Kdo neumí trpět, musí trpět

28. října 2018 v 0:28 | Willy |  Život
Stalo se a děje tolik věcí, že ani nevím kde začít. Mimochodem moje posedlost sem uvádět všechno a zároveň frustrace z toho, že to tak není způsobuje, že sem nedávám nic. Je to možná těžko pochopitelný, ale je to tak. Střih. Jedna z nejzásadnějších věcí je ta, že mám kluka. Tolik sem si to přál. Tolik sem po tom prahnul. Já, kterej nikdy nebyl do nikoho až po uši zamilovanej. Já kterej sem přestal věřit, že by se někdo mohl zamilovat do mně a že bych snad jednou mohl být ve vztahu. Zní to možná bláznivě, ale já si to fakt myslel. Přestal sem věřit v sebe. Absolutně. Otázka je, jestli sem s tím vůbec někdy začal a jestli veškerý moje dosavadní sebevědomí nebyla schovávaná. Před ostatními. Před sebou samým. Střih.
Po počáteční euforii přišlo to, co jsem si jako člověk, který nebyl nikdy v pořádným vztahu - nedokázal moc představit. Nějaký problémy a tak. Kryštof je fajn, mám ho moc rád. Ale neprojevuje city. Neříká mi, že mně má rád. Neříká mi, že je rád, že spolu sme. Neříká nic. Podle jeho slov nikoliv proto, že by to necítil, ale protože to říkat neumí - což má na mně dopad téměř stejný, jako kdyby to ani necítil. Stalo se spousta věcí, který možná někdy popíšu, ale důležitý je, že sem se v poslední době zaměřil na sebe. Uvědomil sem si, že hlavně já se musím mít rád. Kryštof do mýho života vstoupil možná právě proto, aby na to nepřímo poukázal. Kdybych začal bejt s člověkem, kterej by mně zahrnoval láskou - asi bych na tohle nikdy nepřišel. Jsem rád, že jsem na to kápnul a že na tom pracuju. Že se musím mít rád. Že si musím věřit. Že nesmím spoléhat na ostatní víc než na sebe. Že nemůžu hledat svoje sebevědomí v druhých, ale jen sám v sobě. Možná to zní banálně. Možná už to tak všichni máte, nevím. Ale já si tohle všechno uvědomil až teď. Ale lepší teď než nikdy, ne? Věc Makropulos. Střih.
Dělám to i tak, že nahý stojím před zrcadlem a hladím se po tváři. Nebo se na sebe usmívám, když se v něm náhodně zahlédnu. Snažím se si odpouštět. Srdečně se směju svým nedokonalostem - to je můj způsob, jak se s nimi vyrovnávám. Ale není to zlý smích. Je to smích smíření. Něco, jako když vaše dítě udělá lumpárnu, ale vy se nakonec zasmějete, protože ho máte stejně rádi a nikdy nepřestanete. Střih. Je to náročný, ale je to nevyhnutelný. Jo a taky mám nad postelí dvě cedulky na růžových post-itech, čili těch malejch zkurvenejch lepících bločkách, co pořád padají. Na jednom z nich je napsáno "Jééé, pane! Vy jste tak krásný!", což je věta, kterou mi řekla jedna ukrajinská prodavačka při nákupu krytu na telefon v obchodním domě Palladium Praha. Dodnes si vyčítám, že jsem jí za to neobjal, protože i tahle věta mi dnes pomáhá k tomu si víc věřit. Na té druhé cedulce je připomínka, že si musím před usnutím vzpomenout na 3 věci z celého dne - na které sem pyšný. Prostě něco, co se mi povedlo. Střih.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peter | 28. října 2018 v 3:49 | Reagovat

toto je gay blog? seš gay?

2 Willy | E-mail | Web | 28. října 2018 v 14:59 | Reagovat

[1]: Jestli je buzní deníček gay blog, tak asi ano. Ne - jen mě baví si na něj hrát, ale ve skutečnosti miluju broskvičky... Jo, jsem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama