Duben 2015

Opičí týden

26. dubna 2015 v 23:59 | Willy |  Život
Tenhle tejden tu byla Zlatovláska. První polovinu dní byla trochu divná a jednou mě i docela naštvala, protože mi řekla docela hnusnou věc, ke který se už ale nechci vracet. Druhou polovinu týdne byla o mnoho milejší a když odjížděla, dokonce plakala. Bylo mi jí líto, ale zároveň sem měl radost. Je to zvláštní. Svět je zvláštní.

Minulý týden sem byl v baru s Pamelou. Po víc než půl roce. Je stará. Je to fakt divný, ale je stará. Pořád pracuje a sere jí to. Takhle si to prý vůbec nepředstavovala. Odešla do Prahy s tím, že si najde spoustu známých a bude si hezky žít. Namísto toho je od nevidím do nevidím v práci a až do minulýho měsíce to všechno táhla sama, protože si ten její Tlučhuba (á, myslel sem si, že už si na jeho pseudonym, jenž jsem mu někdy před rokem udělil už nevzpomenu, ale opak je pravdou) hledal práci už od září, ale našel si jí až teď. Poslouchal sem řeči o věcech, který mě vlastně vůbec nezajímají, ale zároveň vím, že mě s ní něco pojí. Je to celý děsně zbytečný, ale nevím proč to pořád udržuju. Přitom bych to spíš potřeboval zaříznout, už jenom z toho důvodu, že o mě neví to moje teplomilství. Jenže člověk dělá věci, aniž by je dělat musel. Asi ze zvyku. Možná je v povaze lidí, že se stále potřebují v něčem ujišťovat, k něčemu inklinovat, mít zázemí a něco jako jistotu. Ale to všechno se vlastně vylučuje s lidským životem a vůbec životem v demokracii, který je tak nevyzpytatelný, rychle se měnící a neustále jiný - kdy může každý něco dělat a každý by něco dělat měl, protože uprostřed je jedinec, já sám, jenž zmůžu téměř všechno, jen když nebudu propadat panice a skepsi, že nezmůžu nic. Neb dokonce - že přece není co zmoct.

Ve středu sme byli na párty. Já si to moc neužíval, téměř sem nebyl opilej. Přišla K. vedli sme opět naše horlivé hodinové debaty o světě, na jejichž konci se vždy zázračně shodneme. K. pak opět po tisící rozjela stěžovačky na svého psychobojfrenda, ale my se kupodivu vůbec nechytali a dali jí to, ač nechtěně, jemně sežrat. K. se potom nějak sbalila a vypadla. Ani se se mnou nerozloučila. Možná, že byla trochu naštvaná, ale to už na sebe fakt brát nemůžu. Tak sem chtěl jít domů, ale zároveň sem se bál, že mi něco uteče. Tak sme to tam pak v jedné odlehlé místnosti rozparádili s J.: sestavili sme si ze stolů, židlí a lampy, takovou provizorní opičí dráhu a tím se porůznu bavili. Přeskakovali, prolézali, podlejzali, přelézali, atd. Pak sme se navzájem vozili po stolu - a když se za námi přišel podívat evidentně žárlící F., tak sem mu chtěl zlepšit náladu a tak sem ho vysadil na stoleček, chytl za nohy a chtěl povozit po koberci, tak se kruhová základna stolu, po které to tak pěkně klouzalo, trochu naklopila, zasekla, stůl se převrátil a F. letěl k zemi rovnou na zadeček. Nejprve trochu vykulil oči, pak se chytl za zadek, potom se chvilku nic nedělo, následně vstal a poskakoval, stále se držel za zadek a pak odešel s tím, že už zase radši jde. J. zjistil, že sme při naší nehodě natrhli koberec. Pak sme dělali ještě spoustu blbin, taky si opakovali F. pád a dost se smáli tomu, že F. se choval stejně jako dítě. To, když se někde rozseká, tak tedy nejprve spadne, následně je chvilka klidu. Rozhořčeně se rozhlíží a potom buďto začně šíleně řvát a brečet a nebo prostě pokračuje v další činnosti. Přesně tak to bylo s F.- do poslední chvilky sem nevěděl, co se bude dít. Je to takové naše díťátko. Je mi ho líto. Mrzí mě, že mě miluje. Ale nevím, jak mu mám pomoct.

Nedávno sme se se setrou (- to je jak nějakej jazykolam, co?) bavili o našich rodičích. Různě sme je řešili a rozhořčeně se doplňovali. Přikládám malou ukázku:

Ségra: Prostě jsou psycho voba.
Willy: No a my budem taky.
Ségra: Tak to je jasný. To se ukazuje už teď.

Jinak sem tento týden Šimona skoro nepotkal. Jen dvakrát. Poprvně s ním mluvit nešlo. A podruhé taky ne. Potkal sem ho totiž na jedný akci, ale byl docela daleko. Já se před jeho zorným polem pořád ostentativně producíroval (asi abych se připomněl, bože to je tak trapný, že už ani trapnost trapnější být nemůže), ale blíž sem jít nemohl, protože sem měl na obličeji velkej červenej pupínek. Buď je tady puberta č. 2, nebo mám syfla, či moc kouřím - a horší se mi díky tomu pleť. No, tak snad za to můžou ty proradný cigára.



Zhulky

16. dubna 2015 v 22:17 | Willy |  Život
Minulý týden sme s J. hrozně zhulili F. Jel totiž někam na trip a tak sme se rozhodli, že mu ho zpříjemníme. Při představě jak zhulenej poběží s krosnou dvakrát větší a těžší než jeho tělo, sme se s J. popadali za břicha apriori. Hulil sem po strašně dlouhé době a byl sem úplně vypálenej. F. po chvilce samozřejmě začal na něco naříkat a my se mu za všechno děsně tlemili. Bylo to fakt dobrý. Pak odjel a my s J. sme byli ještě asi tři hodiny doma (protože sem si nedokázal zabalit). Když už se to konečně povedlo, šli sme do indický restaurace, kde sme dělali ostudu. Pak sme si sedli na lavičku na náměstí (každej na svojí) a pozorovali lidi. Byli sme jak dvě bábrle, kterým už nic jinýho nezbývá. Jak si je to mládí a stáří podobný víc než by kdo řekl, co? Všímáte si toho? Načež sem jel domů. Cink.

A včera sme se zhulili taky. Ale hrozně málo. Obešli sme strašně akcí. Ke konci se k nám přisral nějakej trochu divnej chlap, kterej nám nabízel rohlíky a bramborák a znal názvy a stanice všech vlakových tratí v Čechách. Ze začátku se mi dost líbil, dokonce sem přemýšlel nad jeho hrudí a bytem, ale čím víc mluvil, tím byl jakoby dál a dál. Znáte to, ne? Cink. Měl teda docela dost přehled, ale byl takovej asi vtíravej. Nepatřičně vtíravej. Jako kdyby se vtíral prvně v životě. Prostě hrůza. Šli sme si ještě koupit něco k jídlu a při té příležitosti mě a F., nenápadně K. pověděla, že si myslí, že je to určitě tajnej policajt. Celou dobu sem ho měl za neškodnýho divňouse, ale jen co to řekla, už sem v těch jeho hezkejch očích viděl jen samou zradu. Pořádal sem očekával kdy nás všechny pozatýká a strhá ze sebe ten civilní maskovací převlek, pod kterým bude vopravdická uniforma. J. - jak je naivní, tak mu to samozřejmě vůbec nedocházelo a protože už sme byli všichni i s nezvaným hostem na cestě na jednu párty, báli sme se o něj čím dál víc, páč se s ním pořád bavil a neměli sme šanci mu říct naše závažný podezření. K. celou dobu lhala jako když Rudý právo tiskne. Třeba když se mě divňous ptal odkud sem, nestačil sem ani odpovědět (leč sem chtěl a lhát by mě ani nenapadalo), načež K. najednou vykřikla "Cheb!" Taková zrada. O Chebu nevím ani kulový, takže sem měl veliký štěstí, že se mě (na rozdíl od ostatních) neptal na to, jakej tam jezdí vlak, přes co pokračuje - a pak těsně než to někdo vyslovil, zakřičel dopředu správnou odpověď. No samozřejmě, že by mohl člověk čekat na to, až to ten chytrolín sám vysype a pak to jenom odkývat, jenže co když takovej vyčůranej agent úmyslně řekne něco špatně a vy to pak odkýváte, protože o tom slyšíte prvně v životě? No? Co pak? K. z toho zdánlivě vybruslila, když odpověděla na dotaz kam pokračuje vlak z její rodné vesnice (kterou si samozřejmě vymyslela), že tam vždycky jezdila autem. Nebýt toho, že hned když se k nám vtírnul, shodou náhod padlo, že K. si ještě neudělala řidičák, sme mohli vypadat důvěryhodně.

K. se posléze zdejchla a šla domu, ale opět tak kuriózním způsobem, že už sme vážně museli být jasný. Když sme přišli na tu párty, už sme tedy byli docela nalitý a trochu zhulený. Od té doby s nádražákem nikdo z nás nepromluvil. Bylo tam šíleně lidí a já šel hned močit a posléze sem potkal F., který mi rychle šeptem sdělil, že nenápadně u baru prozradil J., že sme na tu párty neúmyslně přivedli tajnýho a prý ho poslal domu. Řekl, že je možná ještě na schodech. Hrozně mě to vyschízovalo, představil sem si ten zásah, pouta, obušky, výslechy a tak sem se rozběhl za J., jenže ten už byl daleko, ale přeci jen sem ho doběhl. Rychle sme se schovali za křoví a já žhavil dráty a volal F. Řekl sem mu kde sme a ať hned uteče. Za chvilku přišla sms: "Stoji u dveri svine. Bezte napred." Cestou sme se s J. strašně schízovali, ale taky dost nasmáli. Představovali sme si, jak F. bude dělat, že našeho agenty nevidí až do doby, než zůstane tancovat na parketě sám. J. si poté také nacvičoval ležérní zahazovaní toho ohromnýho množství trávy (kterou koupil ten večer a měl jí plný kapsy), kdyby nás najednou začali honit policisté. Když sme došli domů, začali sme řešit, co když je ten chlap normální člověk a co sme mu vlastně provedli. Zvažovali sme pro a proti a snažili se dobrat pravdy. J. napadl velmi duchaplný poznatek a to, že je to určitě autista, když zná všechny vlaky a zastávky. Pak přišel F., jenž se už také dostal ze spárů našeho fízla. Společně sme se pak dlouhou dobu smáli tomu, jak sme se navzájem děsili a že tam teď ten chudák zůstal sám - tedy chudák jen v případě, že to není agent, samozřejmě. Možná byl moc hodný člověk. Možná, že po několika letech sme byli první, který si troufl oslovit a my sme s ním takhle vyjebali. To je smutný. Cink. Jenže tráva je tráva a život je boj!



Velkonce

13. dubna 2015 v 1:23 | Willy |  Život
Tak si tak sedím. Zprava jde světlo z docela drahý kancelářský lampy, kterou sme si asi před rokem vypůjčili ve škole. Lampě už chybí ten sráč, kterým se přidělává ke stolu a tak je kutilovsky zapřená o opěradlo křesla. Jsem unavený, jako obvykle a mám plný žaludek, ale klidně bych si ještě něco dal. Střih.

Minulý týden, tedy vlastně už předminulý se dělo spousta věcí. Kupříkladu ve středu sme byli v hospodě a já sem pak spolu s F. odešel dříve. J. tam zůstal. F. se zase klasicky sebelitoval jak se s ním nikdo nebaví a jak se všichni baví jenom semnou a s J. Tak sem ho zase dával chvilku dohromady, ale byl sem docela dost opilej, takže sem si tolik nepřipouštěl, jak mě drtí. Když sme přišli na byt, šli sme spát a F. se vesral do mojí postele. Provokoval mě a já se provokovat nechal, až sme se spolu vyspali. Nevnímám to nijak pozitivně, ale ani negativně. Prostě se tak stalo. Bylo to teda z mojí strany, myslím, docela tragický, ale na druhou stranu sem si alespoň ověřil, že jsem v opilosti akceschopný. Pro Ty z Vás, kteří jsou pomalejší - že mi i s dvojkou pod kůží stojí až až.

Střih. V sobotu sem jel se Zlatovláskou a se Zrádcem do Prahy na jednu akci. Zrádce je čím dál víc vyzrálejší a dost mě to překvapuje. Zlatovláska je čím dál víc zoufalejší a to mě nepřekvapuje vůbec. Koupili sme si nějaký drahý pití a sedli si pod Žižkovskou věž. Hrozně sme si všichni povídali a překřikovali se a říkali si, jak moc se máme rádi a jak moc sme šťastný, že se spolu bavíme. Já na střídačku se Zlatovláskou sme pravidelně chodili pomočovat okolní túje. Ale skutečně každý zvlášť - prostě nejsem buzna, kterou tankuje chodit na wécéčko s kámojdama... Střih. Pak sme odešli na tu akci. Bylo to fakt fajn. Byl sem už docela opilej a než sem se dal trochu do normálu, uteklo dost času. Tancovali sme se Zlatovláskou a občas se políbili a trochu i líbali. Já se chtěl líbat hodně, ale vždycky sem najednou ucítil dvě řady jejích zubů a hnedko mi došlo, že se nemůžeme líbat dál, protože madam má u toho záchvaty smíchu. Ptal sem se jí, jestli se spolu někdy vyspíme. Tak sme si myslím řekli, že jo. Ale já bych s ní asi vážně spát chtěl. Je to snad jediná holka u který si vážně dovedu představit, že se zabořím do její jahůdky. No a považte - to už vážně něco znamená. Tak proč to nevyužít? No možná proto, že ste přátelé? Nebo proto, že seš buzna? Potom sme se porůznu osahávali, docela dost. Třeba zrovna když sme si mysleli, jak sme hrozně nenápadní, šel úplně přesně kolem nás nějakej její známej a s pravděpodobností hraničící s jistotou moc dobře viděl to, jak mě Zlatovláska při tancování drží za rozkrok. Střih. Zlatovláska už se mi někdy před časem zmínila o tom, že jí napadá to, jaký by bylo opět chodit ze Zrádcem. Hrozně sem se jí vysmál a napomenul jí, ať toho kouká nechat a bleskurychle vyžene tyhle hanebný lavstory z kebulky. Věděl sem, že je zoufalá a chápal sem to, proto sem to už víc neřešil, neboť sem to nepovažoval za důležitý. Ale to byl velký omyl! Zlatovláska se taky opila a vyplulo na povrch, že ty její myšlenky Zrádcovskýho ražení, mají hlubší základy. Zkrátka se ho zeptala, jestli spolu nebudou. Posléze spolu tancovali a pak se taky líbali, ale pořádně. Žádnej smích. Jedinej kdo se smál, sem byl já. Vlastně sem měl trochu radost. Ne moc, ale celkem jo. Pak sem si šel na chvilku odpočinout do předsálí, páč už asi nejsem nejmladší. Za chvilku tam zamnou byli a došlo mi, že se asi báli, jestli sem se neurazil. A já se vážně neurazil. Seděli sme na zemi a pak tam přišel nějakej černoch a začal líbat Zlatovlásku na krk. Místo toho, abchom se Zrádcem něco udělali, tak sme na to jen čuměli. Mě teda dost fascinovalo to, jak je nadrženej a přemítal sem, jaký sou vlastně ty černoši milovníci. A pak se mi taky líbilo jak se Zlatovláska legračně nevinně brání a jak on si nemůže pomoct. Následně sme šli ještě tancovat, protože hráli fakt dobře a já sem si vždycky na chvilku sedl, abych si odpočinul a v tu ránu už sem viděl jak Zlatovláska těká očima a hledá mě. To se mi líbilo. Věděl sem, že sice nejsem středem pozornosti, ale že o mě mají strach. Tedy hlavně Zlatovláska. A to se mi líbilo a lichotilo mi to. Taky mi ještě někdy v průběhu toho večera řekla, že mě má strašně moc ráda. Že si myslela, že už to nejde - ale že snad čím dál tím víc. A taky to, že si myslí, že já jí asi nemám tolik rád, jako ona má ráda mě. Řekl sem jí, že to není pravda, ale vnitřně si to asi taky myslím. Síce jí mám fakt moc rád a vždycky když se loučíme, tak se bojím, aby se jí nic nestalo a dost mi na ní záleží, ale domnívám se, že z mojí strany tam chybí taková ta totální spřízněnost duší. Sme každej trochu jinej, což nevadí, ale myslím si, že z toho důvodu to není úplně totální. Se Zrádcem si možná právě v tomhle víc rozumíme, ale zase nemá řadu vlastností, pro který mám tak rád jí. Ta naprostá spolehlivost, přímost, racionálnost, upřímnost a tak. Střih. Pak sme asi kolem šestý odešli a každý jeli domů. Já pak málem nestihl vystoupit z vlaku, neboť sem se na sedadle pravidelně usínal v poloze "u zubaře". Zlatovláska i Zrádce mi pak psali esemesky o tom, že se omlouvají za to, že se mi tam moc nevěnovali a že mě tak trochu postavili, lépe řečeno posadili, do role křena. Ale já si tak vůbec nepřipadal. Chápal sem, že spolu něco řeší a že by to vyřešit nejspíš měli. Ale na druhou stranu sem si teda potom říkal, že když se tak shodli a za něco se oba omlouvali, možná že mají pravdu. Možná, že se mě to vážně mělo dotknout. Mohl jsem udělat chybu právě tím, že sem se neurazil nebo nenaštval? Co to je za debatu, proboha?

Střih. Tento týden nebyl Šimon ve škole. Možná se děje něco s tou babičkou. Nevím. Nemám jak to zjistit. Ale minulý týden sme se potkali v bufetu a chvilku sme si povídali. Jenže průser je, že se nedovedu chovat přirozeně a on to možná cítí a sem mu tím možná nesympatickej. No jenže nejhorší je, že já sem si tímhle nesvýmstvím nesympatickej i sám sobě! Jenže co dělat? Musím si prostě představovat, že se bavím třeba s F. Na toho platí, ať udělám cokoliv. Prst do krku, cyniku!