. Když si představím, že bych zjistil, že mám někde osmnáctiměsíční dítě, měl bych asi radost. Byl by to hroznej šok a asi bych se z toho musel dost vzpamatovávat, ale na druhou stranu bych asi byl fakt rád. Byl u soudu, to dítě je u mámy té jeho bývalé V., která po něm chce, aby se k ní vrátil, ale on nechce. V. máma má dvacetiletýho přítele, kterej tomu dítěti kope do postýlky když řve a ožírá se a spolu se synem tý ženský - bráchy V., kterej se nedávno vrátil na amnestii z největšího odbytiště klíčového průmyslu, chlastaj, čórujou a sem tam je mlátí a berou jim love. Soudkyně jim řekla, ať ty dva vyhoděj a že jim pomůže. Ale ta máma je úplně mimo a je asi děsně ráda, že jí sem tam ten mladej zmrd ojede. V. nic jinýho asi nezbývá, protože Tichý pán se k ní vrátit nechce. Soudkyně chtěla aby si ho vzal on. Ale on studuje, sice hroznou šit školu, ale myslím, že by se to dalo zvládnout. Já, kdybych si představil, že nějakej sráč kope do postele mýho dítěte, asi bych neváhal ani minutu. Bál bych se, že mu tam něco udělaj. Jenže Tichýmu tohle vůbec nedochází. Možná, že je to tak normální. Je mladej a nedochází mu to. Asi je to tak správně. Nevím. Já sem divnej. Každopádně sem ho do toho nenápadně tlačil. Pak sem to doma vyprávěl mámě a ta byla zase zastánkyně toho, aby to dítě zůstalo s V., protože tvrdí, že si nikdo nedovede představit, co to je pro matku dítěte, když jí ho někdo vezme. No nevím no. Stejně je v péči V. matky, protože se V. nedávno někde v parku opila takovým stylem, že skončila s otravou krve na jipce. Jenže stejně bydlí společně, takže to, že to dítě svěřili do péče matky, vyjde absolutně stejně. Je to divný. Je mi z toho smutno. V. kdyby si tenkrát nepostavila hlavu, že bude mít v 16 dítě, spolu s naivní myšlenkou, že si tím posichruje, že se s ní Tichý pán nerozejde, nemuselo to takhle dopadnou. Kdyby si Tichý pán nezačal nic s holkou, který bylo v tý době 13 nebo 14 a která neustále mluvila o dítěti a kdyby to do ní nepustil, mohlo to taky dopadnout jinak. Smutný, ale bohužel častý. Stop.

Šimon je zpátky. Hrozně mě nasral. Potkali sme se v pondělí a já šel zrovna po chodbě a Šimon se na mě usmíval a dost to vypadalo tak, že chce semnou mluvit, ale protože nedaleko byl v dohledu F., tak sem ho jen pozdravil. Bylo mi to trapný a dost mě to mrzelo, ale nechci aby to F. věděl. Došlo by mu to a já zatím nechci aby cokoliv věděl. Hlavně zatím není ani co vědět, tak proč ho zbytečně drtit.. Pak mi to ale nedalo a vyčítal sem si to a tak sem se večer sbalil, šel do školy a nenápadně sem se pod pitomou záminkou dostal až k němu. Byl divnej. Dost divnej a nepříjemnej. Choval se docela arogantně a nepříjemně. Mrzelo mě to. Přišlo mi, že je to typ člověka, kterej je náladovej a já si zrovna vytáhl žolíka. Tak sem ještě chvilku opruzoval, aby to nevypadalo blbě, ale už sme se nebavili a já sem domů odešel trochu podrážděnej a zoufalej z toho jak sem zoufalej.

Uběhl den a ve středu sme velkou čirou náhodou (skutečně sem tomu vůbec ani maličko nešel naproti!) měli společnou přednášku a bylo to ze začátku dost divný. Ani sme se nepozdravili a já se na něj díval, jenom když to nemohl vidět. Ale potom to bylo dobrý. Nakonec sme šli ještě s B. na kafe. Sice sme si spolu samotný moc dlouho nepovídali, ale bylo to dobrý. Měl sem z toho dobrej pocit. Pak se ještě zajímal, jestli jdeme večer na jednu akci. Já sem samozřejmě šel, ale bavil sem se tam s F. a J. Šimon po mě občas koukal a usmívali sme se na sebe. Potom sme se ještě náhodou potkali v hospodě, ale on už byl na odchodu, ale opět sme se na sebe dlouze dívali a já měl radost. A pořád jí mám. U toho kafe mluvil o tom, že má babička rakovinu slinivky a že to s ní nevypadá dobře a já si uvědomil, že možná proto mohl být v pondělí tak divnej a nepříjemnej. Vše odpuštěno. Možná je mi ho teď ještě naopak líto. Měl by ses s ním snažit bavit. Ale Willy, nesmíš to zase přehnat. Žádný tlačení na pilu! Znáš se! (Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají.) Chtěl bych s ním jít na rande. A pak bych ho chtěl sbalit a začít s ním chodit a po 4 a půl měsících i píchat a mít ho moc rád a pak i milovat. Moc milovat. A taky bych chtěl přestat být infantilní a patetický.

Aneta Langerová - Tragédie u nás na vsi



Nudička

22. března 2015 v 1:08 | Willy |  Život
Trochu mě bolí hlavička. Mám chuť se pořádně nadlábnout a potom se jít pořádně opít. Míchat pivo a víno a panáky. Zapomenout na všechny situace, strachy a bolesti. Možná zapomenout sám na sebe. Alespoň na chviličku o tom všem nevědět. A pak se taky pořádně vyzvracet. Vyhodit ze sebe všechno to, co sem si předtím tak lahodně vychutnával. Ale neudělám ani jedno. Půjdu spát.

Viděl sem Zlatovlásku a Zrádce. Zlatovláska je čím dál krásnější a možná se vším víc smířená, i když trochu přecitlivělá a apatická. Zrádce je pořád zrádcem. I když menším, stále to v něm je. Shodl sem se na tom se Zlatovláskou. Člověk si před ním pořád musí dávat na něco pozor a to mě neba. On totiž veškerých slabostí, který na sebe člověk prozradí téměř vždycky nějak využije nebo zneužije. Přestože někdy třeba jen ve srandu, nikdy si to neodpustí. A sám svý slabosti nebo prohry skoro vůbec nevytahuje a natož aby si z nich dokázal dělat legraci. A to mě moc nebere. Smysl přátelství vidím právě v tom, že si lidi říkají všechno, nic před sebou neskrývaj, nehrajou žádný hry a přijde jim to všechno děsně přirozený. A takhle já to mám jen se Zlatovláskou. Zatím sem za svůj život nepotkal člověka, ke kterýmu bych měl takovou důvěru. Přestože si vlastně ve spoustě věcech se Zlatovláskou nerozumíme, tohleto je děsně silný a myslím, že to tak zůstane. Pamela je hloupoučká a zlá, J. nechápe pojem přátelství (natož lásky), Kulička je feťačka (trochu mě využívá, ale paradoxně to spočívá v tom, že mě tlačí k tomu, abych občas smažil jako ona) a je trošku falešná, F. je hroznej posera (je to tedy hlavně dáno tím, že je vlastně spíš ještě dítětem), je tajnůstkář a hlavně mě miluje, Tichý pán je pablb a falešňák a K. sem vlastně doteďka říkal všechno, ale od tý doby, co sem zjistil, že mě chce v opilosti možná (nejen) líbat - už to tak dál nejde. A nikdo jiný už mě nenapadá. Možná sem na někoho zapomněl. No a co.

Mám hrozně velké ruce, když tak na ně koukám. A asi i kokota. Zrovna mám v hlavě vzpomínku, kdy měl F. mýho ptáka v puse. Buď má F. děsně malou pusu, nebo já mám fakt docela dobrý pelo. A nebo obojí. Vždycky sem si myslel, že to žádnej zázrak není, ale potom, co sem si připadal jak když točím pro Brazzers, sem trochu změnil názor. Jako zas tak úchvatný to taky není, abyste věděli. A zrovna v mým případě není velkej Alfréd dvakrát vítanej.

Taky mám normálně pod očima dvě vrásky. Myslím pod každým okem dvě, což znamená dohromady? Správně! Čtyři! Čtyři vrásky! Moc nadšenej nejsem, ale třeba tím budu víc sexy nebo víc charismatičtější. A nebo víc hovno.

Máma už je o něco víc v klidu. Na internetech se dočetla, že je její bejvalej přítel sociopat (souhlasilo asi 16 z dvaceti třech kritérií!). Tak už je asi víc v klidu.

A já?
Já nic, já buzerant.




Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

17. března 2015 v 23:42 | Willy |  Život
Milý deníčku,
omlouvám se, že na tebe takhle tuty bruty kašlu, ale mám super výmluvu - dělám chvályhodné dobrovolné činnosti směřující k obecnému blahu celé naší společnosti - a to se počítá! A Vám všem nestoudným drzounům, kterým není trapno někomu čumět do jeho osobního deníku se taky vomlouvám. Chápu, že se někdo může stát závislákem i na špehování.

Jel jsem se ségrou na hory do Rakouska. Bylo to od pátku do neděle, ale i tak to prostě stálo přes šestku. (Mimochodem ve Špindlu stojí celodenní lyžování úplně stejně jako v Alpách!) Dva roky sem nebyl na horách a předtím asi naposledy v prváku na střední, kde jsem mimochodem byl ještě velký jakože proutník jakože holek. A taky sem tam paradoxně zachraňoval Zlatovlásku od znásilnění jedním blbem. A taky sem tam definitivně ztratil iluze o učitelích, kteří tam lili takovým stylem, že sme všichni pubescenti nestačili počítat prázdné sklo. Zpátky k věci. Prostě sem dlouho nikde nebyl a to ani v létě už velkou řádku let - ale nestěžuju si. Sestra šla pár týdnů před horama za tátou, jestli by mi něco na ty hory nepřidal. Neřekla mi o tom, ale na druhou stranu je fajn, že se zeptala místo mě. Docela dost se pohádali a on jí začal žvatlat o tom, že on sám už si v mém věku dávno vydělával (kdo by to byl řekl, že po učňáku šel v osmnácti rovnou do rachoty?). Příšerně mě to nasralo. Od devátý třídy chodím po brigádách a často nejenom v létě. Celých deset let sem po něm nechtěl ani jednu jedinou korunu, protože sme se nebavili a já byl děsně hrdej, ale to je zase úplně jiná písnička. No, mimochodem jejich rozhovor skončil tak, že šlechetně nabídl, že mi ty peníze na hory klidně může půjčit, ale že bych mu je musel vrátit. (Výši úroku naštěstí neřešili.) Ségra z toho málem asi dostala infarkt, takže už nebyl čas ptát se na úrokovou sazbu. Když sem se to dozvěděl, fakt mě to hrozně mrzelo.

Po dvou týdnech sme spolu byli v hospodě a on se trošku opil a já se ho ptal znovu na ty peníze. Řekl, že mi na ty hory tedy něco přidá a já měl radost a říkal si, jestli to ta ségra třeba nepřeháněla a nebo, jestli to nedohnala do extrému. Řekl, ať se ségra v týdnu pro ty peníze staví (já přes všední dny povětšinou nejsem doma). Ségra se tam tedy stavila, ale zamluvil to a nakonec jí žádný peníze nedal. Opět mě to zase vytočilo a tak sem mu zavolal a slušně se ho na to zeptal. Ptal se kolik peněz bych teda potřeboval. Říkal sem, že ideální by byla třeba půlka, ale že mi budou bohatě stačit i dva litry. Odpověděl, že to je v pohodě a že tu dvojku mám u něj určitě jistou a že se domluví se sestrou. Hrozně se mi zvedla nálada a byl sem fakt strašně rád, že mám prostě tátu, kterej se na mě nevykašlal a dodrží, co slíbí a já se na něj tudíž můžu spolehnout. Střih. Táta nezávisle na našich horách kupoval pro sestru nějaký vybavení do jejího bytu. Nic jí na to nepřidával, jen to kupoval a sestra mu to potom měla zaplatit. Střih. Ségra volá den před horama, že jí táta poslal fakturu za ten nákup o dva litry vyšší než měla původně být. Nějak jí to navýšení okecal a nakonec jí řekl, ať odečte z té částky dva tisíce a ty dá rovnou mě na ty hory a zbytek ať mu pošle na účet.

Aha, tak takhle ten svět chodí! Tak takhle funguje! Já naivní havloid. Než abych řekl dost snobskýmu životu svý přítelkyně, raději svýmu synovi přislíbím love, abych následně o stejnou sumu navýšil dceři částku, kterou mi dluží a řeknu jí, aby dvě líťa rovnou dala jemu. 2 in 1. Aneb Jak okrást svého syna a dceru najednou. Vůbec tu nejde o prachy. Tohle je podruhé, co sem po něm kdy nějaký peníze chtěl. Tady jde o princip. Možná by stačilo říct prosté promiň, teď nemám. Je mi to líto, ale budu se snažit s tím něco udělat, ale teď to prostě nejde. Nebo i to pitomé Nemám. Jistojistě bych tím k němu neztratil úctu. Amen.

Sex á la Provident

9. března 2015 v 1:22 | Willy |  Život
S F. sme spolu ještě jednou spali. A mělo to všechno příchuť splácení. Mě se nechtělo a F. byl trochu dotčenej a dost zoufalej. Připadal sem si jak kus hadru. Doufám, že to takhle okatě nedělám i já. Je jasný, že to člověk potřebuje, ale fakt to bylo hrozně necitlivý. Ale zároveň mi bylo F. trochu líto a věděl sem, že je to naposledy, co s ním chci spát a tak sem se nakonec překonal a vyhověl. Bylo to hrozný, ale ne tak, jak hrozný to být mohlo. Byl sem spíš zklamaný, rozčarovaný, než aby se mi z toho chtělo brečet. Ale až na tyhle věci, to bylo všechno dobrý. J. tu 14 dní nebyl a myslím si, že sme si to v rámci možností "užili". I když si vzpomínám na to, že sem přemýšlel už dopředu nad tím, že až tu J. nebude, asi mě to šoustání s F. nemine a nebyl sem z toho moc nadčenej, ale nakonec to bylo vždycky docela dobrý a dokonce sem si to užíval - až na ty poslední šuky.

Minulej tejden mě příšerně rozčílil, vlastně spíš zklamal. Dělali sme mu totiž s J. a K. oslavu. J. ho měl za úkol dostat na místo. K. dělala dort a občerstvení, já sháněl konfety a dárek. Dalo nám to všem docela dost úsilí (vzhledem k tomu, že J. neumí lhát a měl říct F., že jdou úplně jinam než šli, že K. musela kvůli žárlivému přítelovi péct navíc ještě druhý pro něj, aby si ho udobřila a já - já sem se musel trmácet až do centra a nakupovat, což mě skoro vůbec nebere. Ale flirtoval sem s prodavačkou, což mě jako homouše strašně baví, neboť se nestydím a nehrozí mi za to žádné následky.)

Pak sem to tam ještě docela dlouho zdobil a těšil sem se, co na to všechno F. řekne. Když ho J. přivedl, přiblble se usmíval, ale pak mi přišel nějakej podrážděnej a nasranej. Tvářil a choval se dost divně a mě to strašně zkazilo náladu. Už sem se pak na něj ani nedokázal koukat a raději sem čuměl na J. s K. a bavil se spíš s nima. Možná to bylo ode mě trochu hnusný, ale on celou dobu nedělal nic proto, aby to tam fungovalo. Pak sem mu řekl, jestli si rozbalí ten dárek. Přišlo mi, jako by ho to skoro vůbec nezajímalo a jako by snad ani neuměl dát najevo, že má třeba alespoň trochu radost. Dožralo mě to. Kvůli J., kvůli K. a samozřejmě kvůli mě samotnýmu. Nejvíc mě mrdali takový ty detaily, který vůbec nebyli důležitý, ale srali mě ze všeho nejvíc. Takový ty blbý nemístný poznámky, divný pohledy a tak. Pak sme šli do hospody, kde už to bylo celkem v pohodě. F. se teda moc nebavil, ale rozhodně víc než předtím. Potom byla zavíračka a K. se ještě nechtělo domů a mě vlastně moc taky ne, tak sme jí šli doprovodit a hledali nějakou knajpu. Do jednoho šílenýho baru, kde bylo narváno a jehož polovina návštěvnic byly rošťandy 55+ a druhá půlka uječejné vysokoškolačky 23-, se mi vůbec nechtělo a tak sme šli dál, ale všude už bylo zavřeno. Nejbližší dobrá hospoda byla docela kus a J. chtěl jít domů pracovat a F. se taky vůbec netvářil a zabíjel to. K. nás přemlouvala a mě se docela chtělo a byl sem na její straně. Dopadlo to tak, že sem v dešti zůstal stát s K. na chodníku a J. s F. odešli. Nakonec sem se rozloučil s K. a dohnal sem je. F. byl nasranej a já se ho zeptal, co mu je. Nejdřív samozřejmě jako obvykle nic říct nechtěl, ale potom to na mě všechno vyblil. To, že sem celou tu dobu byl nasranej, že sem se ho vůbec nevšímal, že mi něco bylo a že on to vždycky bezpečně pozná. Když sem si to všechno zpětně vybavil, naštvalo mě to a řekl sem mu, co sralo mě. O tom, že když přišel, byl divnej a já se na to jen nechtěl dívat, o tom, že sme se snažili jako blázen a že mu nic nevyčítám, ale do tý pitomý hospody sme s K. jít ještě mohli. Když se nad tím člověk tak zamyslí, je vážně uhozený to, že má někdo oslavu a je nakonec jeden z těch, který chtějí jít domů jako první, aniž by k tomu měl nějaký pádný důvod. Pamatuju si, že když dělali loni oslavu oni mě, běžel sem koupit ještě lahve vína a snažil sem se celou dobu, abysme si to všichni užili a byl sem jim strašně vděčnej. Dlužno říct, že sem jednu láhev samou horlivostí omylem rozsekal, ale koupil sem pak ještě další. On měl oslavu a my se skoro doprošovali, abysme to s ním mohli oslavit. Nehledě na to, že nás nebyl schopnej pozvat ani na pitomýho panáka. Vůbec tady nejde o to, že od někoho očekávám to, že mi chce něco vracet a nebo chci prokazovat nějakou vděčnost - jde tu o nějaký klasický old school chování, která je snad normální, ne? Říkal, že už ho to tam nebavilo, chtěl pomoct J. s tou prací a taky se chtěl společně s náma podívat na nějakej film. Já to fakt nechápu. On občas tak strašně myslí na ostatní až zapomíná myslet na sebe a posírá to a nebo hrozně myslí na sebe a přestává myslet na ostatní a posírá to tak rovněž. Trochu sem mu to vyčetl, ale ne moc. Jen tak, abych obhájil svoje jednání. Asi byla chyba i na mý straně. Představoval sem si to úplně jinak a vůbec se to nesetkalo s realitou, což nemusí být nutně chyba F. Každopádně sem pak šel o něco napřed a F. přiběhl (trochu sem čekal, že mě začne bít) a on se mě chytl, zase brečel, hlavně asi proto, že byl opilej a omlouval se mi a obhajoval se. Když sme přišli domů, lehnul si a brečel. J. práci stejně nedělal. Pustil si na projektoru 3D porno, nasadil si brýle a nadšeně nás volal, ať se jdem okamžitě podívat, že je to fakt strašně super. Řekl sem F., že i kdybych se choval celou dobu jako idiot, snad jeho oslava nestojí a nepadá s Willym. Odpověděl, že mám pravdu a omlouval se. Miluje mě. I když mi před šukáním přísahal, že už to tak není, je to tak. Miluje mě a možná si to ani neuvědomuje. Já si při oslavě dostatečně neuvědomil, že se k němu musím chovat o to víc ohleduplně, oč on víc mě miluje. A on si neuvědomil, že ode mě nemůže vyžadovat větší pozornost, než jakou mu můžu dát jako kamarád nebo člověk se kterým pouze spí. Jenže on semnou evidentně jenom nespal.

Je to moje chyba. Potřeboval sem s někým píchat a byl tu opět jen F. Nechal sem si nalhat, že už mě nemiluje, abych s ním mohl bez výčitek mrdat. Vrací se mi to a sme opět tam, kde sme byli před rokem. Jen to teď nesmím znovu podělat víc, než už to je. Až se zeptá, musím mu to říct na rovinu. Spát už s ním rozhodně nesmím. Nesmím. A teď už bezpečně vím, že nikdy.

PS: K. se mě den po oslavě ptala, jestli mě F. náhodou nemiluje.

Časy

3. března 2015 v 23:44 | Willy |  Život
Jsem šíleně utahaný, jak už bývá zvykem. Stalo se mraky věcí a tudíž se budu snažit se na ně vzpomenout.
Nakonec sme s F. skutečně spali, ale nebylo to naštěstí pod závojem splátek. Bylo to tak nějak spontánně a naopak víc vyšel vstříc F. mě, než já jemu. Nicméně poslední šoustání bylo hrozně nechutný a cítil sem se dost divně. Už s ním spát nechci. Ale možná ještě budu. Možná ještě budu muset.

Je to strašný, spát s někým kdo vás moc nepřitahuje a koho nemilujete. Je to jen o tý základní lidský fyzický potřebě, ale tím to končí. Je to smutný, prázdný a je mi z toho na nic. Vím, že to mrdání děsně potřebuju, ale nakonec mě to díky těm všem okolnostem, ve výsledku stejně docela ničí.

Máma je děsně smutná a já nevím, co s ní. Říká, že to na nás nechce přenášet, ale samozřejmě, že to na nás ve výsledku přenáší. Ale nemám jít to za zlý. Chápu to, ale někdy je to fakt děsně vyčerpávající. Střih. Pláče tam především ségře. Když přijedu já, myslím, že se spíš drží. Brečela přede mnou jen jednou nebo dvakrát. Nevím jak jí pomoct, ale je mi jí líto. Zároveň si říkám, jestli se jí tak trochu něco nevrací:

Když mi bylo osm nebo devět let, máma přestala být schopná akceptovat některý zájmy a koníčky mýho táty a místo toho, aby si s tím o tom pořádně promluvila, tak se raději začala scházet s jedním chlapem, který byl asi o šest let mladší. Myslím si, že spolu nespali, ale každopádně za ním chodila a můj táta to nejdřív ignoroval, ale pak už to nevydržel, nemohl v tom dál žít a řekl jí, ať se tedy rozmyslí co chce, že už on takhle dál nemůže. Moje máma pořád váhala a nakonec snad řekla, že už s ním tedy žít nechce. Hodně si pamatuju, jak to celý táta těžce nesl. V tom jejím rozmýšlecím období začal dokonce kouřit (téměř abstinent, zarytý nekuřák a později vegetarián. Dlužno říct, že kouřil mentolky, což se mu počítá k dobru) a dělat další různý šílenosti, který se nehodí k chlapům jeho věku. Nicméně, jak už to tak v životě bývá, nejlíp se odmilujete buď tím, že dotyčného postupně začnete nenávidět a nebo se zamilujete do někoho jinýho. V případě mýho táty, to bylo obojí. Našel si mladou ženskou a asi se do ní dost zamiloval. Moje máma se po jeho předchozích prosbách, ať se vrátí a ať neničí život nám dětem rozhodla, že se skutečně vrátí a budeme opět jako rodina. Jenže táta už byl v tý době zamilovanej až po uši a o něčem takovém nechtěl už ani slyšet. Dovlekl jí k soudu a donutil jí, aby podepsala rozvodový papíry. Moje máma u toho tehdy prý plakala. Je docela zajímavý sledovat, jak se v určitých momentech oba zachovali jako dobří lidé, ale taky jako sobecký svině.

Nemám jím to za zlé. (Nebo možná mám, ale oběma tak nějak stejně.) Ale vtipný je to, co následovalo. Moje máma se tedy nakonec vrátila k tomu chlapovi (jehož nazývám v minulých textech otčímem) se kterým žila dalších třináct let a před měsícem se s ním rozešla. (Kupodivu ne tak kvůli tomu, že je sociopat, ale dohnalo jí k tomu to, že zjistila, že si docela vážně domlouvá kurvení s dvacetiletýma holkama.) Teď se sama ocitá v podobný situaci, ve který byl tenkrát táta.
Táta od té doby, co se rozvedl s mojí mámou, pro změnu žije stále s tou ženskou, do které se tenkrát zamiloval. Mají spolu dva syny a ona ho deptá, ničí a asi vydírá. Skáče podle toho, jak ona píská, asi aby se na něj nevykašlala a neodešla třeba i s těma dětma, což by bylo docela deja vu. Dopadlo by to stejně, jak s námi a to on asi nechce. Než aby si to připustil, bude se to snažit držet za každou cenu a možná ho to bude stát i jeho zdravý rozum.

Kronika se zavírá. Pokračování možná někdy jindy? Někde jinde? Někým jiným?