Říjen 2018

Poprvé na nudapláži

28. října 2018 v 19:06 | Willy |  Život
Stalo se to v létě. Ségra chtěla, ať s ní jedu k moři. Pod jejím a matčiným urputným tlakem jsem logicky musel podlehnout a vyrazit s ní. Kryštof byl na fesťáku, takže se to docela hodilo. Bydleli jsme jen pár metrů od moře a bylo to dost príma. Abych zčeknul místní buzny, stáhnul sem si Grinder do telefonu. Stala se však nemilá věc a já tam natrefil na ředitele našeho hotelu (!), který mi od té doby začal psát (!) a taky na mě trochu dorážet v hotelu (!) - načež jsem mu napsal, že ta holka, co tam s ní sem je vlastně moje holka - takže sem ze sebe udělal egodystonního homosexuála, čili člověka, který si to nedovede přiznat a žije s holkou, zatímco je gay. A nebo bisexuála. Ať tak či onak, stejně tomu jistě nevěřil, protože sme si se ségrou podobný jako vejce vejci - dokonce se nás tam někdo ptal, jestli jsme dvojčata. Lol. Teď mě vlastně napadá, jestli si on náhodou nemyslel, že je to incest a já píchám se svým dvojčetem! OMG, raději ani nepomyslet.
Celým výletem se jako červená niť nebo jak se to tak poeticky říká, táhla moje nadrženost. Byl sem extrémně horny. Neměl jsem v plánu se tam s někým spustit. Nicméně ta stažená aplikačka možná vyvrací předchozí větu nebo jí minimálně hodně rozkolísává. Co myslíš, Willyho druhé já? Mlčí. Asi jako vždycky, když by bylo zrovna žádoucí nemlčet. Nicméně, aby se všechno jen neházelo na Willouše, je třeba zdůraznit, že Kryštofův sexuální apetit by trumfnuli i v domově důchodců. Spíme spolu maximálně jednou měsíčně a to ještě s vypětím všech sil. A vzhledem k tomu, že Willy se každé ráno probouzí v pozoru a vůbec má prostě pozitivní vztah k těmto věcem - dovede si každý čtenář udělat obrázek, jak je to těžké.


Byl to předposlední den. Protože už jsem se strašně nudil a potřeboval jsem nějakou zábavu - vyrazil jsem na nuda pláž o které nám řekla naše pětašedesátiletá delegátka jménem Marika. Nikdy jsem na nudapláži nebyl. A zároveň jsem cítil, že bych potřeboval něco netradičního. A zde se přesně nabízelo něco takového - navíc s vidinou ukojení mých sexuálních chtíčů formou tzv. čumendy - čili očumování ostatních zadků. Nuda pláž byla skutečně velmi rozlehlá a mnoho lidí navíc složilo svou hlavu až za takovým písčitým valem, kterým pláž končila. Nejspíš nechtěli být na očích. Já jsem si položil ručník celkem blízko toho valu, počkal až nikdo nepůjde po pláži a vydal se nahatý do moře. Nevím, jak přesně to popsat, ale bylo to příjemné. Člověk si připadá jako miminko, dítě. Volně. Tak nějak v souladu. S mořem. S vodou. S přírodou. Omg.
Jaroslav Dušek likes this.

Protože byla nudapláž velmi vzdálená, bylo snadné sestru setřást a vyrazit na ní alone i další den - tedy náš poslední den. Když jsem tam po dlouhé cestě dorazil, dal jsem si ručník nedaleko dvou lidí, kteří tam spolu byli. Velmi brzo jsem zjistil, že to jsou dva muži ve stejném věku. Dva nazí muži ve stejném věku, ehm. Pro ty trošku nablblé z vás - gayové. Jeden z nich byl trochu při těle a plešatý, ale ten druhý... ten nebyl ani při těle a ani plešatý. Chodil jsem se koupat a pak jsem se vždycky nějaký čas opaloval. Všiml jsem si, že na mě ten hezčí občas civí. Civěl jsem zpátky, co by ne. Občas se spolu o něčem bavili, ale ten Cvalík většinou něco četl a ten Hezoun čuměl buď do moře, do písku a nebo na mě. Bylo mi to příjemný, ne že ne. A tak sem taky čuměl zpátky. A když už se to tak několikrát za těch pár hodin stalo, všiml jsem si, že si Hezoun sahá nezvykle často na fanfulína. Dokonce si tam sahal ve chvílích, kdy se na mne koukal a věděl, že já se koukám na něj. Jenže Willy se nezalekl a koukal dál. Důležitý je zmínit, že jsme od sebe byli dobrých dvacet, možná pětadvacet metrů. Postupně to přerostlo v to, že i já jsem si občas přejel rukou všudemožně. Jenže při těchto nenápadných občasných hrátkách vyvstala jedna potíž - začal na mě čumět i Cvalda a já měl obavu, aby si snad nemyslel, že se osahávám i kvůli němu. Proto jsem si musel velmi složitě dávat pozor na to, abychom se dráždili jen s Hezounem a ve chvílích, kdy kouká Cvalda - jsem toho rychle zanechal. Vyvstává z toho samozřejmě otázka, jaktože Cvaldovi nevadilo, že jeho boy si osahává čuro a kouká na jinýho boye, který si ho taky osahává. To je však otázka na Cvaldu, já jí zodpovědět nedokážu. Vím jen, že být Cvaldou, tak udělám Hezounovi céres a Willymu hodím písek do očí.

Hezoun se postupem času přestal hladit, ale začal dělat cosi jako "Honbu za pokladem". Vždycky jen maličkou chvilku - třeba dvě, tři sekundy. Jako by nechtěl, ale nemohl si pomoct. Vždycky takový moment. Nedalo by se to tak ani definovat a myslím, že kdyby se na to člověk nezaměřil, ani by si toho nevšiml. Jenže postupně se tyto frekvence začaly protahovat v přímé úměře s Willyho tvrdnutím. Do toho však hodně překážel Cvalda. Nevydržel chvilku v klidu číst a pořád se ošíval a pokukoval, což mně hodně znervózňovalo. V určitou chvilku se Cvalda zvedl a kamsi odkráčel. Říkal jsem si, že přišla naše chvilka s Hezounem a jsme tu jen sami pro sebe. Začal jsem Hezouna hodně napodobovat na což reagoval patrným úsměvem a zvýšením zájmu, ale já si najednou všiml, že zamnou na písčitém valu stojí neznámý nahý mladý kluk, který připomínal dospělého Oťáska Vocáska ze seriálu Bylo nás pět. A tenhleten Ota stál na valu a měl skvělý výhled do mého klína. Snažil jsem se to nějak vyřešit, ale kdykoliv sem cokoliv udělal - zjistil jsem, že se Ota nejen dívá, ale dokonce si asi myslí, že to dělám na něj. Omg. Takže mladý teplý ucho nám přišlo rozbít naše hrátky s Hezounem... Otočil jsem se na břicho a dál se jen opaloval. Když už Ota ukončil pozorovací fázi s domněním, že tady asi nepochodí - otočil sem se směrem k Hezounovi a s hrůzou zjistil, že Cvlada je zpět a opět vegetí na dece. Achjo. Byl jsem vzrušený, že si to ani nedovedete představit. A najednou to všechno mělo skončit? Tak to neznáte Willyho. Kouknul jsem se na hodinky a zjistil, že mi zbývá necelých dvacet minut než budu muset jít, abychom stihli letadlo. V tu dobu si Hezoun celkem regulérně, ale pořád pomalu a rádoby nenápadně honil. S přestávkama a za občasnýho pomrkávání na mě a moje aktivity. Ležel jsem v tý chvilce stále na břiše, upřímně teda dost obtížně, rozhlédl jsem se po pláži a zjistil, že jsou všichni buď daleko a nebo se nedívají. V tu chvíli sem se rozhodl. Jdu do toho. Otočil jsem se na záda, podíval se na Hezouna a začal si to naprosto regulérně dělat. Žádný pomalu, žádný přestávky. Normální jízda. Hezoun s velkým překvapením zrychlil i své tempo a s širokým úsměvem mě zaujatě pozoroval. Cvalda zahodil knihu a skenoval mě se stejným zájmem, ovšem bylo vidět, že se urputně rozhlíží, jestli někdo nekouká. Měl evidentně strach, že nás všechny zavřou. Já jsem si však řekl, že tohle je poslední má chvíle na týhle pláži. Nejen dnes, ale asi i v životě.Teď nebo nikdy. Nohama sem se zaryl do písku. Udělal sem se na břicho.

Ležel jsem ještě chvilku v tom opojným pocitu, strašně vyčerpán, ale rád, že se to stalo. Zaslechl jsem hlasy. Hezoun se smál a cosi nahlas vykřikoval a u toho na mne gestikuloval jakože dobrý, že to bylo supr. Usmál sem se a šel si naposledy zaplavat do moře a smýt to ze sebe. Pak jsem se rychle sbalil, udělal na Cvladu s Hezounem takový ten lišácký pozdrav dva skautský prsty od spánku a vyrazil. Hezoun se Cvaldou něco blekotali místní řečí u toho se srdečně usmívali a bylo evidentní, že jsou spoko. Cestou za ségrou sem přemýšlel nad tím, jestli to byla náhoda nebo zda jsou všechny nudapláže plný gayů a taky nad tím, zda jsem právě podvedl Kryštofa a nebo to bylo jen takový víc autentický porno. Dodnes si tím nejsem jistý. Každopádně při představě, že tam Cvalda s Hezounem možná ještě někdy přišli a třeba čekali, že se tam ještě někdy ukážu - zatímco já už nikdy nepřijdu - je zajímavá a baví mě. Btw na cestě zpátky jsem si v jeden moment nahlas zpíval a imitoval refrén písničky Hráč od Petra Spálenýho, aniž bych si všimnul, že hned vedle mně v moři plavou turisti. Český turisti!


Kdo neumí trpět, musí trpět

28. října 2018 v 0:28 | Willy |  Život
Stalo se a děje tolik věcí, že ani nevím kde začít. Mimochodem moje posedlost sem uvádět všechno a zároveň frustrace z toho, že to tak není způsobuje, že sem nedávám nic. Je to možná těžko pochopitelný, ale je to tak. Střih. Jedna z nejzásadnějších věcí je ta, že mám kluka. Tolik sem si to přál. Tolik sem po tom prahnul. Já, kterej nikdy nebyl do nikoho až po uši zamilovanej. Já kterej sem přestal věřit, že by se někdo mohl zamilovat do mně a že bych snad jednou mohl být ve vztahu. Zní to možná bláznivě, ale já si to fakt myslel. Přestal sem věřit v sebe. Absolutně. Otázka je, jestli sem s tím vůbec někdy začal a jestli veškerý moje dosavadní sebevědomí nebyla schovávaná. Před ostatními. Před sebou samým. Střih.
Po počáteční euforii přišlo to, co jsem si jako člověk, který nebyl nikdy v pořádným vztahu - nedokázal moc představit. Nějaký problémy a tak. Kryštof je fajn, mám ho moc rád. Ale neprojevuje city. Neříká mi, že mně má rád. Neříká mi, že je rád, že spolu sme. Neříká nic. Podle jeho slov nikoliv proto, že by to necítil, ale protože to říkat neumí - což má na mně dopad téměř stejný, jako kdyby to ani necítil. Stalo se spousta věcí, který možná někdy popíšu, ale důležitý je, že sem se v poslední době zaměřil na sebe. Uvědomil sem si, že hlavně já se musím mít rád. Kryštof do mýho života vstoupil možná právě proto, aby na to nepřímo poukázal. Kdybych začal bejt s člověkem, kterej by mně zahrnoval láskou - asi bych na tohle nikdy nepřišel. Jsem rád, že jsem na to kápnul a že na tom pracuju. Že se musím mít rád. Že si musím věřit. Že nesmím spoléhat na ostatní víc než na sebe. Že nemůžu hledat svoje sebevědomí v druhých, ale jen sám v sobě. Možná to zní banálně. Možná už to tak všichni máte, nevím. Ale já si tohle všechno uvědomil až teď. Ale lepší teď než nikdy, ne? Věc Makropulos. Střih.
Dělám to i tak, že nahý stojím před zrcadlem a hladím se po tváři. Nebo se na sebe usmívám, když se v něm náhodně zahlédnu. Snažím se si odpouštět. Srdečně se směju svým nedokonalostem - to je můj způsob, jak se s nimi vyrovnávám. Ale není to zlý smích. Je to smích smíření. Něco, jako když vaše dítě udělá lumpárnu, ale vy se nakonec zasmějete, protože ho máte stejně rádi a nikdy nepřestanete. Střih. Je to náročný, ale je to nevyhnutelný. Jo a taky mám nad postelí dvě cedulky na růžových post-itech, čili těch malejch zkurvenejch lepících bločkách, co pořád padají. Na jednom z nich je napsáno "Jééé, pane! Vy jste tak krásný!", což je věta, kterou mi řekla jedna ukrajinská prodavačka při nákupu krytu na telefon v obchodním domě Palladium Praha. Dodnes si vyčítám, že jsem jí za to neobjal, protože i tahle věta mi dnes pomáhá k tomu si víc věřit. Na té druhé cedulce je připomínka, že si musím před usnutím vzpomenout na 3 věci z celého dne - na které sem pyšný. Prostě něco, co se mi povedlo. Střih.