Květen 2015

Doxpara

17. května 2015 v 1:53 | Willy |  Život
Sedím v obýváku. Sem tu sám. Přijel sem ve čtvrtek a máma každý večer chodí spát k Otčímovi. Z kuchyně slyším puštěnou digestoř. Kouřím snad víc než Jirka Bartoška. Trochu mě to celý vlastně sere. Je zvláštní, že se nebojím spát v prostorech, který sou třeba cizí a kde hlavně nejsem zvyklej na společnost lidí. Ale tady doma je to jiný. Tolikrát sem tu sám nespal. Vlastně skoro nikdy. Vždycky tu ještě někdo je. Ve čtvrtek sem se tu trochu bál a tak sem si zamknul a nechal sem klíče ve dveřích. V půl šestý ráno mě probudilo vrnění telefonu. Volala mi máma. Křičela, že je už půl hodiny před domem a byla fakt hysterická. Šel sem jí odemknout. Nemohla dostat klíč do zámku. Tak klepala a zvonila, ale já nechal všechny dveře až ke mě do pokoje zavřený, takže sem to neslyšel. Ještě, že mě probudil ten telefon. Ptala se proč sem se zamykal (u nás doma není zvykem se zamykat) a měl sem dojem, že skoro brečí. Řekl sem, že sem se tu bál. Byla fakt rozčílená a řekla něco ve smyslu, že sem vadnej. Chtěl jsem jí říct, že když sem buzna, není se čemu divit. Neřekl sem jí to. Pak mě napadlo říct, že kdyby spala doma, neměl bych důvod zamykat, ale taky sem si to rozmyslel. Zůstal sem mlčet a odešel sem zpátky do pokoje, kde jsem po chvilce únavou opět usnul.

Je to fakt divný. Cítím se nepatřičně. Přijedu domu po čtrnácti dnech a ona semnou skoro nemluví a nebo mluví, ale myšlenkama je asi někde úplně jinde. Během těch dvou týdnů mi skoro ani nevolala. Asi mě to mrzí. Já vím, že už nejsem dítě. Ale není moc normální, když se pokaždý navečer sbalí a řekne "buď přijdu večer a nebo zítra" a už potřetí přišla až ten další den. Nebo to přeháním? Fakt se v tom ztrácím, ale když si to představím u mámy některých mých kamarádů, divný mi to vážně přijde. Spíš mi asi vadí ta podivnost - tak buďto s někým sem a bydlím s ním a nebo ne. Ale nebudu jak nějakej agent za někým chodit domů na noc, ne? Notabene po tom, co sme spolu přes deset let byli, no ne? Možná mě taky trochu sere, že nejsem středem pozornosti, který se mi tu za posledních několik let dostávalo víc než dost. Těžko říct.

Dnes tu byla ségra. O tom, že se máma schází s Otčímem ví a je pěkně nasraná. O těch jejích noclehách naštěstí nemá tušení. A já jí to kupodivu neřekl. Možná z toho důvodu, že mě máma prosila, ať o schůzkách s Otčímem před ní nemluvím. Možná proto, že se trochu bojím, že by jí za to mohla vyhlásit a ona už by tam spát nechodila a já bych už nemohl kouřit v kuchyni. A taky si tu dělat tyhle celobytové autoseance do ranních hodin. Je to trochu na palici, co? Zároveň mě to štve, ale z části z toho těžím a vlastně mi to nevadí. Možná je to taky tím, že jsem tak málo sám. Duševně sem sám až až, ale myslím fyzicky. Chybí mi to. Pořád někde někdo je a já nemám dostatek takových těch momentů, kdy sem sám a můžu si dělat co chci. Tancovat před zrcadlem kdy chci, masturbovat kdy chci, kouřit si kdy chci a tak. A pak už sme u dalšího paradoxu a to je - že když už sem tedy konečně sám, pak se bojím a zamykám se. Chachá.

Vážně bych byl radši, kdyby tu semnou byla přes noc. Ne kvůli zlodějům, ale protože mi to tak přijde správný. Přes den, ať si klidně jezdí po výletech s kým chce, ale večer by tu měla být. To radši oželím kouření v kuchyni a ponocování. Beztak mi ani jedno nesvědčí. Máma by doma měla být, tak to prostě je.

Nedávno sem nastoupil do vlaku a hledal sem místo k sezení. Všude bylo moc lidí, až sem došel na konec vlaku. Myslel sem si, že si sednu vzadu na schůdky. Když sem si však odkládal věci, ucítil sem pootevřenýma dveřma superšmak z hajzlíku. V ten moment sem si vzpomněl, že si mi chce vlastně čůrat. Tak sem šel vykonat potřebu, ale nezamkl sem dveře v domnění, že přeci hned potom, co sme vyrazili, nepůjde někdo na WC. Tak si tak močím, jak je ve vlaku zvykem - sotva se držím na nohou, když v tom tam někdo vtrhne, div si nedám čelíčko o stěnu a v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než že sem řekl "pardon". Dveře se zavřely, načež se znovu otevřely, já pracně pootočím obličej a v nich stojí chlap a říká "to pardon bych měl spíš říct já" a začne se smát a opět dveře zavírá. V tu chvíli si uvědomuju, co sem to řekl za sračku a sám se taky začínám smát. Přemýšlím, jak sem to mohl říct a docházím k závěru, že jak tam tak vtrhl a mlčel, pořád sem asi čekal, že se omluví a vypadne. A jak sem nic neslyšel, bylo mi to ticho trapný, až sem si nakonec odpověděl sám, asi abych byl v klidu. Ovšem nechtěl sem vypadat jako idiot ani před tímto pánem, kterého pravděpodobně již nikdy v životě neuvidím a tak se urychleně snažím něco vymyslet. Dočůrávám, umyju si ruce a při odchodu, usmívajíc se, sděluji čekajícímu pánovi "to pardon bylo za to, že sem se nezamkl.. a mohl jsem Vás tudíž pohoršit".

Dvakrát sem se potkal se Šimonem. Prvně sme se potkali, pozdravili a on na mě hrozně dlouho a hrozně divně čuměl. Já teda taky, abych pravdu řekl, ale já se jen přiblble usmíval. Podruhý sem na něj z dálky vyplazoval jazyk. Snažil sem se být roztomilej, ale určitě sem byl nechutnej. Když začal dělat posunky - buď co to jako dělám, nebo co chci a asi se chystal jít ke mě, otočil sem se a utekl.

Byl sem u zubaře a dostal sem lehce vynadáno, že si špatně čistím zuby, což je pravda. No prostě mě to nebaví, nedivte se. Kdybych s někým chodil a byl zamilovaný, čistil bych si je určitě čtyřikrát denně. Nicméně doufám, že nejste moc znechucení, protože já se dozvědět, že někdo kašle na čištění zubů, už k němu na blog v životě nepřijdu!


sdicbhiuasbzcvuakb

9. května 2015 v 22:32 | Willy |  Život
Sedím v křesle. V tom samém, ve kterém sem včera seděl až do půl pátý ráno, protože sem se bál jít spát. Sem tu sám. V tom otřesném obývákovém křesle s devadesátkovejma vzorama jím a drobím, piji, kouřím, čumim do počítače, masturbuju a někdy z něj i telefonuju. Ten šílenej potah občasně hází jemně třpytivý odrazy. Všude je strašnej binec, já otřesně páchnu, mám mastný vlasy, měl bych pracovat, ještě mám taky strašně dlouhý nehty, takže se mi dost obtížně ťuká do klávesnice a do toho se nemůžu opřít o mohutné opěradlo křesla na pravé straně, protože je na něm položen zmuchlaný promáčený papírový kapesník plný mé DNA, jehož odklizení stále odkládám. No žádná idyla, vážení.

Nejel jsem domů. Dal jsem na Zlatovlásku, která mi řekla, že to nemám tak hrotit. Musím žít taky svůj život. I když, jestli bude vypadat tak jako momentálně - možná, že sem měl jet raději domů.
Potřeboval bych si s někým šuknout. To je otřesný slovo, co? Skoro jako mrd nebo šukačka, píchačka či prcáníčko. Mám talent, co? Umím se stejně odporně vyjadřovat, jako editoři těch českejch pornowebů, jejichž titulky u videí mě vždycky spolehlivě pobaví, někdy natolik, že vytahuju ruku z kalhot a projíždím jen titulky. Země volá Mars! Nuže zpátky k věci. Prostě bych to potřeboval. To je celý. V týdnu sem byl u táboráku, kde byl strašně pěknej kluk. Přesně typ, který mě děsně baví. Takovej z mýho pohledu dosti bezchybnej a tak sem si hnedko řekl, že někde bude zakopaný pes. No a taky že byl! Koukal sem se na něj když mluvil, ale protože tam byl hluk, neslyšel sem ho, avšak zpozorněl sem při pohledu na jeho smyslná pohybující se ústa. Nikdy bych neřekl, že něco takovýho můžu poznat, ale jak sem tak na něj koukal, zjistil sem, že když mluví, nějak podezřele dělá v těch ústech s jazykem trochu něco jinak než co se dělává. Myslím si, že si toho nikdo jiný nikdy jindy nevšiml a nevšimne, ale zkrátka sem si okamžitě řekl, že bude mít nějakou vadu řeči. Abych se ujistil ve svém superúsudku, nenápadně sem vstal od táboráku, obešel jej a přiblížil se k němu, abych slyšel, co jak mluví. Jasňačka. Sykavky. Klasika. Krásná to chyba. Ačkoliv mě sykavkáři občas trochu rozesmívají, říkal sem si, že je to vlastně docela milá nedokonalost. A tak sem si ho pořád prohlížel a on, ačkoliv si myslím, že není na klučíky, pokukoval po mě a já se latentní blažeností díval na jeho uhrančivé oči a jako podkreslení celé mé autoromantické chvilky sem občas v ruchu táborových písní zaslechl jeho výrazné Cé a eS. A pak se mi o něm a taky o Šimonovi zdál nějaký erotický sen, který už si však nepamatuju.

Potřeboval bych taky mimo to povyraženíčko - někoho na vztah. Ale není nikdo, kdo by mě chtěl. Vlastně spíš není nikdo, kdo by věděl, že mě chtít má. Tak se na to budu dívat. A nebo sem jako tlustá holka, která si hledá všechny možný důvody absence vztahu než ten, že je tlustá... Sem zlej, co? Fuj.

Omlouvám se všem tlusťouškům a sykavkářům. Nevadíte mi. Problém je ve mě. Sem zamindrákovaná bukvice.




Co na to říct

6. května 2015 v 15:52 | Willy |  Život
Na minulý týden už se příliš nepamatuji. Mám strašně špatnou krátkodobou i dlouhodobou paměť. Něco nového? Nevím. Snad jen to, že sem měl minulý týden přednášku na Fildě a na pánských toaletách se nacházely na okraji pisoáru takové podivné kapky, silně připomínající svou barvou sperma. Dost mě to překvapilo. Neolizoval jsem to, ani sem na to nesahal, raději sem přešel k jinému pisoáru. Nicméně očima jsem každou chvilku těkal zpět na ty podivné kapky a přemýšlel nad tím, zda to má na svědomí profesor, či student a taky obecně nad tím, jací jsou ti filozofové čuňáci. Blik.

Sem trochu naštvanej na mámu. Schází se s otčímem. Asi je zoufalá. Když jsem se jí na to ptal a lehce ostentativně naznačil svou rozhořčenost, strašně rychle dala smeč a řekla mi, že si ho k nám domů netahá a tudíž je to její věc. No její věc je to každopádně, ale trochu si říkám, jestli je to vůči mě úplně košer, když jsem snad tři měsíce v kuse absolvoval téměř každý den minimálně hodinový telefonát na téma Otčím. O tom, že se nikdy nezmění, protože lidi jako on, svoje chyby nikdy nepřipouští a jejich zájem je vždycky jen ten jejich vlastní. O tom, že moc dobře ví, že až se s někým seznámí a zamiluje se, už si na Otčíma ani nevzpomene. Jenže asi jsem vážně podcenil to, že neumí být sama. A že to vlastně pořádně nikdy nezažila. A taky to, že tahle potřeba někoho mít (aniž by snad byl vůbec nějakou oporou!) je silnější než vědomí faktu, že je to bezcitný opilý blázen. Blik. Blik. Blik. Říkám si, že jsem snad udělal dost. Nevím. Nenápadně jsem jí poslal k psychologovi či někomu jinýmu, kdo by jí dokázal pomoct - a to i za cenu, že jsem při tom vábení musel přidat na důležitosti a vážnosti tím - že jsem prozradil, že i já už tam někdy byl a že to smysl má. Blik. Jsem naštvanej, že to všechno bylo docela k ničemu a že sme si to mohli odpustit. Smutný. Moc smutný. Z podstatný části jsem si právě kvůli tomu, jak na tom byla (a v předpokladu jak na tom bude a že bude potřebovat pomoct) sem se nepřihlásil na zahraniční stáž. Willy? A nehraje v tom náhodou podstatnou roli také to, že tvoje angličtina není už co bývala? A bohužel není ani to, co ještě nikdy nebývala? Asi jo. Je to hlavní důvod, ale ta máma tam taky hraje roli. Nebo ne? Já nevím. Já fakt nevím. Ztrácím se sám v sobě. V lhaní. V lhaní sám sobě. Nevím už kde je podstata a co je ještě vůbec skutečnost. V zájmu touhy být dobrým člověkem a taky v zájmu lenosti lžu. Vím, že nemůžu mámě říkat, s kým má či nemá být. Tohle si nemůžu dovolit a taky se to snažím nedělat. Ona by mi taky nikdy nekecala do toho, s kým se mám scházet a s kým mám žít. A natož, abych já něco takovýho říkal jí a navíc - z pozice syna. Vzpomněl sem si taky na to, že Zlatovláska vyprávěla to, že když je její máma v pohodě, ani se jí nevšimne. A když má problémy, pořád to chodí Zlatovlásce povídat a žádá od ní pozornost. Říkal sem si, že je to docela hnusný a ujetý. Blik. A teď jsem zjistil, že je to u nás asi úplně stejný. S mámou si voláme jednou, dvakrát týdně na tři minuty. Blik. Blik. F. je stále zamilovaný, Zlatovláska říkala, že je to evidentní. Blik.

Ani nevím jak se mám. Potřeboval bych spát tak sto dnů v kuse, abych si konečně nepřipadal unavený. Blik. Chci někam pryč, ale není kam. Blik. Blik. Blik.

Jaroslav Ježek a Čp.8 - Prolog života