Opičí týden

26. dubna 2015 v 23:59 | Willy |  Život
Tenhle tejden tu byla Zlatovláska. První polovinu dní byla trochu divná a jednou mě i docela naštvala, protože mi řekla docela hnusnou věc, ke který se už ale nechci vracet. Druhou polovinu týdne byla o mnoho milejší a když odjížděla, dokonce plakala. Bylo mi jí líto, ale zároveň sem měl radost. Je to zvláštní. Svět je zvláštní.

Minulý týden sem byl v baru s Pamelou. Po víc než půl roce. Je stará. Je to fakt divný, ale je stará. Pořád pracuje a sere jí to. Takhle si to prý vůbec nepředstavovala. Odešla do Prahy s tím, že si najde spoustu známých a bude si hezky žít. Namísto toho je od nevidím do nevidím v práci a až do minulýho měsíce to všechno táhla sama, protože si ten její Tlučhuba (á, myslel sem si, že už si na jeho pseudonym, jenž jsem mu někdy před rokem udělil už nevzpomenu, ale opak je pravdou) hledal práci už od září, ale našel si jí až teď. Poslouchal sem řeči o věcech, který mě vlastně vůbec nezajímají, ale zároveň vím, že mě s ní něco pojí. Je to celý děsně zbytečný, ale nevím proč to pořád udržuju. Přitom bych to spíš potřeboval zaříznout, už jenom z toho důvodu, že o mě neví to moje teplomilství. Jenže člověk dělá věci, aniž by je dělat musel. Asi ze zvyku. Možná je v povaze lidí, že se stále potřebují v něčem ujišťovat, k něčemu inklinovat, mít zázemí a něco jako jistotu. Ale to všechno se vlastně vylučuje s lidským životem a vůbec životem v demokracii, který je tak nevyzpytatelný, rychle se měnící a neustále jiný - kdy může každý něco dělat a každý by něco dělat měl, protože uprostřed je jedinec, já sám, jenž zmůžu téměř všechno, jen když nebudu propadat panice a skepsi, že nezmůžu nic. Neb dokonce - že přece není co zmoct.

Ve středu sme byli na párty. Já si to moc neužíval, téměř sem nebyl opilej. Přišla K. vedli sme opět naše horlivé hodinové debaty o světě, na jejichž konci se vždy zázračně shodneme. K. pak opět po tisící rozjela stěžovačky na svého psychobojfrenda, ale my se kupodivu vůbec nechytali a dali jí to, ač nechtěně, jemně sežrat. K. se potom nějak sbalila a vypadla. Ani se se mnou nerozloučila. Možná, že byla trochu naštvaná, ale to už na sebe fakt brát nemůžu. Tak sem chtěl jít domů, ale zároveň sem se bál, že mi něco uteče. Tak sme to tam pak v jedné odlehlé místnosti rozparádili s J.: sestavili sme si ze stolů, židlí a lampy, takovou provizorní opičí dráhu a tím se porůznu bavili. Přeskakovali, prolézali, podlejzali, přelézali, atd. Pak sme se navzájem vozili po stolu - a když se za námi přišel podívat evidentně žárlící F., tak sem mu chtěl zlepšit náladu a tak sem ho vysadil na stoleček, chytl za nohy a chtěl povozit po koberci, tak se kruhová základna stolu, po které to tak pěkně klouzalo, trochu naklopila, zasekla, stůl se převrátil a F. letěl k zemi rovnou na zadeček. Nejprve trochu vykulil oči, pak se chytl za zadek, potom se chvilku nic nedělo, následně vstal a poskakoval, stále se držel za zadek a pak odešel s tím, že už zase radši jde. J. zjistil, že sme při naší nehodě natrhli koberec. Pak sme dělali ještě spoustu blbin, taky si opakovali F. pád a dost se smáli tomu, že F. se choval stejně jako dítě. To, když se někde rozseká, tak tedy nejprve spadne, následně je chvilka klidu. Rozhořčeně se rozhlíží a potom buďto začně šíleně řvát a brečet a nebo prostě pokračuje v další činnosti. Přesně tak to bylo s F.- do poslední chvilky sem nevěděl, co se bude dít. Je to takové naše díťátko. Je mi ho líto. Mrzí mě, že mě miluje. Ale nevím, jak mu mám pomoct.

Nedávno sme se se setrou (- to je jak nějakej jazykolam, co?) bavili o našich rodičích. Různě sme je řešili a rozhořčeně se doplňovali. Přikládám malou ukázku:

Ségra: Prostě jsou psycho voba.
Willy: No a my budem taky.
Ségra: Tak to je jasný. To se ukazuje už teď.

Jinak sem tento týden Šimona skoro nepotkal. Jen dvakrát. Poprvně s ním mluvit nešlo. A podruhé taky ne. Potkal sem ho totiž na jedný akci, ale byl docela daleko. Já se před jeho zorným polem pořád ostentativně producíroval (asi abych se připomněl, bože to je tak trapný, že už ani trapnost trapnější být nemůže), ale blíž sem jít nemohl, protože sem měl na obličeji velkej červenej pupínek. Buď je tady puberta č. 2, nebo mám syfla, či moc kouřím - a horší se mi díky tomu pleť. No, tak snad za to můžou ty proradný cigára.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum | Web | 1. května 2015 v 3:36 | Reagovat

Pleť je zrcadlem zdraví. :D

2 Willy | E-mail | Web | 17. května 2015 v 2:10 | Reagovat

[1]: To nepochybně. Ajaj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama